Pořad Nedej se – medvědí služba ekologii: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:50

Čestmír Hofhanzl, bývalý poslanec za ODA

Předem uvádím, že mám konflikt zájmů, nastoupil jsem od ledna v Národním parku Šumava jako zaměstnanec. V pondělí 11. ledna běželo v ČT pokračování populárního pořadu Nedej se, tématem bylo opět barbarské zacházení s Národním parkem Šumava. V minulosti jsem často v Nedej se vystupoval s kritikou některých ekologických nepravostí. Bohužel v posledních letech směřuje pořad stále více k umělé realitě, která má se skutečností málo společného. Z polopravd vytržených ze souvislostí, vedlejších chyb, malicherností skládají virtuální realitu. Tvůrci pořadu nehledají objektivní skutečnost v jejích přírodních, společenských i ekonomických souvislostech. Obávám se, že záměrně vytváří likvidační atmosféru. Byl jsem v roce 1991 u vyhlášení Národního parku Šumava, které umožnilo uchování této jedinečné přírodní oblasti. Zabránilo tomu, aby v šumavských hvozdech a vískách proběhla zlatokopecká privatizace, jaká se odehrála na území celého státu. Riziko zde bylo několikanásobně větší než jinde. Většina porostů je ve stadiu těžební zralosti. Poloha na hranici s Německem a Rakouskem znamená, že by resonanční šumavské smrky padaly korunou přímo k silnici. Stačilo je naložit, vyvézt a surovinu poměrně výhodně proměnit v marky. Počátky založení a fungování parku poznamenala popřevratová doba svými politickými i kompetenčními spory a právní nejistotou. Velkou škodu způsobily léta trvající spory o to, zda se park a jeho území mají nechat zcela přírodním procesům. Se zpožděním pěti roků se pak začala řešit kůrovcová kalamita na Modravských slatích. Svou roli paradoxně sehrálo i zásobování české strany malým broukem z bavorského parku, kde dali přírodě volnou ruku. Výsledkem jsou dnes rozsáhlé holiny v oblastech, které budou jen obtížně a s vysokými náklady zalesnitelné. Pavel Bezouška a Vladimír Just neznají, nebo odmítají chápat stav Národního parku Šumava v širokém kontextu celého přírodního systému i reálně společenské situace. Šumava od 13. století prošla stadiem zemědělské kolonizace. Původní smíšené porosty byly místy nahrazeny zemědělsky a pastevně využívanou půdou. Pastva v lese zabránila přirozené obnově. Potřeby pozdější průmyslové expanze vedly k vysazování rychle rostoucích smrků. V posledních staletích se na horninově chudých substrátech dnešního parku vystřídaly jedna až tři generace převážně smrkových monokultur. To spolu s globální zátěží ovzduší i změnami podnebí vedlo k ochuzení půd a oslabení vitality porostů. Dnes je šumavská příroda pro oko laika krásná, ale je to ruměnec na tváři dívky postižené těžkou tuberkulózou. Tolik skloňovaný lýkožrout smrkový je druhotným škodlivým činitelem. Napadá oslabené smrkové porosty. V severských smrkových monokulturách je přírodním činitelem, který uzavírá cyklus vývoje lesa. To se odehrává dnes na Šumavě. Šest století zde degradovala postupně energetická kapacita přírodního prostředí. Nepůvodní porosty mají sníženou vitalitu. Neubrání se vlastními silami. Bez důsledného a dlouhodobého zásahu proti kůrovci padnou. Celý energetický systém sestoupí dále na nižší úroveň. Století pak bude trvat obnova a návrat k původnímu přírodě blízkému stavu. Lidstvo dosud přežívá především proto, že přes všechny blbosti a zvěrstva je přece jen schopno se učit. Před námi je dlouhá doba postupných kroků, kterými musíme pomoci přírodě opravit, co lidé v minulých staletích svou exploatační činností poškodili a zničili. V prvé řadě jde o důslednou ochranu před kalamitními škodlivými činiteli. Ta by měla pomoci získat čas k obnově přirozených porostů věkově i prostorově rozrůzněných. Pak budeme mít naději, že se naši potomci budou těšit pohledem na krásnou, ale především zdravou šumavskou přírodu. Pavel Bezouška i Vladimír Just nekorektně a nespravedlivě napadají vedení Národního parku Šumava. Při opakovaných návštěvách parku v posledních letech jsem viděl poctivý, profesionální přístup k řešení problémů. Oba zmínění pánové tak konají medvědí službu ekologii.