Kapitolky z historie Národního parku Šumava: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:50

Radovan Holub, Autor je publicista

Katastrofální vývoj, který postihl šumavské lesy, je obvykle nahlížen dvěma různými způsoby: lesnicky a ekologicky. Lesníci tvrdí, že oslabené a nepůvodní porosty je třeba dál obhospodařovat, a ekologové říkají, že je nezbytně nutné dát větší prostor přírodě. Ti první jsou toho názoru, že kůrovec způsobil na Šumavě hromadné hynutí smrku a že napadené stromy je třeba vytěžit. Druzí argumentují, že kůrovec není příčinou, ale důsledkem hynutí smrku pod globálními vlivy, a že ponechat porosty přirozenému vývoji je jediná šance, jak do budoucna získat stabilnější a odolnější lesy. Další, stejně závažný problém Šumavy se nazývá řízení Národního parku Šumava (NPŠ). Po vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991 na 69 000 hektarech propůjčila Mezinárodní unie pro ochranu přírody, IUCN, "v důvěře v český právní řád, v zákon o ochraně přírody a krajiny", šumavskému parku vysokou kategorizaci II světového seznamu národních parků a chráněných území. Jak upozorňuje bývalý politik a dnes pracovník útvaru ředitele správy parku Čestmír Hofhanzl, už tehdy nastal politický boj o to, kdo šumavské porosty v mýtním věku zpeněží. Vlivná těžařská lobby začala park problematizovat a využívala k tomu nálad v šumavských obcích postižených "ochranářským jhem". Původní koncepce parku, která polomy a napadení kůrovcem považovala za součást přirozeného vývoje, znamenala červené světlo pro plány těžařů. V důsledku toho vypukl roku 1993 na ministerstvu životního prostředí a ministerstvu zemědělství silný odpor proti ekologicky vedenému parku. Odpor ministerstev vyvrcholil nejprve v takzvané delimitační dohodě mezi ministerstvem životního prostředí a ministerstvem zemědělství, podle níž měla správa parku ztratit právo hospodaření v parku. To by připadlo organizaci Lesy ČR se sídlem v Hradci Králové. Ředitel odboru ochrany přírody na ministerstvu životního prostředí František Urban v roce 1993 správě NPŠ dokonce písemně zakázal pokračovat v převzetí lesů a nařídil, aby v lesích parku dál hospodařily Lesy ČR. Jeho příkaz se však ukázal nezákonný právě tak jako delimitační dohoda. Proto se ministerstvo životního prostředí začalo snažit o změnu zákona o ochraně přírody a krajiny. Ještě dřív, než se celý proces se změnou zákona stačil rozjet, vznikla uměle vytvořená aféra s takzvaným prodejem Šumavy. Šumavu měl tehdejší ředitel správy NPŠ Jiří Kec prodat firmě Parkservis Šumava, která by na území parku prováděla péči o les a další servisní služby. Za tento krok byl Kec odvolán z funkce a bylo dosazeno vedení poslušné příkazů shora. Ministerstvo se bránilo, že Parkservis by vytvořil monopol. Dnes se ukazuje, že šlo jen o zastírací manévr, v němž se "prodej Šumavy" stal jen časově výhodnou záminkou. Už v té době totiž ministerstvo životního prostředí reálně uvažovalo o zřízení monopolní organizace Lesy Šumavy nebo podobného lesního závodu, který by obepínal celý park a možná i předpolí parku, tedy Chráněnou krajinnou oblast Šumava. I další průběh historie šumavského parku je pozoruhodný: 1. 1. 1995 byla v rozporu se statutem uznávaných evropských národních parků změněna zonace. První zóna byla zmenšena a rozkouskována na 135 neživotaschopných částí. Velké části první zóny přešly do zóny druhé, kde platí lesní zákon nařizující asanaci kůrovce. V témže roce vstoupil v platnost interní pokyn ke zpracovávání techniky využitelných a prodejných suchých stromů do stáří tří let, jímž si správa otevřela cestu k obchodní činnosti se dřevem. Tento pokyn byl 21. 4. 1997 opět zrušen, protože velkoplošné kácení suchých stromů vedlo v parku k podstatnému zhoršení větrných a kůrovcových kalamit. Správa parku však dodnes sterilní suché stromy těží a prodává je v rozporu s vlastním rozhodnutím. Tyto neustálé obraty v koncepci jsou pro Šumavu fatální. V dubnu 1997 svolala správa NPŠ mezinárodní konferenci Aktivní ochrana lesa. Ze závěrů konference vyplynulo, že v prvních zónách nesmí být ani do budoucna prováděna žádná asanace a jiná umělá opatření. Ministr životního prostředí Miloš Kužvart v dubnu letošního roku vydal přesto stanovisko, v němž vyslovil souhlas se zásahy na téměř polovině prvních zón. Správa začala zasahovat i v přirozených a pralesovitých porostech. Pokud budou razantní zásahy proti kalamitě pokračovat, nastane tu během několika let stejný efekt jako ve druhé zóně: nezalesnitelné mýtiny, lidově zvané "vyholené kopce", i v nejcennějších částech parku. Vedení sousedního Národního parku Bavorský les hodnotí tuto akci jako "politováníhodný krok" a upozorňuje, že jde o mezinárodně nepřijatelný "etiketní podvod", to znamená park, který si na park jen hraje. "Etiketní podvod" má však i důležitou ekonomickou stránku: národní park, který se neliší od hospodářského lesa, přestává jednak lákat turisty, kteří v něm chtějí vidět něco jinde nevídaného, jako je tomu u bavorských sousedů, jednak není možno pro park vedený v našem stylu čerpat žádné podpůrné a rozvojové programy Evropské unie pro region, jejichž cílem je nahradit obcím ušlé zisky za hospodářskou exploataci.