Kůrovec na Šumavě, revoltující mládí a odborníci: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:51

Radomír Mrkva, Ústav ochrany lesů a myslivosti, FLD MZLU v Brně

Lidská společnost prodělala během svého vývoje několik revolucí, které dramatickým způsobem řešily hospodářsko-sociální rozpory. Ta poslední, jíž jsme současníky, neprobíhá tak dramaticky, ale svým významem si nezadá s předchozími. Jde o revoluci vědy a ekologie. Člověk konce 20. století dosáhl úžasného pokroku ve vědě, který mu usnadnil snadnější a plnější život. Zároveň však pochopil, že další vývoj není možný, aniž by chránil prostředí, v němž žije. Objevilo se proto téma ochrany životního prostředí, ochrany přírody i vědomí sounáležitosti s ostatními živými bytostmi na této planetě. Vznikl pojem ekologie a zároveň i nauka stejného označení, která se zabývá vztahy a interakcemi (působením) mezi organismy nebo celými jejich systémy a prostředím, v němž žijí. Je pochopitelné, že toto nové ekosystémové chápání světa se stává vlastní zejména mladým lidem. Zvláště když mají pocit, že tento nový pohled musí prosazovat proti zkostnatělým názorům a nepochopení. Ekologičtí aktivisté proto protestují tu proti tomu, jinde proti onomu a nelze jim upřít, že takové intervence mají v demokratickém systému své místo. Minimálně upozorní na to, že část populace není s něčím spokojena a domnívá se, že oficiální řešení nějakého problému je nesprávné. Pak je na místě věc znovu a možná ještě ze širších aspektů prozkoumat a nově rozhodnout. Je však jisté, že při tom nelze nahradit odbornost nadšením a subjektivními zjednodušenými představami. Posuzujeme-li z tohoto pohledu již dlouhou dobu mediálně přetřásaný problém "kůrovce na Šumavě", zjišťujeme, že se zde úplně vytratily odborné argumenty a diskuse. Příkladem je současné silové řešení skupiny lidí, kteří si sice vytvořili jakýsi názor, nechtějí ale slyšet protiargumenty, mají mnoho nadšení, ale nenesou žádnou zodpovědnost. Předkládám proto své odborné stanovisko k aktuálnímu problému - "akci ekologů" v první zóně Národního parku Šumava: V prvé řadě se zde jedná o téměř 200 let starý smrkový porost jedinečného typu horského smrku, který byl do vyhlášení NP Šumava spravován jako Národní přírodní rezervace Trojmezná hora. Znamená to, že zde byly vždy vytěženy a odvezeny všechny stromy vyvrácené, zlomené nebo kůrovcem napadené. Mimo pařezy zde proto není "mrtvé dřevo", na němž - a jedině zde - se mohou v této nadmořské výšce uchytit a odrůstat semenáče. V případě přirozeného vývoje by zde již byl bohatý podrost smrku spolu s jeřábem, protože v tomto věku by již patrně docházelo k rozpadu lesa a vzniku následného porostu. Skutečností ale je, že se zde nachází pouze malé množství semenáčů na mechem obrostlých balvanech sutě, kde mohou kdykoli uschnout. Jeřáb zde není, protože ho v minulosti permanentně skousávala přemnožená jelení zvěř. Smrky v korunách žloutnou, mají příznaky dlouhodobého poškození imisemi, a jsou proto oslabené. Nadto se v okolí přemnožil kůrovec, který zalétá až sem do vysokých poloh a snaží se konat své přirozené poslání. Tím nepochybně je zahubení starého smrkového lesa a nastartování nové obnovy tohoto jedinečného ekosystému. To se mu vcelku daří, protože nejméně jedna třetina stromů již byla napadena a uhynula. Zjišťujeme ale, že v celém systému není - až na chování lýkožrouta - nic zcela přirozeného. Je zřejmé, že tak jako v mnoha jiných případech bude nutno přirozené procesy, byť s minimální lidskou intervencí, teprve nastartovat nebo usměrnit. Platí totiž, že přirozené chování konzumenta, v našem případě lýkožrouta, lze očekávat pouze v přirozeném ekosystému lesa. V našem případě, pod Trojmeznou horou, však jde hlavně o co největší prodloužení životnosti cenného porostu, aby po něm zůstalo potomstvo. Byly zde proto označeny napadené stromy, které se musí skácet a oloupat z nich kůra, protože jiný způsob hubení kůrovce dosud není znám. Pochopitelně je možné nechat vše samovolnému vývoji, nebyl by to ale vývoj přirozený. V nenávratnu by zmizel cenný genofond horského smrku a na převážné části území národního parku by se o desetiletí oddálilo nastolení přirozeného stavu lesů. Ty zde byly v minulosti převážně jedlo-bukové, ve vyšších polohách s příměsí smrku a nejvýše, ale pouze asi na 15 % území, to byly čisté smrčiny. Tolik na adresu těch, kdo si sice s nadšením, leč bez znalosti věci a širokých souvislostí osobují právo rozhodovat o unikátních památkách naší přírody, a dokonce si ho násilnou formou vynucují.