Kdo porušil zákon?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:51

Ohlasy a dopisy Jaroslav Picka, Praha

Ad LN 7. 8. 1999: Policisté předvedli jednoho z ekologických aktivistů. Sobotní LN přinesly zprávu, nad kterou bych se s chutí rozesmál, kdyby nebyla zároveň k pláči. Ekologický aktivista bránil dělníkovi s pilou v kácení stromů v pralese Trojmezná v Národním parku Šumava. Je neskutečné, že zpráva pokračuje konstatováním, že mladík se dopustil přestupku proti zákonům o ochraně přírody a krajiny a o lesích. Co k tomu říci? Pokud se jedná o chráněnou pralesní formaci, tak tam nemá co dělat ani dělník s pilou, ani ekologický aktivista. Prales zůstává pralesem jen do té doby, než do něj zasáhne lidská ruka. Jestliže do něj správa Národního parku hodlá zasahovat pilou, nejenže porušuje vlastní zákony, ale především vytváří kulturní hospodářskou plochu a ničí samu podstatu pralesa. Debaty o kůrovci jsou zavádějící. Lýkožrout smrkový je jedním z asi 120 druhů kůrovců žijících ve střední Evropě. Někteří z nich jsou mimořádně vzácní a zasloužili by si přísnou ochranu. Lýkožrout smrkový nenapadá jakékoli stromy, ale pouze vzrostlé smrky. Nemůže tedy ve smíšeném porostu zničit celý les, mimo to se živí, jak už jeho jméno napovídá, pouze lýkem. Poražený smrk, který byl napaden kůrovcem a následně zbaven kůry, se nijak neliší od stejného zdravého smrku a poskytuje zcela kvalitní nedotčené dřevo. To, že se pokácené, oloupané dřevo nechá ležet, je tvrdým zásahem do prostředí pralesa. V odumřelém stojícím smrku se totiž následně vyvíjejí další společenství hmyzu, mnohdy velmi vzácná, která postupně likvidují stojící souš. V oloupané kládě ležící na vlhké zemi vzniká jen rychlá hniloba a některé méně významné dřevokazné houby. Odumírající smrky napadené lýkožroutem usychají postupně a většinou vysemení do okolí. Po opadání jehličí vznikne prosvětlený okruh, ve kterém mohou semenáčky úspěšně vyklíčit. Spolu s šířením kůrovce se samozřejmě zvyšuje počet jeho biologických predátorů, kteří jeho rozšíření utlumí do tak zvané železné rezervy. Tyto přirozené nepřátele lýkožrouta ovšem lesníci zničí spolu s ním při oloupání kůry. Nedotčeny kůrovcovou kalamitou zůstanou v pralese všechny mladé smrky a semenáčky a samozřejmě také všechny ostatní jehličnaté i listnaté stromy. Ani struktura pralesa se příliš nezmění, protože semenáčky a posléze mladé smrky s největší pravděpodobností vyrostou na úpatí smrku uschlého. Osobně se domnívám, že pokud chceme pro příští generace zachovat původní zbytky pralesních formací, nesmíme do nich zasahovat, protože ipřítomnost kůrovce je v pralese legitimnější než přítomnost jakéhokoli člověka, ať s pilou nebo bez ní. Z výše uvedeného vyplývá, že prales porušuje spíše ten, kdo tam posílá dělníky s pilou, než ekologický nadšenec. Pokud zákony o ochraně přírody a krajiny říkají něco jiného, jsou špatné.