Jak vyrobit prales?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:51

Lesníci hodlají vychovávat šumavskou divočinu sekyrami a pilami Několikátý rok probíhá na území Národního parku Šumava boj proti kůrovci. Stranou až dosud zůstávala pouze nejvzácnější území, která byla před čtyřmi roky prohlášena za bezzásahová - takzvané první zóny. Letos dojde i na ně. První zóna čítá celkem 135 ostrůvků "divočiny". Ačkoliv základním východiskem při jejím zřizování byla nedotknutelnost, vedení parku začátkem letošního roku požádalo ministerstvo životního prostředí o povolení zásahů proti kůrovci v 59 z těchto rezervací. Minulý týden výjimku získalo. Když česká vláda vyhlásila v roce 1991 Národní park Šumava, dělali si mnozí milovníci přírody naději, že do zdejších lesů už nikdy nevstoupí noha dřevorubce. Mělo to svoji logiku: šumavské stromy už dnes nemusejí sloužit člověku jako palivo do sklářských pecí či výdřeva do důlních šachet, ani jako přehledné kulisy k pronásledování "ideologických diverzantů" prchajících za hranice. Vedení parku slíbilo postupnou přeměnu úhledných smrkových plantáží v prales, brzy se však ukázalo, že současná Šumava na takový výkon není připravená. Proč? Pro odpověď je nutné vrátit se do minulého století. Po vichřici, která v roce 1870 zničila většinu zdejších lesů, přišla kůrovcová kalamita. Sazenice na nové zalesňování se svážely z celého Rakousko-Uherska a do drsného podnebí se nehodily. Nyní smrkové "lány" - zdecimovány navíc zplodinami průmyslové civilizace - dožívají. Stejnověký a čistě smrkový les se opět stává snadnou kořistí větru a kůrovce. Stromy usychají, opadává z nich kůra, k nebi trčí vybělené kmeny. Vedení národního parku v roce 1995 neudrželo nervy na uzdě a dalo pokyn k masivnímu zásahu. Slovo dostaly motorové pily, těžké traktory i vrtulníky. "Proměna smrkové monokultury v prales se neobejde bez pomoci člověka," začali tvrdit lesníci. Vrazi smrků Obě strany "kůrovcové bitvy" se v současné době zaklínají peklem. Lesníci spatřují peklo v obrovských plochách uschlých stromů, ze kterých se kůrovec šíří dál a dál. Tvrdí, že víra v moc přírody je v tomto případě nemístným idealismem a že "zničení" lesa je stejně závažným zločinem jako vytunelování banky. Ekologové zase vidí zlo v tisícihektarových holinách zbavených stínu a vláhy, s hlubokými rýhami po těžké mechanizaci. Ať tak nebo tak, výletníkům putujícím Šumavou se v posledních letech nenabízejí pěkné zážitky. Na české straně musejí uskakovat před koly nákladních aut odvážejících stromy napadené kůrovcem a zacpávat si uši před nálety práškovacích letadel, z nichž padá vápno na nově zalesňované holiny. Na bavorské straně, kde se proti kůrovci na většině území nezasahuje, je sice čeká ticho, ale současně i výhledy na nekonečná torza suchých, zrzavých stromů trčících k obloze. Co si vybrat? Ne náhodou se v Bavorsku před dvěma lety psalo o "strašidelném lese" a o tehdejším řediteli NP Bavorský les Hansu Bibelrietherovi jako o "vrahovi smrků". Obyvatelé přilehlých vesnic a majitelé lesů požadovali nekompromisní vykácení napadených stromů a nové zalesnění, snažili se prosadit zákaz dalšího rozšiřování parku. Média vytrvale citovala majitele penzionů, kteří se báli odlivu návštěvníků z umírajících lesů. Bezplatná služba přírody Čeští lesníci nenechali nic náhodě a stranou jejich zájmu zůstávala až do letošního jara pouze první zóna. Jedině zde bylo tedy možné dosud pozorovat, jak by si šumavská příroda dokázala poradit s kůrovcem sama. Uplynulé roky ukázaly, že kůrovec se prvním zónám nevyhnul, rozhodně však nezpůsobil takovou kalamitu jako například v okolí Modravy (zde byl příčinou nebývalého rozmnožení kůrovce nezpracovaný polom z roku 1984). Současně je na některých "bezzásahových" místech k vidění zajímavý děj. Mezi padlými smrky pomalu vyrůstají mladé stromy, je zde možné spatřit například velké množství jeřábu, jehož semena sem přinesli ptáci. "I když dojde k odumření většiny smrků, část stromů přežije a imrtvý les plní řadu funkcí, které paseka nemá: zadržuje vláhu, udržuje příznivější mikroklima," objasňuje ředitel Botanického ústavu Akademie věd František Krahulec. Dodává, že stín, vlhko, závětří a neporušená půda plná života vytvářejí mnohem příznivější podmínky pro obno vu lesa než holiny, ze kterých odtéká voda a tráva udusí každý výhonek mladého stromu. Ponechání lesa svému osudu má ještě jednu výhodu: zatímco umělé zalesnění jednoho hektaru paseky vyjde na 40 tisíc korun (nepočítaje v to náklady spojené s těžbou a zahlazováním stop), "bezzásahová obnova" nestojí ani korunu. Dějiště kosmických změn Lesníci se přesto domnívají, že šumavské lesy je třeba na jejich proměnu v džungli nejprve řádně připravit. "Chceme pomoci přírodě urychlit vznik přirozeného lesa," říká mluvčí Správy NPŠ Zdeněk Kantořík. Bez přibrzdění kůrovcové kalamity člověkem bychom se prý na šumavských hřebenech dočkali stejného obrázku jako v Krušných horách. Přírodovědci naopak upozorňují, že jakákoliv lidská činnost v první zóně je nejen zbytečná, ale i škodlivá. "I kdyby zásahy lesníků byly sebešetrnější, nezlikvidují jenom kůrovce, ale celý komplex jeho přirozených nepřátel. To znamená, že problém se tím nevyřeší. Naopak se tím oddálí možnost vyvrcholení kalamity a tím i ústup kůrovce," říká ředitel Entomologického ústavu Akademie věd František Sehnal. Vědci současně připomínají, že národní parky dnes mají kromě své původní myšlenky - ochrany lidskému oku lahodící krajiny - ještě jiné poslání. "Je stále důležitější rozlišit změny, které způsobuje člověk, od ‚kosmických` změn, kterým je život na Zemi vystaven od svého vzniku a kterým se dokázal vždy přizpůsobit. Proto potřebujeme ty nejméně dotčené oblasti na zeměkouli uchránit před všemi zásahy člověka," vysvětluje profesor Sehnal. V ytváření bezzásahových území je v civilizovaných zemích stále složitější: často je třeba vykupovat soukromé pozemky či omezovat vlastnická práva. Šumava nepatří mezi místa, kde by nebyla patrná "stopa člověka", nicméně tak rozsáhlé, vylidněné a zalesněné území nemá v Evropě obdobu. Šumavské "akcie" proto mohly letět prudce vzhůru. Lesní divadlo Na podzim roku 1997 se na Šumavu vypravil bavorský premiér Edmund Stoiber. "Příroda se nestará o estetické cítění jejích pozorovatelů. Dokáže být nevypočitatelná, strašná a ničivá," prohlásil na úvod svého "špacíru". Jedním dechem však dodal: "Bavorský les se nesmí stát dějištěm podvodu. Není možné, aby na jedné straně nesl statut národního parku a na druhé straně se tu přirozené procesy uměle ovlivňovaly." Možnost celoplošného zastavení kůrovcové kalamity Stoiber srovnal s pokusem zadržet lavinu v polovině svahu. Na závěr si bavorský premiér položil řečnickou otázku: "Není koneckonců naší povinností vrátit přírodě alespoň malý kousek intenzivně využívané kulturní krajiny?" Stoiberova emotivní řeč zarazila výpady bulvárního tisku a myšlenka "ponechat přírodu přírodě" včetně dalšího rozšíření parku získala politickou podporu. Nový ředitel parku Karl-Friedrich Sinner oproti původnímu očekávání potvrdil dosavadní kurz svého předchůdce Biebelriethera, který byl právě kvůli své neoblomnosti v otázce možného zasahování proti kůrovci odvolán, a prohlásil: "Nabízí se nám jedinečná příležitost stát se svědky velkolepého přírodního divadla. V yužijme ji." Čeští lesníci však trvají na svém. Pokus ponechat kůrovce svému vývoji je prý trestuhodným rizikem, zanedbáním péče o svěřený majetek a zločinem proti přírodě. Ministerstvo jim vyšlo vstříc.