Kůrovcové kalamity v NP Šumava: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:51

Veronica 1999, 2

Počátky kůrovcově kalamity nesporně sahají do polomů v minulém století, jejichž holiny byly zbrkle osázeny v podstatě hospodářsky pěstěnými smrčinami, přičemž importovaný materiál smrku pocházel z různých oblastí - z velké části málo známých, dnes již většinou neznámých. Současná kalamita má zřejmě dva kořeny: jedním je přirozený rozpad v podstatě kulturních smrčin (jež nahradily přirozené bučiny) doprovázený zcela nevyhnutelně činností kůrovce, za druhé pak těžká fyziologická a téměř plošná indispozice většiny jehličnatých porostů. Ta postihuje tyto porosty jejich odumíráním od Alp až po Finsko. Jde ovšem o to, jak se s kalamitou vyrovnat diferencovaně tak, aby Šumavu nepostihl osud Krušných hor, Krkonoš, Jeseníků atd., ale hlavně: jak začít opravdu s obnovou lesa tam, kde smrk není stanovištně ani zonálně "doma", tedy jak se jinak řečeno postarat, aby dvě-tři generace po nás nebyly konfrontovány se stejným problémem - totiž s rozpadem lesa. Jednou z cest se zdá být konečně ustavení "Rady Národního parku Šumava", z jejíchž závěrů zřetelně prosvítá vědomí nutně diferencovaného postupu. Je nesporné, že na osudech našich lesů se významně podepsal povšechný úpadek našeho lesnictví, který pronikl až do vysokoškolských lesnických kruhů. Naše lesnictví bylo tak říkajíc torpédováno zejména dvěma fatálními zásahy: Prvním bylo tzv. zlidovění myslivosti pod záminkou jejího "odfeudalizování". V praxi to dopadlo tak, že se dočkaly nové renesance převážně už symbolické myslivostní rituály, jimiž si své beznadějné outsiderství kompenzovali myslivostní kozli-zahradníci. Jejich zájmy přetrvávají v stále ještě povážlivém přezvěření našich lesů, jež je jednou z hlavních překážek jejich přirozené i umělé obrody. Druhý zásah bylo sice zamlčované a různě kamuflované nazírání lesa jako zdroje suroviny, ač již od druhé světové války bylo zřejmé, že jeho funkce se musí transformovat na nazírání ekologizující, tedy multifunkční s primární rolí lesa jako hlavního půdoochranného vegetačního krytu. Posluchač lesního inženýrství se sice mnohé v tom smyslu během studia dozvěděl, ale stačily tři měsíce v tzv. "provozní praxi", aby mu to jeho nadřízené panstvo drancovatelů lesa navždy vyhnalo z hlavy.S tímto dědictvím se budou vyrovnávat generace... Stane-li se dění kolem "Šumavy" proslulým "bodem obratu", jak tomu nasvědčují přijaté závěry kompetentní komise, měli bychom konečně důvod oddechnout si také v tomto kontextu. Netřeba pochybovat, že by to bylo v zájmu nás všech. Alternativou totiž není sice nic mystického, ale nesporně apokalyptického - totiž "rozhněvaná příroda" a její nepřehlédnutelné důsledky: katastrofální povodně, laviny nevídaných rozměrů a na jejich konci - lidské oběti.