Ze světa lesních samot, 1999, Komentář: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:52

Centrální Šumava byla až do 19. století pro příchozího zvenčí prakticky krajem nepřístupným. Návštěvník byl odkázán na nepohodlí starých stezek, nové vesnice a lesní průseky byly schwarzenberskou správou teprve postupně budovány. Do výše položených míst a do hlouběji do lesů nebylo možno vůbec proniknout. Málo početné a roztroušeně žijící obyvatelstvo tvořili svobodní sedláci, původem většinou ze sousedního Bavorska (z jednoho takového rodu pocházel i Klostermannův otec), uhlíři a dřevorubci. Drsné přírodní podmínky, obtížná komunikace s okolním světem a z ní vyplývající potřeba ekonomické soběstačnosti zde vytvořily společenství lidí s osobitými tradicemi, zvyky i mravními postoji.

Situace se mění teprve v průběhu 19. století. Přibývá skláren, hamrů a papíren (dcerou ze známé sklářské rodiny Ábelů byla Klostermannova matka), ale především pil, které zpracovávají dřevo z živelně kácených lesů. Racionálnější hospodaření s lesním bohatstvím, intenzivní těžba a cílevědomá obnova porostů (převážně smrkovými monokulturami), se počíná rovněž až v této době.

Změny ve způsobu života a hospodaření se prosazovaly pomaleji a postupněji, než by se mohlo zdát z Klostermannových románů. Německy píšící spisovatelé Adalbert Stifter, Hermann von Schmid a Josef Rank, kteří jako první popisují ještě před polovinou 19. století život Šumavy, její dějiny a pověsti, podávají obraz přírody a patriarchálních vztahů dosud nenarušených moderní civilizací. Osamělost a nepřístupnost kraje pak postupně přitahovala i české prozaiky. Tajuplný šumavský les se objevil již v povídce Smíření v Konvalinkách Jana Jindřicha Marka (1828), ale jako romantickou kulisu ho najdeme i daleko později (Jakub Arbes: Sivooký démon, Bohumil Havlasa: Tiché vody, A. V. Šmilovský: Parnasie, Václav Vlček: Černé jezero). Básnická zobrazení Šumavy rovněž akcentují její romantické kvality, daleko více si však všímají specifičnosti postavení na hranicích českého a německého světa (cyklus Rudolfa Mayera Ze Šumavy, stejnojmenná sbírka Elišky Krásnohorské, její epická báseň Šumavský Robinson, Zpěvy pošumavského dudáka a další básně Adolfa Heyduka, jednotlivé básně sbírek Jana Nerudy, Jaroslava Vrchlického a Antonína Klášterského). Pokusy o literární přivlastnění Šumavy českými spisovateli vyvrcholily v Ottově monumentálním díle Čechy, do jehož prvního svazku, nazvaného Šumava, přispěli Heyduk, Krásnohorská i Vrchlický. Jejich vzletné obrazy divoké přírody ani nezastíraly, že inspirací jim bylo pouze turistické poznání kraje. Úsilí o hlubší porozumění přírodě a jejím obyvatelům obvykle uvázlo v šumavském předhůří (nejčastěji mířilo do národnostně česky vyhraněného Chodska: B. Němcová, A. Jirásek, J. Š. Baar, J. F. Hruška, J. Thomayer atd.).

1 Geneze díla

Od roku 1885 vycházely v německy psaném pražském časopise Politik pod pseudonymem Faustin fejetony, které prozrazovaly, že jejich autor poznal Šumavu hlouběji než běžný návštěvník nebo okouzlený turista. Pod pseudonymem se skrýval již téměř čtyřicetiletý profesor plzeňské německé reálky Karel Klostermann (1848–1923), jako spisovatel zatím prakticky neznámý. Měl za sebou neukončená studia medicíny ve Vídni (1865–1869) a zkušenost z roční práce v redakci vídeňského časopisu Wanderer (1872–1873). Jeho poznání Šumavy se rodilo v dětství, prožitém v pošumavských městečkách Sušici, Žichovicích, Štěkni a Kašperských Horách, kam jeho otce zaváděla lékařská praxe, a v letech gymnaziálních studií v Písku a Klatovech. Proniknout do odlehlejších oblastí Šumavy mu umožnily každoroční prázdninové pobyty u otcových příbuzných v Dolních Hrádkách u Srní.

Obrazy, které byly výsledkem tohoto poznání, odkrývaly čtenáři svět dosud neznámý, exotický svou drsnou přírodou a osobitými mravy, přitom však nepříliš vzdálený. Kladné čtenářské přijetí fejetonů přimělo jejich autora v roce 1890 k uspořádání výboru, který obsáhl asi třetinu črt do té doby publikovaných v Politik. Vydal jej v Plzni vlastním nákladem pod názvem Böhmerwaldskizzen. Kniha vzbudila pozornost redaktora Osvěty Václava Vlčka. Napsal Klostermannovi a v dopise z 12. 8. 1890 jej požádal, aby pro Osvětu „napsal beletristický obraz ze Šumavy, a to raději obšírnější než kratší“. Výslovně se o Klostermannových literárních možnostech v česky psané literatuře vyjádřil v dopise z 25. srpna téhož roku:

„Jste tak výtečným znalcem staré Šumavy, kraje tak znamenitého, znáte z něho veliké množství originálních povah i charakteristických příběhů, tkvíte v kraji a lidu tomto svými životními kořeny, jste k němu srdcem přirostlý – jaké to celé neocenitelné poklady!... Nevím o spisovateli druhém, který by mohl činiti co Vy; tak jste k úkolu tomu nejen povolán, ale, tuším, povolán jediný a já mám – není to liché slovo – vroucí přání, abyste se do úkolu tohoto pustil hned, byste o Šumavě, jmenovitě také o bývalé, vypsal všecko, co jste v ní poznal a procítil... Látka šumavská z Vašeho mládí vyniká řídkou originálností a kdybyste jí nezužitkoval Vy, byla by beze snadu navždy ztracena.“ (citace z obou dopisů podle monografie Maxe Regala Život a dílo Karla Klostermanna, 1923).

Klostermann Vlčkovi odpověděl a již na podzim poslal do Osvěty česky psanou povídku Rychtářův syn (vyšla v prvních dvou číslech 1891). Ta byla donedávna považována za počátek jeho dráhy českého spisovatele. Tato hranice však byla v poslední době hned dvakrát zpochybněna. Vladimír Horpeniak vydal v publikaci Karel Klostermann: Drobné prózy a vlastní životopis (1998) čtveřici Klostermannových fejetonů, otištěných v září – prosinci 1890 pod titulem Šumavské Podlesí a typy z něho v Hlasu národa a v jeho příloze Nedělní listy. Jaroslava Janáčková pak na klostermannovské konferenci v Sušici (1998) upozornila na cestopisnou črtu Peřeje hořejší Vltavy – Vydry v Údolí Klářině, která vyšla pod pseudonymem Faustin již ve Světozoru 1886–87. Zdá se tedy, že počátky Klostermannovy literární práce v češtině bude třeba klást do blízkosti jeho literárních počátků německých (samozřejmě s tím, že tvorba v němčině zpočátku převažovala). Pokus o rozsáhlejší novelu, který následoval po povídce Rychtářův syn, se rozrostl v román Ze světa lesních samot. Z korespondence autora s Václavem Vlčkem můžeme usuzovat, že próza vznikala od prosince 1890 do května 1891. Od šestého, červnového, čísla vycházela potom 1891 v Osvětě na pokračování; její vydávání bylo ukončeno ve dvacátém, prosincovém, čísle ještě téhož roku.

2 Významové a obsahové dispozice díla

Je zřejmé, že Klostermann svou první románovou prací odpověděl na stále zřetelněji artikulovanou potřebu hlubšího a přesnějšího beletristického pojmenování prostoru, který česká literatura dosud uchopovala spíše s povrchními znalostmi a často s ideologickými předsudky. Román Ze světa lesních samot je prostoupen úsilím vymezit hranice tohoto prostředí a poukázat na jeho specifické kvality.

„U nás je les, a nikoli svět,“ říká již ve druhé kapitole dřevař Matýsek a dává tak výraz autorovu usilování. Les jako základní podoba místa, ve kterém se odehrávají románové děje, je exponován již v šumavských povídkách rakouského prozaika Adalberta Stiftera (Hvozd, Žula, Lesní poutník a jiné). Tento nejslavnější Klostermannův předchůdce (žil v letech 1805–1868) zobrazoval šumavský les jako prostor takřka idylický, snadno průchozí, otevřený výstupům na vrcholky a panoramatickým výhledům do krajiny, unaveným poutníkům pohotově nabízející občerstvení, med a lesní plody, jejich smyslům podávající stále nové estetické zážitky. V prózách Klostermannových vstupují do lesa pouze lidé, které k tomu nutí profesní nebo existenční důvody. Cesta je vždy spojena s mimořádnými obtížemi, naléhavě je připomínáno nebezpečí, které cestujícího ohrožuje – únava, hlad, možnost zbloudění ve vichřici nebo ve sněhové vánici. V ohrožení života se ocitají dřevorubci na cestě do podroklanské myslivny, kněz na cestě do Pürstlinku i sám Kořán na výpravě za zloději skotu; zvláštní význam je připisován koupi pohodlných bot pro adjunkta Svijanského, až anekdoticky působí scéna, kdy se Zdenička kvůli návštěvě nejbližší sousedky musí poprvé v životě vzdát krinolíny. Stejně hrozivý je les i při pohledu z relativně bezpečných lidských sídel. Občas třeskne těžko identifikovatelný výstřel, nad stromy se vznášejí ptáci, kteří označují polohu zabitého. S přicházejícím večerem se les stává rejdištěm tajemných bytostí, přízraků, světélek a duchů zemřelých. Stále znovu jsou jako orientační body připomínány vrcholy hor, které však k výstupům a volnému rozhledu do kraje nelákají.

Člověk, který vstupuje do lesa, je v Klostermannově podání již hrdinou. Podstupuje s lesem zápas, v němž se na obou stranách hromadí padlí –„bílá příšerná těla“ poražených stromů na straně jedné, dřevorubci, hajní či voraři, kteří podlehli těžké práci, na straně druhé. Les, několikrát připomínaný jako „kolébka i rakev“ (!) dřevorubců, vítězí v jednotlivých zápasech, ale nakonec podléhá kombinovanému působení člověka a přírodních sil. Na bojišti zůstávají duše zemřelých lidí v podobě záhadných světel nad močály, odpovědět na otázku, kam se poděly duše padlých stromů, vypravěč neumí; otázkou po jejich osudu román končí.

Klostermann jako jeden z prvních českých spisovatelů právě v románu Ze světa lesních samot připomněl nebezpečí, které představují neuvážené zásahy do složitého organismu přírody – přírodní katastrofa je zde vylíčena jako důsledek lidské činnosti, intenzivního průmyslového vytěžování lesů. K tomuto tématu se vracel i v pozdějších prózách, v roce 1910 aktivně usiloval o ochranu Povydří. Pro dodnes málo čtenou českou beletrii s ekologickou tematikou je takřka neznámým předchůdcem. Některé z jeho popisů nepromyšlených lidských aktivit v šumavských lesích zaměřených pouze na zisk si přitom uchovávají aktuálnost dodnes.

Nesnadná komunikace s vnějším světem, uzavřenost malých společenství v lesích a vzájemná odkázanost jejich členů na pomoc blízkých v románu Ze světa lesních samot spíše problematizují než usnadňují mezilidské vztahy. Již zmíněná sentence dřevaře Matýska („U nás je les, a nikoli svět.“) napovídá, že dominantním činitelem, formujícím a deformujícím vztahy v těchto komunitách, bude příroda. Že však i pod jejím tlakem vzniká celistvý svět lidských vášní a vztahů, o tom svědčí (proti Matýskovu tvrzení) již název románu.

Průvodcem po tomto světě je především lesnický příručí Karel Svijanský; právě jeho pohled při příchodu do Pürstlinku poprvé zprostředkovává čtenáři nespoutanou šumavskou přírodu, jeho pohledem ji vidíme již proměněnou v samotném závěru. Jeho osobní příběh připomíná typ románu ztracených iluzí, byť poněkud naruby: nepokouší se totiž dobýt velký svět, chce pouze obstát v zapomenutém světě lesních samot. Pomalu, obtížně a po mnohých nedorozuměních si osvojuje mravní normy a kritéria svého nového prostředí. Rychleji probíhá jeho citové zrání: vztah k nedostupné manželce nadřízeného zůstává nerealizován, vztah ke snadno dostupné dceři hajného, která k němu vzhlíží, jej neuspokojuje. Pokouší se vyniknout v práci, avšak selhává, když postřelí pytláka a vyvolá tak rozsáhlý konflikt. Selhává i v lásce; Katin prostý a pevný cit se ukáže jako daleko lépe odpovídající nárokům prostředí než komplikovaná vášeň příručího. Je donucen svět lesních samot opustit, vrací se do něho po letech sice jako úspěšný lesník, ale přesto s pocitem dluhu a nenaplnění.

Svijanského vznícený zrak je zaujat všemi konflikty, které jsou v pürstlinském prostředí potenciálně obsaženy. Vedle stále latentně přítomných konfliktů národnostních a sociálních vystupuje se zvláštní naléhavostí střet mezi šumavskými starousedlíky a nově příchozími zástupci panské či státní správy. Drsné životní zvyky a hrubá morálka „původních“ obyvatel Šumavy jsou ospravedlněny svou shodou s drsnými přírodními podmínkami, s nimiž však příchozí z českého vnitrozemí nejsou s to se vyrovnat. Rezignují již od počátku svého pobytu (Bártovec, groteskně vylíčená společnost u Tří sluk) nebo podléhají po obdobích boje a vzdoru (Svijanský, Kořán, Zdenička). Pochybnost o síle obecně sdílených mravních norem, pokud jsou vystaveny působení extrémních situací, je jednou z nemnoha spojnic mezi Klostermannovou prózou a tvorbou nastupující generace 90. let.

3 Dobové literární souvislosti

Daleko větší prostor než kdykoli předtím v české próze dostává v románu příroda. Jejímu působení jsou vystaveni všichni hrdinové knihy. Přírodní síly, jejichž médiem je rozlehlý šumavský les, formují podmínky lidských životů, rozhodují o lidských osudech a utvářejí vztahy uvnitř lidského společenství. Šanci na přežití mají pouze ti, kdo se přírodním podmínkám plně podrobují. Příroda vládne nad člověkem démonickou silou a tím překvapivější je, jak snadno o svou moc nakonec přichází. Klostermann dokonce stanovuje této události přesné datum. Je jím 26. říjen 1870, kdy bouře sklátila značné rozlohy šumavských lesů a následná kůrovcová kalamita zkázu dokonala. Poté přicházejí noví osadníci, kteří nelidské přírodní podmínky reflektují především jako ztížené podmínky pracovní; Šumava se stává zdrojem bohatství a zásobárnou rodícího se průmyslu. Tvář její přírody se nenávratně proměňuje.

V rámci české realistické prózy z venkova představuje Klostermannův první román zvláštní případ. Obraz venkovského prostředí se dosud obvykle opíral o mezilidský (citový, generační, sociální) konflikt; u Klostermanna je středem pozornosti konflikt mezi člověkem a přírodou. Formativní působení přírody, její vliv na utváření lidského života a fatálnost tohoto vlivu nebyly nikdy před Klostermannem v české próze v takové míře akcentovány.

Rovněž volba prostředí je extrémní: hluboké lesy, téměř neosídlené, kde je značně oslabena regulativní síla lidského společenství a člověk čelí silám přírody většinou osaměle. Pürstlink (dnes Březník), samota u česko-bavorských hranic, kde se odehrává děj románu, patří k nejodlehlejším místům v Čechách. Zdejší myslivna se nachází ve výšce 1140 metrů nad mořem, uprostřed údolí po stranách sevřeného okolními horami, směrem na sever však otevřeného proudění chladného vzduchu; je vůbec nejstudenějším místem na Šumavě. Sníh zde leží průměrně 150 dnů v roce.

Myslivna, původně dřevěná, byla zřízena 1803, brzy poté, co se pürstlinské polesí stalo součástí panství Schwarzenberků (1798). Zanedlouho zde vznikla i hájovna a 1856 byla myslivna přestavěna na zděnou budovu.

Klostermannovští badatelé (Josef Glückselig v článku Po stopách literárních hrdinů v AZ-magazínu č. 5/1978 a Josef Ministr v rukopisné studii, kterou cituje Miloslav Šváb v práci Ke genezi a historii textu Klostermannova románu Ze světa lesních samot, Sborník PF v Plzni, Jazyk a literatura 10, 1971) se pokusil vystopovat i reálné předobrazy hrdinů románu. Žádného z revírníků, kteří na pürstlinské myslivně působili (Josef Grantl 1846–1865, Jan Kolář 1865–1868, Václav Wolf 1868–1870, Matyáš Říha od roku 1870), však není možno považovat za přímý vzor Kořánův. Jako příručí sloužili na Pürstlinku v době, kdy se odehrává románový děj, Antonín Pachler 1867–1869, Ferdinand Frankenberg 1869–1871 a od 1871 Jan Stindl. Z nich má se Svijanským nejvíce společných rysů Pachler (oba byli mladší, synové revírníků, oba pocházeli z Lounska a oba opustili Pürstlink po ohrožení myslivny pytláky); Glückselig připomíná i máderského příručího Václava Žlábka, známého nepřítele bavorských pytláků. Při pátrání po vzorech pro ostatní románové postavy byli oba badatelé ještě méně úspěšní; podařilo se jim pouze zjistit, že v letech 1868–1871 docházelo v pürstlinském polesí ke střetům lesního personálu s pytláky, měly však méně dramatický průběh, než se jeví z románu. V srpnu 1869 tyto střety skutečně vyvrcholily přepadením pürstlinské myslivny.

Klostermann tedy v románu Ze světa lesních samot zasadil děj do reálné časoprostorové situace, využíval rysů reálně existujících lidí a reálně proběhlých událostí, čerpal z hlubokého poznání kraje, ale syžetová syntéza je jeho vlastním dílem. Svědčí o tom i množství motivů, které v proměněném akcentu přešly do prózy Ze světa lesních samot z Böhmerwaldskizzen. V souhrnu je uvádí k poznámce ke zmíněné studii Šváb, těmi nejvýznamnějšími z hlediska děje románu jsou noční přepadení pürstlinské myslivny, pronásledování, obklíčení a smrt bavorského vraha a pašeráka na Luzném a líčení vichřice z října 1870 prostřednictvím dvojice dřevorubců, otce a syna.

Zakotvení v konkrétním čase a prostoru, snaha o postižení jedinečnosti kraje a mytizovaná příroda přibližují Klostermannův první román dílům prozaiků ruchovsko-lumírovské orientace. Determinovanost osudů hrdinů drsnými a neúprosně působícími přírodními silami svědčí i o jeho obeznámenosti s moderními proudy francouzské a severské literatury; našel si tak místo vedle autorů, jako byli T. Nováková, K. V. Rais, A. Stašek nebo J. K. Šlejhar.

Klostermann si za hlavní dějiště svých próz zvolil Šumavu – pohraniční oblast, málo civilizovanou a opožděně kolonizovanou. Dobrodružný děj, nasazování života v zápase s přírodou, střety s muži, kteří překračují zákon, postavy podivínů a společenských vyděděnců, kteří si těžce vybojovávají právo na život, uvádějí první Klostermannovi romány a povídkové soubory do souvislostí s rodící se novoromantickou prózou, s autory jako byli ze Sládkových překladů v Lumíru známý Bret Harte nebo později London či Gorkij.

Dramatický a nebývale odstíněný obraz krajiny, zachycované v proměnách denních a ročních dob, umožňuje připomenout v souvislosti s Klostermannovým dílem také počátky prózy ovlivněné impresionismem.