Šumavská trilogie, 2004, Úvod: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:52

Jednotlivé svazky Šumavské trilogie byly vydány nejprve samostatně:

Schreinerské kořeny v roce 1996 v Knihovně Setkání v Českých Budějovicích, Šchöningerské pastviny v roce 1997 v Galerii Nahoře v Prachaticích a Údolí Vogelsang v roce 1999 v nakladatelství Dr. Radovan Rebstöck v Sušici. Jejich autorem je bývalý bavorský farář a vikář P. František Hobizal (1933–2001).

Hobizalovo dílo věnované Šumavě bývá v literárních recenzích srovnáváno s pracemi Klostermannovými, Stifterovými, Pavlíkovými, Váchalovými. Zachycuje situaci na Šumavě ve 40. a 50. letech dvacátého století. Obrovská tragédie Šumavy – odsun, jak tomu říkají Češi, a vyhnání, jak to nazývají Němci – dosud nenašla svou katarzi, ale stále zeje jako otevřená bolestná rána, dokud se nedospěje k usmíření. Hobizalova velká zásluha je v tom, že k této tragédii přistupuje nikoliv jako ideolog, ale jako umělec; nikoliv prostřednictvím obecných a abstraktních pojmů Čech a Němec, ale zcela konkrétních jednotlivých osob jako Mariandl, Paruba, Sicker, Friedrich, Vondruška…, a právě tímto ideologicky nepředpojatým, konkrétně osobním přístupem umožňuje této „šumavské tragédii“ její alespoň počáteční pročišťování.

Hobizalova Šumavská trilogie se mi jeví jako počátek kulturně-společenského procesu, jejž bych si dovolil nazvat „palimpsestový efekt“.

Palimpsest je pergamen, na němž byl napsán text, který pak byl vymazán, aby se na něm mohl napsat text nový. Vymazání se však někdy nepodařilo tak dokonale, aby původní text skrze ten nový text neprosvítal. Nu a právě toto prosvítání starého textu skrze text nový nazývám „palimpsestový efekt“. Co tímto příměrem míním? Krátce řečeno toto:

Šumava, která historickým právem vlastnickým patřila státnímu útvaru zvanému České království, byla zpřístupněna lidskému osídlení – a tím i kultuře – německým obyvatelstvem, které na pozvání českých králů proměnilo Šumavu jako přírodně-zeměpisný pojem v pojem navíc kulturní. Literární dílo Adalberta Stiftera nebo Hartauerova píseň „Dort tief im Böhmerwald“ (Tam v krásné Šumavě) jsou toho jen dva výmluvné symboly vedle tolika jiných. Tím se Šumava stala svým zvelebitelům vlastí, a to věkovitým právem uživatelským. Dokud tato dvě práva šla spolu pokojně ruku v ruce, nebyly problémy. Jakmile však začala nacionalistická ideologie stavět obě práva proti sobě, začala se odehrávat tragédie, jež dosáhla vrcholu, když z pergamenu Šumavy (a vůbec českého pohraničí) byl vymazán původní věkovitý „text“ německý a byl naň napsán „text“ nový, český, opírající svůj nacionalismus o internacionalistickou ideologii „proletářů všech zemí“. Tento český „text“ se pak vůči západnímu (a tím do značné míry německému) světu obehnal ve jménu ideologie trojnásobnou bariérou ostnatého drátu… Hradba rozdělující Evropu na „západní“ a „východní“ padla a umožnila tak osmózu dvou násilně rozdělených světů a s ní i odkrývání toho, co bylo překryto – totiž oné sudetoněmecké kultury, která byla vymazána, ale která nyní začíná oním palimpsestovým efektem z minulosti prosvítat do naší současnosti. Zbořené či polorozbořené kostely a kaple se opravují, zarostlé a zanedbané hřbitovy se obnovují, opomíjeným osobnostem se zřizují muzea atd.

Do tohoto objevně-převratného kulturního procesu se řadí Hobizalova trilogie jako jeho nanejvýš významný svědek. Již samotné názvy jednotlivých dílů trilogie to výmluvně naznačují. Všechny tři jsou německo-české či česko-německé složeniny.

Hluboké přátelství, které spojuje českého bohoslovce Felixe, v němž tušíme samotného autora, a Němce Johánka Friedricha s jeho ženou Mariandl, tří opravdových křesťanů, je tou nejlepší přesvědčivou odpovědí na všechny nacionalistické námitky z obojí strany. Zároveň však budiž řečeno, že Hobizal není snobský kosmopolita, jemuž by bylo národní cítění cizí. Naprosto ne. Jeho národní cítění je však odolné vůči nákaze nacionalismu a liší se od něj asi tak, jak se liší normální teplota zdravého organismu od horečky při virovém onemocnění. Tuto odolnost vůči nákaze nacionalismu Hobizal čerpá především z protilátek vycházejících z plně upřímně žitého křesťanství.

Prof. Karel Skalický

(Text je vzat z obsáhlejší recenze prof. Karla Skalického, která vyšla pod názvem „Kdyby byl Bavorov bez Hobizala“ v českobudějovickém diecézním časopise Setkání 2/1998.)