Erhartovi: Krásy Šumavy, 1994, Předmluva: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:52

Chceme vám, vážení přátelé, na následujících stránkách představit na uměleckých fotografiích jedno z nejhezčích českých pohoří. Jeho krajinu, zajímavosti, a také tak trochu i jeho současnost. Nedozírné lesy, rašeliniště i vody jezer, potoků a říček tu nejsou tolik zasaženy moderní civilizací jako je tomu jinde. Po otevření hranic se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem se Šumava stává středem zájmu návštěvníků ze všech koutů Evropy i ze zámoří. Přicházejí sem často lidé, kteří se tu narodili a touží zhlédnout místa svého dětství, mládí a kdysi snad klidného života. Zákaz vstupu či omezení volného pohybu v několikakilometrovém pásmu podél hranic trvající déle než čtyřicet let sice šumavskou přírodu ochránil před nežádoucí lidskou činností, ale na druhé straně zastavil její přirozený vývoj. Přichází doba, kdy by se mělo všechno dosud špatné a nevyhovující napravit. Není to záležitost zralá k okamžitému řešení; zlepšení místních poměrů si vyžádá nemalé úsilí a jistý čas.

Počátky nového uspořádání krajiny, které vyústilo ve vyhlášení Národního parku Šumava, byly položeny obětavými a věci znalými lidmi, milovníky Šumavy, již v roce 1963 tím, že podstatná část této krajiny byla prohlášena Chráněnou krajinnou oblastí. Byl dán základ k všestranné ochraně vymezeného území, dále k zachování, zvelebování a obnovování přírody, zejména jejího bohatství a krajinných krás. Byl zdůrazněn ekonomický, vodohospodářský, klimatický, zdravotní, rekreační a turistický význam Šumavy. Oblast měla být obhospodařována podle předpisů o státní ochraně přírody. Mnohé z těchto cílů, žel, nebyly nebo nemohly být dosaženy, něco se nedokončilo anebo bylo vůbec opomenuto. Za politických poměrů v šedesátých až osmdesátých letech nebylo v tehdejším Československu snadné prosazovat ekologické zájmy a opakovaně upozorňovat na význam Šumavy.

Národní park Šumava byl vyhlášen nařízením vlády České republiky z 20. března 1991, ve kterém byly stanoveny i zásadní podmínky jeho ochrany. Hranice národního parku jsou vyznačeny v terénu úředními tabulemi se státním znakem.

Současná společnost připravila pro další povznesení tohoto území společný projekt Euroregion, který byl vyhlášen 1. dubna 1993 v Českém Krumlově. Podílejí se na něm příhraniční okresy z Čech, Bavorska a Rakouska. Záměrem projektu je spolupráce, prohloubení vzájemných vztahů a koordinování politických a hospodářských zájmů regionu.

Hranice Šumavy a tím i Země české vedly za dávných dob podél rozvodí řek a vzhledem k bavorským i rakouským sousedům se dlouho neměnily. Nebylo toho ostatně ani zapotřebí, neboť těžko přístupný terén a hluboké lesy byly přirozeným hraničním předělem. Přechod hranic byl možný jen po obchodních stezkách, jejichž trasa byla vyznačena sloupy, kapličkami nebo jiným znamením.

Šumavské lesy náležely zprvu výlučně panovníkovi země a šlechtě a měly funkci lovišť. Později tu vedle velkostatkových existovaly ještě lesy v majetku měst, obcí, církve i sedláků. Dříví z těchto lesů krylo především potřebu jejich vlastníků a poddaných a jeho spotřeba se zvyšovala úměrně s rozvojem měst, sklářských hutí i větších staveb. Tradiční zde byla i péče lesních hospodářů o pěstování lesů.

Dříví se i ze značně odlehlých prostorů dostávalo ke spotřebiteli mimo oblast Šumavy nejčastěji vodní cestou, a to po řekách Vltavě, Blanici a Otavě a jejich větších přítocích, a po umělých stokách čili kanálech, jejichž projektantem a částečně i tvůrcem byl chvalšinský rodák Josef Rosenauer († 1804). Tento neobyčejně talentovaný a pracovitý muž se nebál podstoupit nemalá rizika pro uskutečnění svých plánů. Uvedl v život známý Schwarzenberský plavební kanál a napojil jej na řeku Grosse Mühl v Rakousku. Od ústí této řeky se palivové dřevo z celé široké oblasti Plešného jezera dopravovalo na nákladních lodích po Dunaji až do hlavního města monarchie, Vídně. Druhý kanál vyprojektovaný Rosenauerem, Vchynicko-tetovský, se napojoval na Otavu a pak na Vltavu a plavilo se na něm dříví z oblasti Prášilska do Prahy.

Tytam jsou doby, když po Vltavě a Otavě pluly tabule vorů, kdy se po úzkých kanálech neslo polenové dřevo. V každém případě stojí za to ještě dnes se podívat k místům, kde se plavilo, například do Jelení.

Specialitou některých šumavských lesních porostů je rezonanční čili ozvučné dříví na výrobu hudebních nástrojů. Závody na přípravu tohoto dříví založil František Bienert na Modravě (1827) a ve Stožci (1855–6).

S lesnictvím byla odjakživa spojena myslivost. Bylo tomu tak i na Šumavě, kde byla obě povolání – lesníků a myslivců – velmi vážená. Od původních divokých lovů se díky rozvoji myslivecké kultury upustilo a začala se uplatňovat cílevědomá péče o zvěř, její chov a rozumný lov. Pro zvýšení atraktivnosti honů a štvanic zakládala místní šlechta obory s jelení, černou i dančí zvěří. Poslední šumavský medvěd byl uloven na jižní Šumavě roku 1856 v revíru Želnava na krumlovském panství, poslední vlk roku 1874.

Horské louky, pastviny, rašeliniště, lesy, okraje vod a strání skýtají tu tolik rozmanité krásy a dávají tolik radostných dojmů z živé přírody, že jim za to nemůžeme být nikdy dost vděční. Rostlinná společenství obyčejných, všedních, i honosných a zcela mimořádných druhů obohacují krajinu jedinečným půvabem a umocňují její zvláštní ráz. Zeleň přírody kolem nás a modré nebe nad hlavou – to je to pravé, co nám pomáhá stále vracet do míst, která nás jednou a navždy upoutala.

Šumava je asi 140 km dlouhé pohoří, vymezené na severozápadě průsmykem Všerubským a na jihu Vyšebrodským. Její nejvyšší vrcholy na české straně najdeme v okolí státní hranice. Patří k nim Svaroh (1335 m), Jezerní hora (1343 m), Debrník (1336 m), polom (1295 m), Poledník (1315 m), Blatný (1367 m), Třístoličník (1302 m), Trojmezná (1361 m), Plechý, nejvyšší hora Šumavy (1378 m) a Smrčina (1332 m). Ve vnitrozemské části jsou nejznámější hory Boubín (1362 m), Bobík (1264 m), Knížecí stolec (1226 m) a Špičák (1221 m).

Převážná část území Šumavy náleží k povodí řeky Vltavy, v západní části pak Otavy a Úhlavy. Povodí náležející k Dunaji je malé. Hlavní šumavská řeka Vltava přijímá na svém horním toku řadu přítoků, které odvodňují okolní slatě.

Krásnými přírodními útvary jsou jezera plešné, Prášilské, Laka, Černé a Čertovo, jedno přitažlivější než druhé, každé se svou zvláštní melancholií. Vodní obraz Šumavy doplňují malá zadumaná jezírka ve slatích. Největší uměle vytvořenou vodní plochou na jižní Šumavě je Lipenské přehradní jezero.

Šumava má ze všech horských oblastí Čech nejvíce rašelinišť a slatí. Místní obyvatelé je rozlišovali odedávna na dva základní typy: jednak na nížinná rašeliniště, jednak na horská s charakteristickými jezírky. Oba typy chráněné v přírodních rezervacích se od sebe liší vegetací. Představitelem nížinného typu je například Mrtvý luh u Volar. Horská rašeliniště (např. Kvildská slať) se vyznačují porosty borovice blatky a klečí. Rašeliniště mají důležitou vodohospodářskou funkci.

Kromě práce v lese bývalo na Šumavě hlavním zdrojem obživy obyvatelstva zemědělství. I v moderní době, kdy nezaměstnává již tolik lidí jako dříve, je zemědělství jedním z hlavních ekonomických činitelů tohoto kraje. Podstatou úspěchů šumavského zemědělství v minulých dobách byla vysoká pracovní intenzita lidí vedená až do krajnosti. Po roce 1945, kdy bylo na Šumavě k dispozici mnoho půdy, se zde podstatně změnily majetnické poměry. Samostatných hospodářství vedených novými osídlenci bylo málo, takže se neobdělávané půdy musela ujmout horská pastevní družstva a po jejich zrušení státní statky a jednotná zemědělská družstva. Soukromá hospodářství byla po roce 1948 začleněna do jednotných zemědělských družstev, případně i ke státním statkům. Že to nebylo hospodaření bez problémů, je obecně známo. Šumava čeká na komplexní řešení svého hospodářství, aby mohla být vhodně skloubena její funkce vodohospodářská a rekreační se zemědělstvím a lesnictvím a s dalšími hospodářskými složkami, souvisejícími se životem místních občanů.

Krásy Šumavy inspirovaly k tvorbě mnoho umělců a literátů. Jmenujme alespoň některé spisovatele, líčící ve svých dílech v českém a německém jazyku krajinu a tvrdý život někdejších obyvatel kraje. Byli to Karel Klostermann († 1926), Adolf Heyduk († 1923), Eliška Krásnohorská († 1926), Petr Pavlík (nar. 1933) a Ladislav Stehlík († 1987). Z německy píšících autorů to byli především Adalbert Stifter († 1868), Josef Messner († 1862), Josef Rank († 1896), Josef Gangl († 1916), Hans Watzlik († 1948) a další. O šíření literatury tiskem si získala velké zásluhy tiskárna firmy Steinbrener ve Vimperku a po druhé světové válce její nástupce český tiskařský podnik.

Hudební život byl pochopitelně bohatší ve městech, kde se o jeho rozvoj starala na svých zámcích šlechta, jako tomu bylo v Českém Krumlově. Lidová hudební tvorba byla zastoupena především na Stašsku. Proslulé byly i hořické pašijové hry, jejichž dlouholetá tradice byla v plné kráse obnovena v současné době.

Na území Šumavy je řada větších či menších muzeí, památníků a specializovaných expozic, které jsou součástí muzejní sítě a věrně dokumentují minulost kraje. Je skoro neuvěřitelné, kolik památek na život jeho obyvatel se přes nepřízeň doby podařilo uchovat až do současnosti. V Českém Krumlově je okresní muzeum umístěné v nově upravené barokní budově bývalého jezuitského semináře. Vývojově pojatá expozice zachycuje dějiny města a jeho širokého okolí se zvláštním přihlédnutím k šumavské oblasti okresu. Pozoruhodným exponátem je tu model středověkého jádra města Českého Krumlova. V Horní Plané je veřejnosti přístupný rodný domek významného spisovatele a básníka Šumavy Adalberta Stiftera se zajímavou expozicí vztahující se k jeho životu a dílu. Muzeum v Kašperských Horách je rozděleno do dvou částí: v první je zastoupena šumavská příroda, ve druhé život a práce jejího obyvatelstva. Vystavené předměty se vztahují zejména k původnímu osídlení Šumavy, dále k zemědělství, lesnictví, myslivosti, domácí dřevovýrobě, hamernictví, sklářství, rýžování zlata aj. Troufáme si tvrdit, že každý návštěvník tohoto muzea v něm nalezne něco, co mu bude vzhledem k Šumavě a její minulosti blízké. V Lenoře je veřejnosti zpřístupněná sklářská vzorkovna, předvádějící produkci tamního sklářského závodu. Prachatické okresním muzeum má rovněž část expozice zaměřenou na přírodu Šumavy. Pořádají se tu výstavy, které se také zabývají šumavskou tematikou. Městské muzeum ve Vimperku zaplňuje zadní trakt zámku nad městem. Expozice dokumentuje některé přírodovědné zajímavosti střední Šumavy a v historické části předvádí doklady o sklářské výrobě v okolí a o významu místního tiskařství. Poštovní muzeum ve Vyšším Brodě je umístěno v tamním klášteře. Je jedním z mála zařízení tohoto druhu a obsahuje doklady z dějin poštovnictví, telefonu a telegrafu. Expozice Muzea Šumavy v Železné Rudě je věnována především sklářství.

Snažili jsme se vám, vážení přátelé, dříve, než zalistujete v obrazové části této knihy, říci o Šumavě několik slov, abychom ji těm, kdo ji dosud neznají, přiblížili, a těm, kdo zde již byli, připomněli. Byli bychom rádi, kdybychom ve vás probudili touhu se s touto krajinou blíže seznámit. Jste sem srdečně zváni!

Důležitým činitelem pro osídlení a rozvoj Šumavy v minulých dobách byl obchod. Přes Šumavu vedly hlubokými lesy zemské stezky, po nichž se uskutečňoval mezinárodní obchod a při nichž vznikla i první větší sídla. Hlavním artiklem dováženým přes Šumavu byla sůl.

Snad již od 12. století se na řece Otavě a jejích šumavských přítocích rýžovalo zlato. Stejný kov se dobýval především v Kašperských Horách. Železo se těžilo v okolí Železné Rudy a zpracovávalo se vedle dováženého surového železa v hamrech, jichž byla na Šumavě celá řada. Stříbro se dobývalo v okolí Českého Krumlova, tuha nejvíce v okolí Černé v Pošumaví.

Mimořádně významným odvětvím podnikání bylo na Šumavě sklářství. po době rozkvětu v 17. století sice upadlo, aby později nabralo nové síly. Tradice výroby skla je tu stále živá v několika závodech.

Jiným odvětvím, které zde mělo pro svůj rozkvět dobré podmínky, byla výroba papíru. Malé šumavské podniky během času všechny zanikly a dnes tento průmysl reprezentují na Šumavě papírny ve Větřní a v Loučovicích.

Skromný, pokud nepoužijeme slova chudý šumavský kraj si uchoval z minulosti velký počet cenných stavebních a uměleckých památek. Setkáváme se s nimi nejen ve městech, ale i ve vesnicích a na odlehlých místech.

Mezi nejčastější patří kostely. Ty plnily kromě náboženského poslání i roli zprostředkovatelů pravidelných kulturních zážitků širokému okruhu obyvatelstva. Lze v nich naslouchat výkladu ušlechtilých myšlenek křesťanského učení, seznamovat se s výtvarným uměním a konečně se účastnit vlastním zpěvem i hudebních produkcí.

Z doby zakládání nejstarších kostelů na Šumavě se nezachovaly téměř žádné písemné prameny. K nejstarším stavbám patří kostel sv. Mikuláše v Boleticích, který si uchoval několik románských prvků. Z doby gotické pocházejí kostely v Českém Krumlově, Dolním Dvořišti, Hořicích na Šumavě, Chvalšinách, Kájově, Prachaticích, Přední Výtoni, Rožmberku, Vyšším Brodě a v řadě dalších míst. Jeden skvost vedle druhého.

V té době vzniklo na Šumavě mnoho významných výtvarných děl. Uveďme z nich alespoň deskové obrazy Mistra vyšebrodského, jež jsou dnes uloženy v Národní galerii v Praze, a Českokrumlovskou madonu – dnes v Umělecko-historickém muzeu ve Vídni. Renesance se na šumavském venkově projevila málo, zato v některých městech dokládají tuto dobu výstavné zámky a bohatě zdobené měšťanské domy. Příklad za všechny: Český Krumlov a Prachatice.

Obytné i hospodářské stavby venkovského obyvatelstva na Šumavě měly specifické znaky, se kterými se nelze setkat ve vnitrozemí. Všechny objekty jednoho hospodářství byly pod jednou velkou střechou, přikrytou kameny, které zamezovaly jejímu poškození při silných větrech. Stavělo se ze základních stavebních hmot, které tu byly k dispozici, tedy ze dřeva a z kamene. Třebaže se tyto některé domy dochovaly, neplní již funkci, kterou původně měly a byly přeměněny na rekreační objekty. Charakteristický tvar mají ojedinělé domy ve Volarech, o kterých se říká, že je zde začali stavět po třicetileté válce osídlenci z Korutanska a Tyrol.