Šumava a Karel Klostermann, 2006, Předmluva: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:52

Klostermannovou Šumavou lze i v dnešních časech počátku 21. století projít (již snad neodvolatelně) osobně. Mnohé se od doby, kdy Mistr procházel hvozdy temnými i za poledního slunce, změnilo. Přesto ještě dnes tento velebný chrám přírody silně zasahuje lidskou duši. Pocity poutníka nikdo slovem nevystihl lépe než Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (1848–1923). Pocity se v době dnešní (2006) dají sice mnohdy navodit i beze slov, poté co byla vynalezena daguerrotypie a zdokonalena pak Georgem Eastmanem. Nicméně – na počátku bylo slovo.

Dejme tedy nejdříve slovo jeho Mistrovi, dříve, než obrazy současníkovi připomenou Vám Vaše zážitky, nebo neznalým napovědí...

„Slíbil jsem ti, milý čtenáři, že tě provedu nejodlehlejšími, naprosto liduprázdnými končinami našeho lesnatého středohoří. Dostál jsem slovu; v celé Evropě není tak osamělého koutu světu světa jako je ten, který prošly naše rychlé nohy.

Nebyl to úsměvný kousek země, plný romantických skalních strží a smělých útvarů horních, nebyl to kraj vlažných vánků, kde ptáci pějí a zelené trávníky srdci i oku lahodí. Alpy jsou nepoměrně velkolepější, Krkonoše, české Švýcarsko, Harz a Durynský les jsou malebnější. Žádný komfort nezve tě přívětivě k pobytu – drsna je příroda a lidé prosti. A co bylo jednou ojedinělé ve své nádheře a majestátnosti, nekonečný prales – ten je tentam až na malé zbytky. Na Boubíně u Vimperka pouze jsou ho ještě větší lány, ale líčili jej a popisovali již mnozí přede mnou a nechci se bráti cizími šlépějemi.

Ale jedno má do sebe Šumava: působí jako melancholická píseň, která mocně našeho srdce se dotýká. Jednotvárně, věčně stejně leží před námi les i ponurý močál a vypravují nám epopeji, která má sotva sobě rovné, epopej o zašlém a zacházejícím pokolení velikánů, které příroda odchovala a pak krutě zničila.

Tak zní ta píseň, a jsi-li vnímavý, slyšíš její tóny, a umíš-li čísti, otvírá ti půda poučnou knihu, knihu o nesčíslných listech. Staré kmeny, pahýly, které půdu kryjí, ty všecky jsou popsány křivolakými runami; ty zdají se býti tajemnými a není přece těžko rozluštiti je.“

Ta melancholická píseň se dotkla srdce autora této knihy Václava Sklenáře tak silně, že se po celý život věnuje zachycení její partitury prostřednictvím objektivu svého fotoaparátu. V této knize Vás bude doprovázet po Šumavě obrazem.

Jistě i Vy, milí čtenáři a diváci, porozumíte těm tónům, zapsaným notami milovníků ŠumavyKarlem Klostermannem a Václavem Sklenářem, až prolistujete následující stránky.

Váš Nakladatel