Šumava umírající a ohrožená, 2008, Předmluva: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:52

Šumava se dostává na televizní obrazovku, do rozhlasu i na stránky novin a časopisů příliš často nikoliv s pozvánkou do našeho nejrozsáhlejšího pohoří, jehož tradiční a příslovečná tajemnost se čtyřiceti lety uzávěry jen umocnila, ale jako místo sporů o stupeň a způsob ochrany zdejší přírody. Odborná veřejnost je rozdělena a její polemika často zůstává za hranicemi širšího vnímání. Laická veřejnost je rovněž rozdělena, ale v duchu doby vznikají jen hnutí na ochranu přírody a nikoliv hnutí na ochranu práv člověka. Ta ovšem plnoprávně zastupují starostové obcí – a v Národním parku Šumava jich je hned dvacet dva, což je mezi parky docela unikát, o od svého vzniku i krajské samosprávy. Z Prahy také občas zasáhnou, ale musím uznat, že na vylidněné Šumavě je málo voličů. Místní a krajské samosprávy se opírají o zákonnou povinnost dbát o rozvoj svých území nebo obcí a hospodárnou správu svého majetku a trvale dokládají, že důsledky zvolených ochranných opatření jim v plnění těchto povinností brání.

Dá se tento vleklý rozpor vyjádřit jednoduše? Pokusme se o to, i když riskujeme napadení ze zjednodušení. Soudím, že u nás stále ještě převažují lidé, kteří chápou územní ochranu přírody (nikoliv ovzduší a vody, kterou bylo třeba po roce 1989 rychle zintenzívnit, tak se i stalo a určitě je dále co zlepšovat) jako ochranu současného stavu přírody. Mezi nimi jsou stále ještě mnozí, kteří osobně nebo občansky pociťují provinění za dvě socialistické generace, za jejichž života a s jejichž přičiněním či přihlášením se k zájmu rychlého ekonomického rozvoje, se na ochranu přírody příliš nedbalo. Připomeňme, že hlavními tématy „antisocialistických sil“ před rokem 1989 byla v posledních patnácti letech lidská práva a po celou dobu ochrana přírody. Soudím, že si mnozí ještě nevšimli, že „ochrana přírody“ (část jejích profesionálů a zanícených amatérů) zvolna aspiruje k dalšímu cíli, který si zaslouží a také vyvolává široké – ale většinou jen úzce odborně artikulované – diskuse: zlepšení přírodního stavu území. Kdo by si nepřál zlepšení čehokoliv?

V našem případě má jít o zlepšení přírodního stavu území Šumavy. Byla v roce 1989 v zuboženém stavu: plná zbytků opuštěných a zrušených vesnic, zalidněná zlomkem počtu obyvatel, které původně živila, závislá na dotovaném zemědělství a dřevařství, příroda však byla i proto v lepším stavu než v mnohých jiných částech naší země. Zemědělství v původním rozsahu prodělalo neukončenou transformaci, ale dlouhodobě neuživí tolik lidí jako před rokem 1989, natož pak před druhou světovou válkou. Byla přijata myšlenka zřídit na tomto území park, poněvadž hlavním dohlédnutelným způsobem obživy bude turistika a cestovní ruch, pro což je třeba uchovat krásnou přírodu a postupně hledat rovnováhu mezi počtem obyvatel, návštěvníků a ochranou přírody. Jenže Šumava nabyla ve stavu, který by mohl splnit ambice ochránců přírody na vysoký standard národního parku. Bývala to kulturní krajina s nedlouhou, ale usilovně udržovanou tradicí hospodářských lesů, mezi nimi jsou menší plochy trvalých (rašeliniště a mokřiny) a nahodile pozůstalých zbytků původní, člověkem nepřetvořené přírody. Proto se rozpoutal trvající boj ze Šumavy národní park v co nejkratším čase udělat. Orgány ochrany přírody a Správy NP Šumava byly vybaveny pravomocemi, aby mohly usilovat nikoliv jen o ochranu toho, co z původní přírody na Šumavě zbylo, ale o co nejrychlejší „zlepšení současného stavu“.

Zeptejme se znovu: kdo si to může nepřát? Asi především ti, kdo z „minulého stavu“ žili. A tak se emotivně útočí na „lesní podnikatele“, kteří zákeřně touží po té miliardě korun ročně za dřevo, které se podle platných zákonů nemá těžit, ale má se nechat v „zájmu zlepšení přírodního stavu“ na místě zetlít. Ačkoliv nevím, zda panuje shoda o tomto rozhodnutí, ba ani nevím, zda byla někdy hledána, neurčuje toto rozhodnutí můj vztah k „šumavské problematice“ ani v nejmenším a jsem rád, že to platí i o autorovi předkládaného textu. Jenže musím hned nepokrytě potvrdit, že libovolná cesta a rychlost „zlepšení přírodního stavu“ už nemůže být lhostejná obyvatelům ani návštěvníkům tak rozsáhlého území, jakým je Národní park Šumava. Za jistou hranicí poskytování priorit přírodě (i člověk je součástí přírody a má své právo a přímo oboustrannou nutnost být v interakci s okolní přírodou) se přírodní území stává nejprve nekulturní, pak neobyvatelné a nakonec nepřístupné. Tam jsme přece před několika staletími začali.

Střet o rychlý přechod k bezzásahovosti na velkých plochách, kde člověk nebude nijak zasahovat a ponechá tato území síle samu sebe regulující přírody, není sporem o to, zda to je či není možné (i když je v tom i pro odborníky skryto mnoho otazníků) a dokonce ani o to, zda to je či není dobré (ten by se musel vést s nastolením zcela jiných témat a tak se dosud nečiní), ale sporem o tempo a způsob, jak tento proces a jak dlouhou dobu řídit. Tento spor trvá na Šumavě již téměř dvě desetiletí. Přibývá suchých lesů zlikvidovaných kůrovcem, vede se boj o každou cestu, po níž se návštěvník bude moci napříště pohybovat, televizní epizoda s naší světovou mistryní K. Neumannovou je jen úsměvnou, i když ve světě, kde cesta už není chápána jako zděděné dílo našich předků, jistě rozpornou ilustrací. Obava ze „zlatého broučka“ modeluje diskuse od šumavské hospody až po vědecká pracoviště. Ne ovšem tam, kde se „zlatý brouček“ vnímá jako kýžený průkopník nedočkavě prosazované „bezzásahovosti“, jako byl před více než sto lety šálivě vnímán coby nositel dlouhodobé obživy šumavských horalů.

Převážná část probírané problematiky v dalším textu je lesnická. Vnímám ji jako nabídku, že lesní hospodář – který i dříve musel a uměl respektovat měnící se poptávku – se dovede vypořádat se zakázkou učinit z lesa hospodářského les bez lidských zásahů, tedy prales. Nemá-li být výsledek ledajaký, ale probíhající stále za lidské přítomnosti a pro lidskou radost, vidí to jako dlouhodobý proces, plný práce – a člověka maně napadá, že prosazovaný postup překotného vyhlašování bezzásahových území je ten nejlenivější, jaký se nabízí. Autor mluví téměř neustále o lese, ale je cítit, že o něm mluví i z pozice obyvatele a návštěvníka, který má jiný časový horizont než snový zastánce co nejrychlejšího vzkříšení šumavského pralesa, jehož zbytky naposledy viděl A. Stifter a oplakal K. Klostermann. Odborné argumenty nechme diskusím, které by tato kniha měla a mohla vzbudit. Širší souvislosti jsou jen naskicovány, za to s mrazivou a alarmující jasnozřivostí. Pokud autor na jednom místě – poněkud ironicky – poznamenává, že vývoj směřuje ke stavu, kdy všichni obyvatelé Šumavy budou jen pokojskými, může bezděky črtat tu lepší variantu. Pokojské – stejně jako již dnes kuchaři – budou na Šumavu dojíždět z vnitrozemí, pokud do pokojů na Šumavě bude chtít nebo moci někdo vůbec přijet. Ale může být ještě hůř: rudimenty starých sídel dál zarůstají, obyvatel Šumavy nepřibývá a mezi návštěvníky Šumavy roste počet těch, kteří se proženou několika uvolněnými cyklostezkami, poberou prospekty v infocentrech a večer odjedou do svých bytů s opravdu velikými televizními obrazovkami, aby ráno stačili squash nebo s dětmi akvapark, což do pralesní Šumavy určitě nepatří. Nanejvýš se jednou podívají na nekonečné plochy hnědého lesa, ale příští víkend si zas vyberou les zelený. Na Šumavu čím dál méně jezdíme prodlévat, poněvadž v prodlévání nás již v dnešním stavu zneklidňuje. Posuďme sami nad následujícím textem, zda toto zneklidnění nemá řešení: není však tak pseudoromantické, nýbrž pracné, trpělivé a pokorné.

PhDr. Jan Stráský