A přece se točí!: Porovnání verzí

Aktuální verze z 4. 10. 2015, 07:42

Kauza Národní park Šumava, jako každá stresová situace pro obě strany sporu, se dotkla více sfér než jen lýkožrouta, a diskuse vyvolaná v tisku odkryla mnohé zajímavé poznatky odborné i společenské, tj. stav vzdělanosti lesnické komunity i kulturu diskusních příspěvku.

Přišlo jich několik.

První ohlas na můj rozhovor s Radovanem Holubem (14. 2. 1997) napsal ředitel NP a CHKO Šumava (19. 2.). Při hodnocení mé činnosti v národním parku však zapomněl uvést mou činnost za celé dva roky 1992–1994, než nastoupil do funkce ředitele. Za starého vedení NPŠ mi byla umožňována účast na zahraničních setkáních vědeckých pracovníků v lesnictví a ochraně přírody, kde jsem přednesl sedm odborných referátů revolučního zaměření (S. Moritz 1992, Bad Blankenburg 1991–1994, Riga 1993, Kaunas 1994). Zdá se, že zapomněl i na to, že jsem mu po odchodu (září 1996) odevzdal závěrečnou zprávu výzkumného úkolu o terpénových analýzách smrků z různých lokalit národních parků Šumava a Krkonoše, vypracovanou v rekordním čase 10 měsíců. Musím s politováním shledat, že pan ředitel vůbec není kvalifikován posuzovat mou práci, protože ve výzkumu ani ochraně přírody nikdy nepracoval a jakékoliv zmínce o biologických problémech se vždycky vyhýbal. Mohu o tom mluvit proto, že jeho organizační kvality jsem právě tak zdůrazňoval v tisku.

Jediným kladným ohlasem v tisku (PD 24. 2.) na obsah rozhovoru přispěl M. Váchal, dřívější pracovník Lesního úřadu v Plzni a vedoucí polesí Nová Hospoda. Tedy člověk z prostředí ovlivněného nestorem moderního pěstování lesa, profesorem J. Sigmondem.

Ing. Hefler (24. 2.), jako dlouholetý vedoucí pracovník Útvaru investiční výstavby ZČSL Plzeň, měl těžko možnost pochopit od svého kulatého stolu, jak příroda a les fungují. Také podle všeho nemá ani řádné informace o režimu v Národním parku Šumava, ani o přirozených procesech, které má I. zóna národního parku přísně chránit. Protože národní park nemůže být soukromým majetkem, odpadá odpověď na dotaz, co bych dělal s napadenými stromy jako majitel. Jako viditelně nezasvícený může těžko vědět, že les je nejagresivnější rostlinnou formací, a proto obsazuje všechny neobdělávané pozemky, a to velmi rychle. K tomu existuje řada konkrétních dokladů, od Sibiře po Spojené státy.

Pravou perlou ze všech ohlasů je poslední příspěvek z 12. března od ing. Josefa Jelínka, napsaný formou, která by mohla čtenáře bez bližšího vysvětlení šokovat. Josef Jelínek přiznává, že dlouhodobé globální oteplení skutečně existuje. Jeho uvozovky u „Kodaňské univerzity“ jsou spíš zahanbující. Nebo má snad takovou alergii ke všemu, co zavání vědou? Přitom následky dlouhodobého sucha na rozsáhlých prostorách Evropy s nelíčenou samozřejmostí přirovnává k následkům prostorově omezených lokalit polomů po vichřicích, jejichž likvidace se dá za kratší dobu zvládnout. Autor má samozřejmě na svoje domněnky a názory plné právo. Jenže... ve vědě, se kterou tu žonglujeme, platí jedno neobyčejně nepříjemné pravidlo, že „ty nejdůležitější důkazy se nejobtížněji získávají„. Toho někteří, většinou laici, zneužívají a zpochybňují i poctivě získaná data. I já bych měl tu možnost zpochybnit všechny námitky oponenta, ale to pokládám za ztrátu času a trochu i cti.

Ale na Velké Divadlo pana ředitele NPŠ, který mi slíbil ohlas „celé lesnické veřejnosti“ a ke kterému zřejmě náleží většina negativních ohlasů, se jinak velmi těším. A právě proto, že se mezi mými kolegy lesníky zcela určitě najde několik takových, kteří svoje námitky předloží v pohodě, bez urážek, podceňování a překrucování toho, co jsem skutečně řekl. Tedy kultivovaně, aby laická veřejnost nenabyla dojmu, že lesníci, byť i z vyšších sfér, jsou sami klevetníci a nactiutrhači. Ostatně pravidlo odborné a kultivované diskuse zní: „Nikdy nenapadat jména, pouze problémy!„

Z mnoha novinových, rozhlasových a televizních relací vyplývá jedna nešťastná skutečnost. Že takřka 100 % diskutujících, jak se zdá, neví o tom, že existuje nějaká mezinárodní instituce pro věci ochrany přírody, která definuje společně dohodnutá pravidla pro jednotlivé ochranářské kategorie. Pravidla hry stanovili špičkoví odborníci z celého světa. Každý národní park musí těmto normám odpovídat. Nelze z něj dělat provinciální národní park s vlastními pravidly. To je Kocourkov. Je nutné vědět jedno: Dřívější iniciativy zaměřené na ochranu druhů selhaly proto, že v prostředí, kde nejsou pro druh podmínky, nelze ohrožené druhy zachránit. Proto dalším stupněm byla ochrana biotopů, tj. stanovišť, kde jsou ohroženy podmínky přežití druhů. Věda mezitím pokročila tak daleko, až zjistila, že největším nepřítelem přírody je člověk, který nezná a nerespektuje přírodní zákony, ruší jejich průběh, který by nakonec prospěl i jemu. Proto byl v parcích stanoven nejvyšší stupeň ochrany přírody, a to ochrana přirozených procesů působících uvnitř organismů, druhů, a jejích společenstev. V lesnictví to znamená vznik nového chápání přírody a lesa jako ekosystému, v němž každý druh, aby přežil, musí zároveň plnit určitou úlohu v tomto společenství. Když ji neplní, je odstraněn jinými druhy, neboť jeto jejich úloha a zároveň i obživa.

A rozdíly NP Bavorský les a Šumava? Jistěže jsou na bavorské straně smíšené lesy v jistých nadmořských výškách, jistěže je tam teplejší klima Dunajské nížiny, ale že tam snad ani není brouk, protože prý tam asi ani nejsou smrčiny, proti tomu svědčí dnešní pohled z Luzného na Roklan, kde je široký pás hynoucích horských smrčin postižených suchem, a tedy i broukem. Jenže tam, na rozdíl od Šumavy, tyto suché a schnoucí stromy stojí! Připomíná mi to trochu slova Karla Čapka v jedné jeho eseji O církvi bojující, že: „Vyvracet klerikalismus tím, že se vyvrací náboženství, je trochu jako vyplenit mnišku tím, že by se vykácely všechny lesy. Není ovšem pochyby, že by nebylo mnišek, kdyby nebylo lesů, ale je otázka, jestli si to přát, aby nebylo lesů.“ (K. Čapek: Místo pro Jonathana, Praha 1970, str.59.)

Na druhé straně ti, kteří nejen v tomto případě, ale už při mých přednáškách na různých institucích slyšeli všechno podrobněji a podložené grafickými doklady, i ti, kteří mi napsali přímo, jsou obvykle ti z nejschopnějších vedoucích polesí, a to jak středoškoláci, tak i vysokoškoláci, schopní přijímat a používat nové informace. Tak jako se inteligenci vyčítá, že selhala v extrémních obdobích minulých let, tak se i vysokoškolákům bude přičítat vina za to, že svoji sebevzdělávací povinnost neplnili a přikyvovali, ale dokonce i bojovali proti těm ze svých řad, kteří pokrok vědy stále sledují.

Informace, vyplývající z každé mé věty, kterou pronesu nebo napíšu, je doložitelná několika, ba i desítkami vědeckých studií, které se touto tematikou zabývají. Moje výzkumné zkušenosti se nahromadily za aktivních 52 let této činnosti.