Krasavice ve špatné společnosti: Porovnání verzí

Aktuální verze z 4. 10. 2015, 14:33

Od pramene po proudu českého vlastenectví

Ještě za první republiky se říkalo: "Kdo má rád Vltavu, miluje i svou vlast." Nejdelší česká řeka se stala národním symbolem nejpozději roku 1812, kdy Václav Práchner vytesal postavu nahé ženy vylévající vodu ze džbánu a nazval ji "Pramen Vltavy". Socha stojí na Mariánském náměstí, naproti nové pražské radnici a Pražané jí odjakživa říkali něžně - Terezka.Dnes se však zdá, jako by vlastenecký náboj z vltavských vod vyprchal. "Je to prostě řeka jako každá jiná," shrnuje pocit řady současníků tajemník parlamentního výboru pro životní prostředí Jaroslav Měchura. Zůstalo jen praktické využití a problémy, které jsou plně v moci expertů. Pro energetiky je Vltava zdroj energie, a proto tam staví přehrady, pro ornitology jsou její břehy hnízdištěm ptactva, a proto tam vyhlašují rezervace, dopraváci chtějí řeku využít jako dopravní tepnu, a proto bagrují její koryto.Respekt se vydal po vltavských březích, od pramene až k ústí do Labe, aby zjistil, jak se oba přístupy na Vltavě podepsaly.

Vysvobození od stressu

Podle kulturního antropologa Harrie Salmana z univerzity v holandském Leidenu - jeho čeští kolegové se Vltavou nezabývají - je "nacionální" vztah k Vltavě přirozenější než současná nevšímavost. "Češi prohlásili Vltavu za svou národní řeku po vzoru Němců, kteří uctívali Rýn," říká docent Salman, specialista na východní Evropu. "Podobně Poláci oslavovali Vislu. Tyto národy si v minulém století potřebovaly upevnit sebevědomí, tak se chlubily, jaké mají krásné řeky, vysoké hory, historická města. U řek to ovšem mělo hlubší základ. Pro první velké civilizace totiž byla řeka zárukou přežití, například Nil v Egyptě nebo Eufrat v Mezopotámii. Odtud vznikl kulturní archetyp řeky jako dárce života. Může se vztáhnout na každou větší řeku v okolí, i když velký význam pro obživu se nedá prokázat, jako například u Vltavy. Tento fakt má své důsledky. Blízkost proudící vody povzbuzuje duševní život. Hlavní problém ve vztahu k řece nastane ovšem tehdy, když ji lidé začnou chápat jenom prostřednictvím techniky. Přitom to není tak, že člověk díky technice řeku ovládá, ale on sám se stává nástrojem techniky."

Pramen

Podle tradované verze pramení Vltava na úbočí Černé hory, nedaleko hranice s Německem. V roce 1921 svedli členové Klubu českých turistů potůček železnou trubkou ke své chatě a pramen využili propagačně. Řeka však ve skutečnosti vyvěrá úplně jinde: z bezejmenného močálu mezi Poštovní a Černou horou.Když před několika měsíci roura praskla a falešný pramen se ztratil, nastala ta nejvhodnější chvíle pro zveřejnění pravdy. Správa národního parku Šumava se však rozhodla verzi Klubu turistů držet a trubku nechala opravit. "Pro přírodu je výhodnější, aby rekreanti měli pramen Vltavy u cesty," vysvětluje pohnutky ochranářů Jiří Kadoch z vimperského ústředí. "Jinak by totiž chodili až k bažině a rozdupali půdu v širokém okolí."

Já a ona

"Šel jsem po trati k Černému Kříži. Pod lesem se válela nízká mlha. Najednou z ní vykoukla hlava laně, pak druhá, třetí, desátá. Pak foukl vítr a všechny zmizely v mlze jako sen."Kvůli takovým zážitkům Ivan Nový nikdy nelitoval, že po roce 1968 musel odejít z ředitelského místa na škole v Horní Plané a dělat posunovače na dráze. U Vltavy podle něho není žádná starost tak těžká jako jinde: "Přijdu na břeh, jsem tam jen já a ona. Řeka bublá, potápí se skorec. Je pořád na co se dívat." Zimní měsíce jsou prý jediný čas, kdy je na březích smutno, na domorodce padá "šumavský splín". Letos řeka zamrzla už v polovině listopadu. Přátelé I.Nového čekají na jedenadvacátého prosince, kdy se půjdou řece poklonit. Pod mostem u Pěkné vždycky zůstane v ledu nějaká škvíra, skrz kterou je vidět proud. "Oslavujeme slunovrat, protože jsme pohani. Pokora je povznášející cit."

Lipno - milosrdně utopený kraj

Řeka Vltava má dvě zvláštnosti. Tou první je pomalost horského toku, díky kterému řeka v sedmi stech metrech nadmořské výšky vytváří široké údolí s rozlehlými močály a luhy, které jsou středoevropským unikátem. Druhou zvláštností je nevysvětlitelná změna směru u Rožmberka. Místo další cesty na jihovýchod k Dunaji zde totiž Vltava před milióny lety ostře zahnula k severu a prorazila hluboký kaňon českou vysočinou. Dnes však obě tyto speciality můžeme obdivovat už jen v omezené míře: široké šumavské údolí i středočeskou soutěsku z větší části zatopily přehrady.Pod Horní Planou řeka vytvořila na lukách složité meandry. Nejznámější z nich se podle svého tvaru jmenuje Srdce Vltavy. Před třiceti lety však údolí zatopila Lipenská přehrada a Srdce je dnes z břehů vidět, jen když klesne hladina. Pod vodou nádrže zmizela i největší šumavská bažina u Černé.Druhý největší močál - Mrtvý luh - leží na soutoku Studené a Teplé Vltavy u Volar. "Je tam takové ticho, až to bolí do uší," říká o tom místě krumlovský archivář Jiří Záloha. "Jezdím tam často, a když vidím na pláních osamělé košaté smrky a borovice, tak si připadám, jako když se vracím domů. Tam je všechno, co dnešní člověk potřebuje. Nechceme to ale moc propagovat: začali by tam jezdit lidi a o klid bychom přišli."Rozhodnutí postavit Lipno archivář Záloha považuje za správné: "Byl to chudý kraj a vody ho milosrdně přikryly. Teď se tam dá vydělat na rekreaci." Podle jiných svědectví však kraj zchudl až po válce a například pražský profesor Gustav Jungbauer obdivoval v roce 1923 "úrodné údolí pod Želnavou a Horní Planou", kde žili "bodří rakouští velkorolníci".

Zase máme důvěru

Český Krumlov dnes vydělává desítky miliónů na turistickém ruchu. Přispívá k tomu i malebná poloha na kopcích, obtékaných Vltavou. Ještě nedávno však byla tahle romantika spíš handicapem. V padesátých letech totiž vypouštěla do Vltavy své jedy celulózka v Loučovicích, o deset let později převzala štafetu níže po proudu papírna ve Větřní. Kvůli smradu z řeky, kterou jen občas proplula chcíplá ryba, byl Krumlov vyhlášen za "zdravotně ohrožené město".Dnes je situace veselejší. Větřní i Krumlov dostaly čističku odpadních vod, podle domorodců prý proto, že atomová elektrárna v Temelíně bude potřebovat čistou vodu. "U Vltavy si hrají děti, lidi se tam začali opalovat. Z toho je poznat, že opět mají k řece důvěru," popisuje změnu posledních tří let Vladimíra Hejzlarová z budějovické nadace Rosa. Mohli by ale prý pro Vltavu ještě udělat dost: třeba prát jenom v bezfosfátových prášcích, čímž by v řece klesl vysoký obsah fosforu. "Vydali jsme leták, kde propagujeme nejmíň závadné výrobky," říká V.Hejzlarová. "Bohužel nám ale chodí stížnosti, že po praní těmi správnými prášky dostávají lidé alergie."

Poslední vorař

"Vzbudil jsem se o půlnoci. Pluli jsme velkou rychlostí a kmeny pode mnou narážely do sebe. Chtěl jsem vyskočit a utéci pryč. Ale nebylo vidět na krok a všude okolo jsem cítil vodu. Musel jsem se spolehnout na řeku." Svůj nejsilnější vltavský zážitek měl poslední jihočeský vorař Josef Pokorný (79) hned při první plavbě: když ve čtrnácti letech poprvé na voru proplul Červenskými proudy. Rodná víska pana Pokorného - Purkarec - leží deset kilometrů po vodě od Hluboké. Dřív tu plavil dříví z okolních schwarzenberských lesů prakticky každý dospělý muž. Přes zimu se stromy porážely, tahaly ke skluzům, a když povolily mrazy, vyplulo se na Prahu. V polovině minulého století tak za jediný rok dorazilo do hlavního města přes 3.000 "pramenů" v délce okolo 130 metrů. Na jednom prameni bylo obvykle narovnáno až 150 kubíků palivového dřeva."Kdybyste viděli, jaká to byla krása," vzpomíná pan Pokorný. "Člověk by vraždil, když vidí, co s tou řekou udělali. Jak zničili vesnice a všechen život okolo." Podle starého plavce byli lidé od Vltavy "jeden druhému bližší", než je dnes zvykem. Okolo řeky stály desítky plaveckých hospod. Na vorech vařili z říční vody, v tišinách se dalo koupat. "Lidi ze břehu nám mohli jenom tiše závidět."

Rána do vazu

Voraři se svým řemeslem skončili brzy po roce 1948. Tehdy se začaly stavět největší kusy vltavské kaskády. Lidé od řeky neprotestovali, ale jejich náladu nejlépe vystihuje teskný song z roku 1959, který dodnes hrají povltavské dechovky: Až poplujou naposledy/ naši plavci z jižních Čech/ v očích budou míti slzy/ a na rtech jen žal a vzdech// Až přehradí velikány/ zastaví se řeky v nich/ krásy naše jihočeské/ ponoří do hlubin svých.Podobně bezbranná nostalgie ovládla i purkarecké občany, když se před sedmi lety dověděli, že kvůli vodě pro jadernou elektrárnu Temelín zatopí polovinu jejich vesnice hněvkovická nádrž. "Bylo to jako rána do vazu, ale nedalo se nic dělat. Starostí bylo dost jenom se stěhováním," komentuje neštěstí Václav Kříž, předseda místního spolku "Vltavan", kde se sdružují potomci bývalých vorařů.Po napuštění přehrady je v Purkarci lepší koupání. Tato kratochvíle si ovšem vybírá svou daň: od spuštění přehrady zde utonuli už dva lidé, z toho jeden člen Vltavanu. Rodáci tu přece jen nejsou zvyklí na patnáctimetrovou hlubinu.Místní občany nejvíc rozčiluje, že při občasném snižování hladiny páchnou zabahněné břehy. Předseda Kříž si však nemyslí, že by jeho spolek byl oprávněn takové případy veřejně komentovat: "Řeka nás už neživí," vysvětluje. "A stejně by to nebylo nic platné. Na Povodí Vltavy v Budějovicích nám už jednou jasně řekli, že do toho, jak vysoko je hladina, nemáme co mluvit."

Byla to krásná dívka

Členové Vltavanu už na starou tvář řeky zapomínají, kníže Karel Schwarzenberg, který se do Čech vrátil po čtyřiceti letech emigrace, však má vzpomínky dosud živé: "Na Vltavě jsem se narodil, díval jsem se na ni ze skály, z Orlíku. Dnes už údolí neexistuje, i v Praze se to zničilo. Člověk se tam už přes řeku nemůže klouzat jako dříve. Dnes vidím Vltavu jako krásnou dívku, kterou potkáte po několika desetiletích strávených ve špatné společnosti. Je na ní vidět, co prožila."Podle zámeckého pána na Orlíku však dodnes u Vltavy pár krásných míst zůstalo a zapomínat by se na ni rozhodně nemělo. "Je to veliká výzva," říká kníže. "Nenechat to spát, vědět o problémech, ve kterých Vltava dneska je. Nesmířit se s tím, že tahle překrásná řeka dnes slouží za stoku české země."Přehradní nádrž Orlík plní nevděčný úkol. Zachycuje všechnu špínu z horní Vltavy, Otavy i Lužnice. Těžké kovy a polychromované bifenyly se ukládají na jejím dně. U hráze se za třicet let navršila už osmimetrová vrstva jedovatého bahna. "Žádného občana by nemělo nechat v klidu, že na našem okrese máme největší kvantum špinavé vody ve střední Evropě," říká Pavel Šmíd z píseckého Zeleného kruhu. (Orlík zadržuje nejvíc vody ze všech vltavských přehrad: celkem 703 milióny kubických metrů, to odpovídá krychli o hraně devět kilometrů.)Vodohospodářské experty problémy Orlíka příliš nezneklidňují. Problémy s usazeninami (i když obvykle ne tak jedovatými) mají koneckonců v přehradách na celém světě. A česko-německá Komise pro ochranu Labe ve svém "Naléhavém programu" počítá s výstavbou nebo dostavbou čistíren i v největších městech nad Orlíkem - v Českých Budějovicích, Táboře, Písku, Jindřichově Hradci a Strakonicích. Ekology však takové plány příliš neuklidňují. Dosud totiž není stanoven ani přibližný časový rozvrh, a celá věc tak ze všeho nejvíc připomíná zbožné přání.

Nalepšení

Mnohem podstatnější než jedovaté usazeniny v Orlíku je pro vodohospodáře fakt, že z nádrže díky tomu voda vytéká čistá. Čistá tak, že za osmdesát metrů vysokou hrází si bez problémů odebírá pitnou vodu okresní město Příbram. "Sedimentace v nádržích čistí řeku daleko spolehlivěji než okysličení na několika peřejích, které dříve ve Vltavě byly," vysvětluje tento efekt Jan Škoda z Výzkumného ústavu vodohospodářského. Čistící schopnost nádrží na Vltavě je prý tak vysoká, že chemická kvalita vody v řece mezi Slapskou přehradou a hlavním městem Praha není horší, než byla v dobách, kdy se ještě z řeky dalo pít.Na další výhodu vltavské kaskády upozorňuje hlavní projektant Orlické (i Slapské) přehrady Libor Záruba (84): "Nalepšuje vodu. V létě bývala Vltava tak slabá, že neodnášela splašky a hnila. Průtok býval kolem 20 kubíků za vteřinu, naopak na jaře se valilo třeba i 4.000 kubíků. Dnešní průtok je přehradami zprůměrován na 50 kubíků. Jinak by v Praze vypukla hygienická i vodárenská kalamita." Ani ing.Záruba se však při stavbě přehrad neubránil lítosti nad zničeným vltavským údolím: "Když jsem sjížděl naposled před napouštěním Orlíka na kánoi Červenské proudy, byla to taková nádhera, že jsem si říkal, co udělat, aby se přehrada vůbec nemusela stavět."

Wayne a Nepomucký

V kempech u špinavé vody nad Orlickou přehradou se v létě sejde až 30.000 rekreantů, u čisté vody pod ní netáboří nikdo: je totiž tak chladná (teplota ani v létě nevystoupí nad 12 stupňů), že se v ní nedá koupat. "Po roce 1989 tu zanikla podniková rekreační střediska, zavřelo se kino, divadlo i taneční sál," popisuje situaci Solenice (378 obyvatel), osady pod hrází Orlíka, její starosta Ferdinand Fairaisl (74). "Dříve tu bylo živo celý rok, ale dnes se tu pár lidí objeví jen od května do září. Jako jediné zaměstnání zbývá vodní elektrárna, nejbližší město je pětadvacet kilometrů daleko. Mladí odcházejí za prací a obec stárne."O kaskádu na české národní řece se starají dvě organizace: Povodí Vltavy a České energetické závody. Jejich zaměstnanci přišli k řece - podobně jako starosta Fairaisl - až se stavbou přehrad a žádný vztah k Vltavě nemají dodnes. Ředitel elektrárny na Slapské přehradě František Fröhlich zakazuje vstup k turbínám a tvrdí: "Do toho veřejnosti nic není, co se u nás děje." Hrázný Halász, který se na Slapy přistěhoval ze Šluknova, zase říká: "Já řece nerozumím. Moje práce je stejná jako každá jiná. A kdybych o ní něco řekl, tak mě z ní vyhodí." A tak tu u cesty od elektrárny do nedalekých Třebenic nikoli nepřípadně stojí s prstem na ústech a navíc tváří ke skále socha Jana Nepomuckého. Přemístili ji sem ze skaliska uprostřed Svatojanských proudů, když proslulé peřeje mizely pod hladinou přehrady.Vedle výčepu v trampské hospodě na horním konci Třebenic nabízí na dvoumetrové reklamě John Wayne nový typ winchestrovky. Ke stálým hostům patří i místopředseda štěchovického Vltavanu František Beran (66). "Díky přehradě nám sem zavedli elektřinu," říká. "Kdyby nebyla, tak dodnes svítíme petrolejkou. Jenom by z ní nemuseli do řeky pořád vypouštět olej." Největší problém nakonec pan Beran nevidí v ekologii, ale v současné drahotě. "Když chci na výbor Vltavanu do Štěchovic, tak autobus stojí šest korun. Obvykle tam vypiju dvě piva, to jsou další peníze. Při svým důchodu se musím hodně rozmejšlet, jestli tam mám vůbec jezdit."

Český průměr

Pod Prahou už Vltava čistá není. Její kvalita se vrací na úroveň "průměrné stoky", která je pro české a moravské řeky obvyklá. Důvod je prostý: čistírna odpadních vod v Tróji nestačí a hlavní město vypouští třetinu svých splašků přímo do Vltavy. Situace se nezlepší, dokud se nepostaví nová čistička. "Lidé by si však měli rozmyslet, jestli do ní chtějí skutečně investovat," upozorňuje vodohospodář Jan Škoda. "Bude stát 6 milard, průměrnou pražskou rodinu tedy přijde na dvacet tisíc. A papírna ve Štětí, pár kilometrů pod Mělníkem, řeku stejně znovu ušpiní."Lidé ovšem žijí na řece i mezi Prahou a Mělníkem. U přívozu v Lužci sice na břehu visí omšelá cedule s číslicemi 6-8, 11- 19, ale žádná provozní doba tady neplatí. "Lidi musej myslet, jako by tu byl most, a ne pospíchat, aby stihli poslední loď," vysvětluje převoznice Emílie Prekulová. Ráno jezdí pro školáky z protější vesnice Bukol, v noci převáží chlapy z hospody. Jenom prý nemá ráda, když se courají po jednom.Podle paní Prekulové se řeka za poslední tři roky viditelně vyčistila. "Ryby bych z ní ještě nejedla, ale koupu se v ní ráda, protože už nesmrdí."

Soutok

U Mělníka se do Vltavy vlévá mnohem slabší tok Labe, jehož jménem pak řeka pokračuje do německého Hamburku. Poslednímu cípu pevniny na soutoku se tu odjakživa říká Oupor. Kdysi na něm stávalo několik statků, z nich největší patřil lobkovickým šlechticům. Všechny prosperovaly hlavně díky každoročním povodním, bývaly tu dokonce patrové chlévy, aby měl velkou vodu kde přečkat i dobytek. Někdejší mělnický mlynář Vajna říká: "Oupor nikdy nepotřeboval hnojit. Když povodeň opadla, zůstal po ní ten nejúrodnější humus. Takový karfiól, jaký tam rostl, jste nikdy neviděl. Dnes ale kvůli přehradám povodně nejsou." Libor Vajda vyhrál třikrát veslařské primátorky a v roce 1936 se zúčastnil berlínské olympiády. Mládí prožil hlavně na Labi, na vzdálenější řeku mu moc času nezbývalo: "Na Vltavě se nikdy nic zvláštního nedělo. Občas jsem k ní vodil holky, protože tam bývalo liduprázdno. Zato na břehu Labe, kde jsme měli veslařský klub, bývalo pořád rušno." O vztahu dnešních Mělničáků k oběma řekám soudí pan Vajda, že žádný neexistuje. "Jak by mohl? Lázně se zrušily, hospůdky na břehu už taky zmizely, město nemá čističku, k Vltavě se pro samou silnici nedá dojít. Lidi už ani nevědí, že jim tu něco teče."