Šumavu rozhádal rys: Porovnání verzí

Verze z 8. 10. 2015, 15:50

Vezmou myslivci právo do svých rukou

Obavy, že myslivci začnou hubit rysa, který se z lesnatého prostředí Šumav šíří do zalidněného podhůří mají nejen ochranáři, vědci a lesníci, ale z uvážlivější myslivečtí hospodáři. Několik rysů už ze svých lovišť' beze stopy zmizelo. Na jedné i na druhé straně šumavské hranice se veřejně mluví o pytláctví Nikdo nikomu však nic nedokázal. Dva velcí konkurenti - rys a myslivec - se na svých loveckých stezkách potkávají beze svědků.

Kromě lovecké vášně žene myslivce proti rysovi i "neviditelná ruka trhu". Vysoké nájmy honiteb nutí i myslivce v podhůří Šumavy k ekonomickému využití ulovené zvěře za každou cenu. Objeví-li se však v revíru rysové, počty srnčího prudce poklesnou a například mufloni časem zmizí úplně. Současná podoba myslivosti, kterou například profesor Radomír Mrkva z brněnské lesnické fakulty přirovnává k chovu dobytka v JZD, se tím otřásá ve svých základech. Mrkva pochybuje o další udržitelnosti takového hospodaření, kdy zvěř není chápána jako přirozená součást lesa. Vysoké stavy spárkaté zvěře téměř nedovolí jeho přirozený rozvoj - mnohé mladé stromky a keře stačí přemnožená zvěř sežrat či okousat a z lesa mizí celá druhová společenstva. Mrkvovy výpočty zaznamenávají obrovské přemnožení: srnčí zvěře je v České republice 2,2krát, daňčí 3,2krát, jelení 3,4krát a mufloní 65krát(!) víc, než bývalo v roce 1935. Snaha myslivců snížit nadměrné stavy odstřelem nebyla dostatečně účinná. Lépe než člověk dokáže rovnováhu uhlídat rys.

Kdo žene rysa na ostří?

Rys však myslivcům ubírá potěšení z lovu zvěře, kterou si v zimě sami pracně přikrmují. A ještě je žene do ekonomických problémů. Nájemné v malinkých honitbách stouplo z původních 80 haléřů třeba až na 500 korun za hektar. A tak myslivci píší neoslyšené žádosti o povolení odstřelu rysa i petice ministerstvům zemědělství a životního prostředí - a bouří. Nikoli rys sám, ba ani ne prázdné mrazáky, ale starost o zaplacení nájmů vyvolává radikální postoje myslivců, tvrdí například i Petr Koubek z České akademie věd (ČAV). A osvícení myslivectí hospodáři se obávají, že vůči rysovi propukne myslivecká vendeta. Oč jsou myslivci vývojem podrážděnější, o to jsou zodpovědné orgány méně vstřícné: jako naschvál právě teď přestaly některé okresní úřady v Pošumaví vyplácet náhrady za zvěř, kterou rysi ulovili. Na odpovědnost státu za medvěda, který se k nám jen občas zatoulá, závaznou vyhlášku máme, za rysa nikoli. Podnět ke skoncování s náhradami dalo ministerstvo zemědělství, když rozšířilo informaci, že myslivecká legislativa k takovému kroku přímo nezavazuje. To samozřejmě rozjitřilo nejen myslivce, ale i veřejnost, protože mezi poškozenými se může ocitnout také chovatel ovcí, výjimečně i slepic a králíků. Spokojeni s náhradami však nejsou myslivci ani v okresech, kde se dál vyplácejí. Podle mysliveckého hospodáře ing. Koláře z honitby Lipová v okrese Český Krumlov není v lidských silách všechny zadávené kusy nalézt, a tak jsou ztráty mnohem větší, než je možné prokázat. Kolář je přesvědčen, že společenský zájem na uchování rysa by měl cele hradit stát. Stát ovšem ročně ztrácí také 1,2 miliardy na porostech Lesů České republiky, které naopak poničila přemnožená býlo žravá zvěř. Podle Petra Koubka, který na Šumavě vede výzkum biodiverzity velkých savců, financovaný Světovou bankou, je třeba odlišit skutečné škody, způsobené rysem například na domácím zvířectvu, od toho, co se jen za takové škody vydává. "V žádném případě nelze za škodu považovat mrtvou zvěř, kterou ulovil přirozený predátor ke své biologické potřebě. Byť byl na celá staletí v Pošumaví vyhuben a jeho návrat je pro mnohé myslivce nepříjemným překvapením," říká Koubek.

Nedobytná rysí pevnost

Poradce ministra životního prostředí Pavel Trpák nevěří uváděnému počtu osmdesáti šumavských rysů. Rys má totiž tak velká lovecká teritoria, že zasahují do více malých mysliveckých honiteb. Trpák se proto obává, že jedno zvíře se mohlo do celkového přehledu přičíst i několikrát. Stejné obavy s ním sdílí i druhý z tvůrců původního programu obnovy šumavské rysí populace Ladislav Vodák. Proto se Trpák zasadil, aby byly postupně odloženy všechny pokusy ministerských úředníků o schůdný kompromis s myslivci na přísně sledovaném odstřelu nejvýše šesti rysů, dokud nebudou známy objektivněji určené počty celé populace. Slibně se rozvíjející projekt, který má prozkoumat chování rysů a zmapovat jejich teritoria, z jejichž velikosti lze odvodit i reálnější počty zvířat, narazil na vážný problém: oba rysové vybavení obojky s vysílačkami uhynuli. Než se zjistí příčina nezdaru, zastavil ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek odchyt dalších kusů pro průzkum. Zastavilo se tak úplně všechno: výzkum, odchyt i oficiální odstřel. Myslivci však po neúspěchu vědecko-ochranářské protistrany nemohou být na koni - v těle jednoho z rysů byly nalezeny broky, vysílačka druhého byla poškozena vrypem, způsobeným tak velkou silou, jakou má rána z kulové zbraně. Střelbu však nelze označit za příčinu úmrtí, protože první rys brokovou ránu přežil a v druhém případě chybějí přímé důkazy. Vyjádření speciální skupiny pro rysa při Mezinárodní organizaci ochrany přírody (IUCN) zas vylučuje nepříznivý vliv obojku, s nímž bez problémů běhá po světě a loví spousty zvířat. Do války o šumavské rysy nečekaně vstoupily Lesy České republiky s nabídkou, že zamezí vyžadovanému odstřelu odchytem přebytečných zvířat a jejich vysazením do jiných lesů podle návrhu vědců. Pracovníci ČAV Petr Koubek a Jaroslav Červený jsou však vůči této vstřícné nabídce opatrní. Protože se rysi pohybují po stále stejných chodníčcích, je jejich odchycení pro místní znalce mnohem snazší než odstřel - a mohlo by být snadno zneužito. Naproti tomu ani myslivci, kteří jsou v lese denně, se nemusejí s plachým rysem setkat častěji než dvakrát za život. S odstřelem je to obtížné za každé situace: kde je striktní zákaz, bují pytláctví, kde se odstřel uvolní, nastane hon myslivců za rysími trofejemi. Podaří-li se však státu legislativně zajistit alespoň místa s trvalou ochranou, rozšíří se rys podle Koubka na všechny vhodné plochy zcela sám. Takovým bezpečným místem je Národní park Šumava a jeho ochranné pásmo. Rys tu podle ujištění ředitele Ivana Žlábka nebude nikdy loven. Ale ani srnčí zvěř ne. Příroda si tu bude dělat, co chce.