V ráji šumavském, 1958, Doslov: Porovnání verzí

Aktuální verze z 15. 10. 2015, 11:35

Román V ráji šumavském, který zaujímá ve velké řadě Klostermannových románů a povídek místo velmi důležité, je jako většina jeho tvorby spjat se Šumavou, s krajem, který Klostermann důvěrně znal od raných let a do něhož se vracel i tehdy, když ho životní povolání zavedlo jinam.

Karel Klostermann se narodil r. 1848 v Haagu v Horních Rakousích, kde tehdy nedlouhou dobu pobýval jeho otec jako lékař v tamějších sklárnách. Otec, Němec, rodák ze střední Šumavy, měnil několikrát působiště; lékařské povolání ho přivedlo střídavě na různa místa Šumavy a Pošumaví, do Sušice, Štěkně u Strakonic, do Žichovic pod Rábím, nakonec do Kašperských Hor. Klostermannova matka pocházela ze slavné kdysi šumavské sklářské rodiny Abéléů francouzsko-italského původu. Po gymnasijních studiích v Klatovech a v Písku se Karel Klostermann věnoval na přání otcovo studiu mediciny na vídeňské universitě, ale shodou okolností se nestal lékařem, nýbrž profesorem moderních jazyků. Působil na německé reálce v Plzni, kde žil nepřetržitě od r. 1873 až do smrti. Jen v létě pobýval jinde, jednou v Dalmacii, ale hlavně na Šumavě, pak na jihočeských Blatech nad Hlubokou a ve Štěkni. Tam se v posledních letech svého života rád vracel, aby si oživil vzpomínky na dětství. Ve Štěkni také r. 1923 zemřel, pochován v Plzni.

Klostermannovo dílo se řadí ke kritickému realismu, jenž se v posledních dvou desetiletích minulého století začal intensivně zajímat o život a společenské otázky hlavně venkovského lidu. Dílo K. V. Raise, Terézy Novákové, Antala Staška a jiných je výrazným dokladem tohoto uměleckého zájmu a zároveň i svědectvím toho, jak se různí spisovatelé zaměřovali vždy ke kraji, který důvěrně znali.

Klostermann podává ve většině svých románů a povídek obraz Šumavy a Pošumaví; mistrně líčí přírodu mnohde ještě nedotčenou, Šumavu s jejími záludnostmi a nebezpečími, ale s její krásou, seznamuje nás s jejím lidem, pro jehož těžkou práci a bídu a pro jehož zápas s neúprosnou přírodou má hluboké pochopení. Charakteristické je v nich i klidné soužití českého a německého obyvatelstva spjatého společnými zájmy. Autor, který sám svým životem a dílem je dokladem toho, jak je možno žít ve vzájemné dohodě a vážnosti, vystupuje důrazně proti šovinismu a národní nesnášenlivosti, které sice lidem na Šumavě byly zcela cizí, avšak v současném politickém zápase, do odlehlého šumavského světa nedoléhajícím, způsobovaly stále větší napětí.

První Klostermannovy spisovatelské pokusy, drobné povídky a fejetony, byly uveřejňovány nejdříve německy v orgánu staročeské strany Politik, Jeho první česky psaný román s výstižným názvem Ze světa lesních samot (1892) zachytil v souvislém příběhu z odlehlého pohraničního kouta nejen stálý zápas lesních zaměstnanců s tvrdými přírodními podmínkami, ale i jejich stálé půtky s pytláky a zloději dobytka. Román, který autora rázem proslavil, ukázal tradiční Šumavu, ještě zcela vzdálenou vlivu civilisace, tak jak se udržela až do sedmdesátých let minulého století, kdy byl celý její kraj postižen důkladným převratem, způsobeným dvojí přírodní katastrofou: vichřicí a kůrovcem. Dočasná hospodářská konjunktura, která po ní nastala (dříví se muselo narychlo zpracovat a odvézt), změnila radikálně celý ráz kraje a především život obyvatelstva. Na Šumavě nastal dočasný blahobyt, ale s ním přišly i stinné stránky: poživačství, furiantství, lehkomyslnost, morální rozklad. Lidé se domnívali, že „broučkový ráj“ potrvá věčně, a nepomyslili, co bude až tento blahobyt skončí. To je námětem nejlepšího Klostermannova románu, V ráji šumavském (1893). Rozklad způsobený konjunkturou zasahuje do osudů mnoha rodin, také do osudů rodiny sedláka Podhamerského, které se stávají v autorově podání typickou zkratkou mnoha osudů jiných. Protikladem Podhamerského je Rankelský Sepp, zosobnění staré patriarchální Šumavy, člověk nebažící po mamonu, jako všichni ostatní, jeden z mála lidí, kteří si uvědomují, že náhlý blahobyt má příliš vratké základy a že po něm přijde prudké vystřízlivění, nedostatek a možná i bída. Ve svých zásadách vychovává i vnuka Václava. A tak tvoří rod sedláka Podhamerského na straně jedné a rod Rankelského Seppa na straně druhé dva výrazné protiklady. Klostermannův obraz mravních důsledků domnělého blahobytu je chmurný, ale nepochybně pravdivý. Je to škrt přes růžové iluse všech, kteří se domnívali, že vesnický život – a zvláště život v tak odlehlém prostředí – byl pouze idylickou, červánkovou harmonií, klidem a pohodou.

Další Klostermannův šumavský román, Kam spějí děti (1901), zobrazuje doznívání katastrofy: Šumava je po dočasném blahobytu zchudlá, zemědělství nic nevynáší, lesů se sedláci většinou zbavili za dob konjunktury, a jiný výdělek odjinud nekyne. Nezbývá než se stěhovat pryč, za chlebem, hlavně do velkých měst, zejména do Vídně, kde se bývalí hrdí královaci proletarisují. Jinou problematikou se zabývá román Skláři (1896), historie hospodářského úpadku kdysi mocného průmyslnického rodu, kterému patřily rozsáhlé sklářské podniky na Šumavě. Klostermann tu využil příběhů a osudů rodu, z něhož pocházela jeho matka, a promítl je na poutavé pozadí sklářské práce.

K této čtveřici hlavních románů, jimiž Klostermann v podstatě vyčerpal nejdůležitější thematiku kraje, druží se ještě množství povídek, shrnutých do řady svazků.

Zvláštní místo v Klostermannově další tvorbě zaujímají tři romány vymykající se ze šumavského prostředí, v němž se Klostermann pohyboval vždy nejvolnější a nejlépe. Román Za štěstím (1895) se odehrává ve Vídni v 60.–70. letech minulého století a sleduje osudy českých lidí přícházejících tam za existencí. Jedni se uchycují, druzí hynou hospodářsky i morálně, mnozí z nich se odnárodňují. Vídeňské ovzduší i poměry za oněch let poznal Klostermann dobře během času, kdy ve Vídni studoval a krátkou dobu působil jako žurnalista. Pro tento román ho šovinistická německá žurnalistika osočila, že rozdmýchává národnostní nenávist a svár. Druhý román z této trojice, Mlhy na Blatech (1909), dosáhl značné popularity. Klostermann v něm vypravuje o hospodářském i mravním úpadku jihočeského selského rodu, s nímž kontrastuje mravní i hospodářská síla rodu druhého. Román Suplent (1913) čerpá látku z prostředí střední školy v sedmdesátých letech. Ukazuje nejen na hmotnou i mravní bídu jejích špatně placených učitelů, ale i na povýšené, měšťácky třídní stanovisko, kterým byl ovládán celý školský aparát.

Zvlástní skupinu v Klostermannově díle tvoří jeho knihy memoárové. Vzpomínky z mládí, ze studií a podobně objevují se i v obsáhlé tvorbě povídkové, ale nejvíce a nejsoustavněji vypráví o sobě Klostermann v knize Červánky mého mládí (1926), končící studentskými lety v Písku; obsahují mnoho zajímavého a dokumentárního materiálu, zejména o tehdejším středoškolském systému (gymnasium v Klatovech a v Písku), podávájí leckterou zajímavou charakteristiku (v Klatovech byl Klostermann na př. žákem A. V. Šmilovského), kreslí obraz doby, prostředí a poměrů.

Klostermann se nad svou tvorbou i nad úlohou spisovatele vůbec nejednou zamyslil. Vyložil také své názory filosofické a sociální, své stanovisko k poměru Čechů a Němců v Čechách a své pojetí vlasti především v předmluvě ke knize vzpomínek Červánky mého mládí; považoval za správné, aby spisovatel informoval své čtenáře o všem, co spolupůsobilo při vzniku jeho díla. Byl si vědom, že každá práce – a také práce spisovatelova – „jest jednou z nesčíslných složek všemi směry působící, jichž výslednicí jest vývoj společnosti a pokroku kultury lidské, protože na ni navazuje se jiná práce“. Své vyznání umělecké vyjádřil v předmluvě k románu Kam spějí děti: „Co vám tuto podávám, prožil jsem vše; všecky osoby jsem znal, ničeho jsem si nevymyslil. Nevymýšlím vůbec; dívám se na lidi a předvádím je takové, jakoví jsou, s jejich slabostmi i s přednostmi. Nejsem a nebyl jsem nikdy s to je odsuzovati a zoufati nad nimi. Lidé nejsou a nemohou být andělé, a kdyby jimi byli, pokládal bych se býti tvorem nadmíru nešťastným, kdyby sám andělem nejsa, mezi anděly žíti musil. Nejsou také bestie; chybují a pykají za své chyby i za hříchy otců. Nevyvádím z tohoto fakta žádných důsledků, leda ten, že každý člověk zasluhuje tolik ohledů, aby jeho bližní se vmýšlel na jeho místo a sama sebe se tázal, co by on za těch kterých daných okolností činil a jak by chtěl, aby druzí oproti němu si vedli.“

Klostermannovy prózy mají vedle hodnoty umělecké i velkou cenu dokumentární. Věrné zobrazení prostředí šumavských lesů, statků i sklářských dílen, prostředí selského, školského i velkoměstského, sugestivní líčení přírody, výstižné charakteristiky postav, poutavý děj a značné vypravěčské umění vytvářejí z Klostermannových románů a povídek díla silná a umělecky působivá. A co je pro ně zvláště charakteristické, je Klostermannův upřímný, laskyplný a vroucně hřejivý vztah k člověku, k jeho radostem i strastem, vztah plný pochopení, jež nikdy nad člověkem nezoufá.