Nekončící píseň staré Šumavy, 2014: Porovnání verzí

Aktuální verze z 20. 10. 2015, 16:12

„Klostermann líčil Šumavu, jak vypadala před mnoha desetiletími, nikoliv dnešní Šumavu, která jest proti dřívějšku pravím parkem. Tenkráte to byla temná divočina s močály a doupaty medvědů, vlků a rysů. Místy, dle povahy půdy, stromy rychle vyrazily, ale poměrně záhy opět odumíraly. Jejich kmeny byly nízké, zato však neobyčejně objemné, a husté spleti jejich větví tvořily skutečné chodby. Cest jako dnes nebylo, nebylať např. ani Sušice zvláštní cestou se Šumavou spojena. Lid se však v lesích dobře vyznal. Byl to lid prostý, v četbě a písmě necvičený, ale poctivý, dobrý a spokojený. Zřídka přicházel do měst a vždy opět spěchal do šumavských samot v těsný styk s přírodou, s níž úporně zápasil, kterou ale miloval, ať jej okouzlovala v klidné kráse anebo v něm budila hrůzu běsnými bouřemi a vytrvalými lijavci. Z toho ráje ale sám se vypudil. Pokácel věkovité velikány na lesních pokrajích, a tak, když r. 1870 přihnala se z večera útočná a rvavá vichřice, byly jí šumavské lesy, prosty ochrany starých velikánů, vydány v plen. V několika hodinách nadělala děsné, člověku neproniknutelné spousty. Kam nemohl člověk, tam se dostal drobný kůrovec. Nezbylo jiného, než vyvrácené lesy zapáliti, jinak by byl kůrovec strávil celou Šumavu. Velebný, však smutný to byl pohled, když šumavské hvozdy vzplanuly a dnem i nocí hořely! Nastala plavba dříví, pily, sklárny a jiné podniky daly poznati šumavským samotářům cenu peněz, svět šumavských samot otevřel se podnikavému duchu, přistěhovalci bohatli, původní obyvatelé stěhovali se pryč a namnoze o žebrácké holi rozptýlili se do světa. Málo jest na Šumavě potomků po jejích praobyvatelích a nemnoho zbylo z jejího původního divokého stavu a i po tom nebude záhy ani památky. V pamětníku bývalé Šumavy dnešní Šumava vzbouzí stesk, u Klostermanna stesk zvětšený nad to vzpomínkou na krásné, uplynulé mládí, strávené s pastevci a prostým lidem v hlubinách šumavských divočin. To právě byla u Klostermanna doba oněch básnických vjemů, které pak v jeho mužném věku nabyly ojedinělého a nepochopitelného výrazu jeho literárním dílem. Klostermanna poslouchati jest však něco jiného, než ho čísti. Vždyť on sám jest kusem té zanikající, ryzí Šumavy, a tak mluví-li o Šumavě, jako by mluvil o sobě samotném. Mluví prostě, s citem, dojímavě a básnicky se zvláště stupňovaným účinkem, kde jeho příjemný, hluboký hlas temné a divoké pustiny šumavské téměř maluje.“

Tak líčil jeden z přítomných posluchačů jistou přednášku Karla Klostermanna, která se uskutečnila v plzeňské Měšťanské besedě. Vyplývá z ní, že spisovatel byl integrální osobností, hluboce vrostlou do světa šumavského, její dítě i propagátor, milenec i bard.

Když v roce 1923 umírá v pootavské Štěkni, jeho hlas paradoxně neumlkl, ale šířil se dál. Četní svědci jeho života i díla, přátelé a apologeti i široká veřejnost – ti všichni toužili, aby Klostermannovo poselství lidskosti, tolerance a lásky oslovovalo další generace. Mezi nejpřednější muže věrné spisovateli patřil jeho o generaci mladší přítel Maxmilián Regál, profesor na české reálce v Plzni. Vystupoval pod literárním pseudonymem Max Regal a nikoli překvapivě se stal správcem a vykonavatelem Klostermannovy literární i mravní pozůstalosti. Dokázal pak pro nakladatelství Vilímek shromáždit roztroušené texty Karla Faustina, mnohé přeložil z německých originálů a také se stal vykladačem Klostermannova duchovního obzoru. Regal ve 20. a 30. letech 20. století soustavně v tisku publikoval vzpomínky na svého zvěčnělého přítele, rezultáty společných hovorů a také se pokusil vykládat spisovatelovy politické, ekonomické a etické názory na Československo i svět. Vhodnou tribunou byl Maxu Regalovi Český deník, který mu v tomto „šel na ruku“. Tyto noviny se hlásily k národnostní jednoznačnosti, kterou však Klostermann nikdy nemohl reprezentovat, neboť jeho vlastní osud byl pozitivně určován zemským vlastenectvím a typickým rodinným zázemím občana rozlehlé a mnohonárodnostní monarchie. Přesto se Regalovi podařilo zachytit cosi z prchavého kouzla spisovatelovy osobnosti i mnohdy „prorockých“ vizí a názorů. Ostatně Regalem redigovaná kniha Snímky lidí a věcí je vhodnou čítankou k filosofické nátuře Karla Klostermanna. Nejpozoruhodnějším příspěvkem v ní je úvaha o novém náboženském cítění, kterou vymeditoval na své dvacetikilometrové okružní cestě kolem rybníka Dehtáře.

Ale vraťme se k Regalovi. Jeho úvahy nad Klostermannovým světel jsou ve 30. letech již poznamenány sudetským aktivismem a zostřující se politickou atmosférou ve střední Evropě. V tomto světě by totiž spisovatel již nedokázal žít. Víme o jeho velkém zklamání z událostí roku 1908 v Kašperských Horách, kdy německá nesnášenlivost poprvé udeřila do srdce velkého Šumavana a do konce života jej připoutala k idylické Štěkni.

Jako by rodné a svérázné pohoří musela vedle přírodní katastrofy postihnout i katastrofa mezietnického soužití. Obě tyto velké rány dodnes určují život na Šumavě a Klostermannovy romány jsou tak vlastně jakýmsi svědectvím o „rajských“ časech před tím, byť byly individuálně plné lopoty a smrti.

Naše trilogie se uzavřela. Snad se nám podařilo vyzdvihnout ze zapomnění málo známé Klostermannovy texty. Doplnit obraz Karla Faustina, který je často vnímám jen jako autor dvou knih, jež stály na počátku jeho umělecké dráhy. Podat Karla Klostermanna také jako mužnou postavu, něžného manžela, sociálně cítícího občana, člověka hluboké avšak poučené víry, skutečného Evropana a roduvěrného chlapa. Budeme jen rádi, když se naše knihy budou číst, půjčovat a přispějí tak k obrazu Šumavy jako bytosti, která byla schopna zrodit takového člověka, jakým byl Karel Faustin Klostermann.