Polemika: K článku Váha doporučení: Porovnání verzí

Aktuální verze z 2. 12. 2015, 11:29

V prispevku EKOLOGIE: Vaha doporučení (aneb Jakou hodnotu má stanovisko vědců ke zpracování následku orkánu Kyrill v národních parcích) vraci jeho nepodepsany autor zlucovitým způsobem debatu o tom, jak se má nebo nemá zachazet s lesy v národním parku Šumava do doby zhruba před 10 lety. Zcela pomiji a dehonestuje vědecké poznatky, odborníky dělí na lesniky a na ty ostatní, kteri, zda se, do lesa nemají právo mluvit. Všechny signatare má za biology, což jen bohužel doklada nizkou znalost sire odborneho zaberu podepsaných vedcu. Odborna debata o tom, že les je bez problemu možno ponechat přirozenému vyvoji, se ale naštěstí přece jen posunula. před deseti lety tvrdili lesníci, že pokud nebude les vysazen, nikdy se již neobnovi. čas ale ukázal, že se obnovi zcela bez problemu. Otázka druhove skladby je velmi diskutabilni, ale v nejvyšších polohách Šumavy zřejmě v poslední poledove době vždy dominoval smrk, který se zde také velmi dobre přirozené obnovuje. Je nutno si uvědomit, že cílem ochrany přírody v národním parku (NP) není vypěstovat umělé jakysi ideální prales (o jehoz slození nemame žádné informace, jen kuse dohady), ale ponechat působit přírodní procesy. Ponechat je působit i tehdy, když se lesníkům nežda, že to příroda dělá tak, jak si oni představuji. Pokud se to tak nedeje, pak se objevuji politické argumenty, že jde o neuvazeny experiment, za který nenese nikdo zodpovědnost, či vykriky, že Šumava musí zůstat zelena. Oboji je demagogie.

Poslední zbytky šumavských pralesu sfoukla vichřice v 19. Století a naopak po ní začal velkoplosny experiment, kdy se les navracel za enormního pracovního usili na místa, odkud zmizel. půda se nosila v nusich, sazenice smrku shanely po celé Evropě. Zatímco ona vichřice byla přirozeným jevem a charakter horských lesu menila pravidelne, schwarzenbersti hajni a jejich poddani zahajili velkoplosny experiment pěstování lesa tak, aby z něj plynul co největší ekonomicky efekt. Nikdo jim to nevycita, ale stejne jako pěstování kukurice na polích, tak i pěstování stejnovekých smrkových monokultur prinasi rizika. A ta se nám nyní vraceji. Smrkové lesy jsou oslabené imisemi a dalšími faktory lidské činnosti. Rychleji rostou a lépe se lamou, protože je tepleji a jsou dobre zasobeny dusikem, který produkuji naše auta a elektrarny. Zvysovani teploty také podporuje kůrovce, protože má lepší podmínky pro reprodukci. A svou cilevedomou činnosti zamerenou na co nejvyšší ekonomicky efekt mu lesníci v minulosti připravili ideální pole působnosti. Kůrovec má totiž od přírody, receno s Jamesem Bondem, licenci zabijet. Jeho život znamená smrt některých dospelých smrku. Ale v přirozeném ekosystému jsou zde také další stromy, které cekaji na svou příležitost, kterou jim kůrovec poskytne. Jeho přirození nepratele zde žijí v mrtvem dreve stromu, které již svoji životní pout ukoncily. V převažne umelem cyklu hospodářských lesu, kde je jen jedna generace lesa, znamená kůrovcovy zir velký problém. Nikoliv ale pro les, který se přirozené vyviji. Prakticky žádný takový les ale u nás neexistuje. Proto je správne a potřebné, abychom takový les opět nechali přírodu vytvorit. Protože jen v něm se můžeme poucit, jak se les chova, když mu do toho nikdo němluvi. Protože i když si mnoho lidi mysli, že všechno vime a nic už o lese vedet nepotrebujeme, opak je pravdou. Potrebujeme korektiv našich ponekud namyslených představ o fungovani lesa. A také proto zakladame národní parky.

Pan J. J. Mimo jiné píše, že, že by se rad osobně seznamil s odborne obhajitelnou studii, která opravnuje tuto skupinu biologu k doporučení pro NP Šumava. Tato skupina mu ji velmi rada poskytne, stačí si na adresu některého signatare napsat (ovšem pak asi bude nutno uvest nějaké jmeno pro doruceni).

Předseda vědecké sekce Rady Národního parku Šumava Jakub Hruska