Na Šumavě u Strážného: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 02:23

POZVÁNKA NA VÝLET

Odedávna tudy procházela Zlatá stezka. I dnes v místech, kde cesta překračuje česko-bavorskou hranici, panuje ruch tak čilý, že na německé straně obce protestují proti nekonečnému frontálnímu toku nákladních kamionů i osobních vozidel. Na české straně při samé hranici je tomu jinak, obce tu prostě nejsou.

Nejblíž hranici leží, a to stále na celý prostor někdejších pásů elektřinou nabitého ostnatého drátu, obec Strážný. Jmenovala se po staletí Kunžvart, zdejší Němci ji nazývali Kuschwarda a to bývalé i české jméno zůstalo alespoň v označení starého pomezního hradu. Prý po poslední válce noví čeští obyvatelé žádali úřady v Praze, aby nové jméno jejich obce znělo Strážnice a jen existence té moravské zabránila schválení návrhu.

Horní Světlé Hory

Půjdeme-li po Zlaté stezce k hranici a podél ní směrem na západ ke Knížecím Pláním a Bučině po červené značce, po levici nás bude na protilehlých stráních provázet řetězec tří bavorských Firmiansreutů, Předního, Prostředního a Západního. V jednom z nich mají prý v kostele na oltáři dřevěného Krista, kterého našli pohozeného za dráty české hranice. Vyhnali i Spasitele, říkalo se tenkrát. Mohlo by se také říci, že iukřižován našel svobodu, poněvadž dobytek a lidé by neprošli tolikerou hraniční ostrahou. Podmáčené louky, vrchovištní porosty a šumavským sluncem, o to prudším, oč vzácnějším, modelované svahy kdysi vyrvané divočině selskou pílí a dnes opět vrácené původnímu živlu, to je někdejší Oberlichtbuchet, který i česky zní na jazyce tak sladce: Horní Světlé Hory. Když u bývalé školy odbočíte doprava do lesa k pastvinám zaniklé osady Farbenhäuser, někde psané iFahrenhäuser (dnes tu na mapě figurují jen jména vrchů Homole a Skalnatý hřbet), po nedlouhém stoupání obloukem do svahu zpět východním směrem dorazíte k cíli dnešní cesty za magií míst, kde česká země končí a hledí za sluncem k Alpám a k Dunaji. Na kótě označené dnes, jak už řečeno, Homole (kus na sever se stejný název opakuje u vrchu při Teplé Vltavě pod Borovými Lady) se nachází podivný kamenný útvar. Nikdo mu neřekne, pokud tu někdo vůbec žije, Homole - i na současných lesnických mapách je psáno Fanflek. První část slova původně zněla Farn, to jest kapraď, ale mohlo by to být i Farrenfleck, což by znamenalo býčí skvrnu, anebo podle už zmíněné zaniklé osady snad i Farbenfleck. Hádej, kdo umíš. Ten kamenný útvar, dnes opět viditelný poté, co kvůli kůrovcové kalamitě vznikla kolem něho rozlehlá paseka, má podobu jakéhosi pravěkého obětiště a stejný význam mu přisuzovala vlastivědná literatura. Kus dál na západ se zvedá Žďárecký, správně Stodůlecký vrch, poněvadž jméno Žďárek si vymysleli vojáci poté, co jim znělo jako původní německý Scheureck. Jenže Vorder - a Hinterscheureck zanikly dohromady jako Stodůlky, tak bychom je mohli nechat po letech alespoň umřít s tím jménem na rtech. O vojácích je řeč proto, že donedávna tu nikdo jiný nechodil. Lze si už jen nesnadno představit, že místo, zvané zvykově i dnes ústním podáním U obětních kamenů (na žádné mapě to české úsloví nenajdeš), bylo holou skalní lysinou, tyčící se nad hrázkami terasovitých polí jako zdaleka viditelný kontrapunkt lidského díla. Tak bylo i chápáno: co je dnes šerá lesní skalina, o tom napsal Hans Watzlik v úchvatné obrazové publikaci Gruner deutscher Böhmerwald: "Před velikostí lesa se skromně krčí lidské dílo. Na šeré dálavy času odkazují obětní kameny u Horních Světlých Hor, zdaleka patrné na vrcholu a nevysvětlitelné ve své pravěké monumentalitě." Záhadné kameny Místní lidé říkali prý kamenům nejen "die Heidensteine", tj. pohanské kameny, ale i "Heidenmicheln", pohanští obři. Průvodce Šumavou z roku 1929, který vydal v Českých Budějovicích tamní německý spolek Deutscher Böhmerwaldbund (založený tu už roku 1884), popisuje cestu k nim takto: "Od Strážného k Michelově hájovně. Odtud po cestě zvané Judenweg podle toho, že tudy kdysi prý putovali Židé, roku 1815 vypovězení z jižních Čech (!), k místu jménem Farrenfleck (tedy přece jen Býčí skvrna?). Tam na západním okraji hřbetu Gaisbergu (Skalnatý hřbet) tzv. Heidenstein, zvaný i Sonnwendsteine (Slunovratové kameny). K šestnáct metrů dlouhé a šest metrů vysoké skále v podobě jakéhosi oltáře vede pěšina až nahoru, kde staneme na široké skalní pěšině se dvěma balvany, nastavenými prý kdysi tak, že 21. června v den letního slunovratu v poledne stane slunce přesně mezi nimi. Odtud se dá jít do Josefstalu (dnes zaniklý Josefodol), k Filzsee (Žďárecká slať) na úpatí Scheureckbergu (Stodůlecká hora) a po takzvané Wechselstrasse (Jelení cesta) zpět do Strážného. Velmi vděčný výlet."

Hrnec, nebo jímka?

Při severním úpatí údajné obětní skály, strmě spadající směrem k západu, do náhorní sluneční planiny přecházející směrem k jihu, lze dodnes spatřit prohlubeň na způsob takzvaného "obřího hrnce", kterou romantická fantazie považovala alespoň podle českobudějovického meziválečného časopisu Waldheimat za lidskou rukou vytesanou obětní krevní jímku. Už tehdy si však autor postěžoval, že velkou kamennou desku s prohlubní dokonce na způsob koryta, prý kdosi před časem rozlomil a zpracoval na vstupní dlažbu šumavského stavení. Stejně tak počátkem století byl i východní z obou slunovratových kamenů povalen svévolnými výrostky a turneři z Kuschwardy nato učinili pokus poražený kámen znovu postavit do původní polohy. Chyběl jim však k jeho uzvednutí spolehlivý nástroj a pokus ztroskotal. Vyhlídka k jihu, kde se za Dunajem zvedaly alpské ledovce, jako by tento severní les a pohoří, jemuž se u sousedů dole ostatně hojně říká vedle Böhmerwald i Nordwald, spojovala v jeden širší evropský region, jakým už kdysi byl, ať to české ucho slyší rádo či nerado. Ty údajné obětní kameny mohly nakonec stejně tak dobře být i kameny hraničními, poněvadž v Evropě regionů mají i hranice svou více či méně ctihodnou tradici. Ve Waldheimatu se snuje celá fantazie o tom, že ohňová znamení předávaná z takových výběžků hraničních horských hřebenů kdysi sloužila k dorozumívání o směnném obchodě a tvořila řetěz postupující Horním Bavorskem přes Švýcarsko a pak až severní Francii dál na britské ostrovy. Lze si představit větší rozkyv fantazie - od zadrátované hranice k světelným signálům spojujícím už v dávnověku evropské vrcholy? Waldheimat napsal o oné skále v Horních Světlých Horách, že "svou velikostí a krásou, nehledě ani k velkoleposti okolí" zastiňuje iobětní místa v okolí Rýna a uzavřel větou: "Nevíme stále, co je u nás nádhery, nevážíme si toho, čemu bychom nenašli rovného na celé zeměkouli."

Nová česká jména

Česká místní jména, zčásti používaná, zčásti mylně zaváděná, zčásti po čase opuštěná, vnášejí zmatek, možný jen v krajině bez stálých obyvatel. Ti místní ze Strážného, kteří sem přesto přijdou za prací, pak říkají nějakému místu třeba U kabátu, poněvadž tam dlouho visel zapomenutý kus oděvu, tak nezvyklý v té odlehlé samotě.

Šumavská literatura

Fenomén bývá obvykle spojován s dílem klasika německé a rakouské literatury Adalberta Stiftera, rodáka z Horní Plané. Pojem Böhmerwaldliteratur však dokázaly prosadit už za starého mocnářství časopis Der Böhmerwald za redakce Johanna Petera, mezi válkami pak českobudějovický Waldheimat a po válce krajanské časopisy jako Hoam!, Böhmerwäldler Heimatbrief či Glaube und Heimat. Málokterému z jejích autorů bylo dáno zemřít doma v rodné Šumavě. Jmenujme především Hanse Watzlika, ale i Karla Franze Leppu, Leo Hanse Mallyho či Seppa Skalitzkého a desítky dalších jmen plnících mj. i stránky šumavských kalendářů z vimperské tiskárny firmy Steinbrener. Svou mnohdy i nářeční a zvláště básnickou tvorbou dokázali spojit svůj zemsky český původ se zemitou dikcí "čtvrtého bavorského kmene".

Denně něco na zub

Hned při příjezdu od Vimperka vítá ve Strážném vyhladovělé turisty restaurace Zlatá stezka , kde je možno poobědvat přibližně za 150 Kč. Ostatní dva místní podniky, restaurace Jiřího Lutovského a nad návsí ležící restaurace U Holubů jsou ovšem ještě o něco dražší. Všechny tři podniky mají otevřeno denně do dvaadvaceti hodin.