Šumava: Smrt krásných smrků: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 03:08

"Zelená střechy Evropy" je čím dál děravější, protože ji žere kůrovec

Šumava, nesoucí překrásný staroslovanský název znějící šuměním větru v korunách stromů, je nejcelistvějším lesním komplexem v Evropě. Národní park Šumava (NPŠ) zaujímá celkem 69 030 hektarů plochy, z toho 55 600 hektarů lesů. Intenzívní lidská činnost Šumavu poznamenává již takřka 300 let a ne vždy lesům prospívala. V poslední době jako by se nakumulovaly všechny negativní vlivy a došlo k pohromě, které místní lidé a lesáci říkají stručně - »b r o u k«.

Na hynoucí les, na pozvolna zasychající urostlé štíhlé smrky, ze kterých opadává kůra i jehličí, a na stromy měnící barvu ze sytě zelené až k infekčně šedostříbřité není rozhodně pěkný pohled. Tragédie šumavských smrků se začala rodit v roce 1984, ale podle některých odborníků na ni bylo »zaděláno« daleko dříve, již v minulém století.

Kůrovec a dějepis

Dochované historické prameny hovoří o »pohromě rozsahu lidmi nepamatované« v roce 1870, kdy vichřice, připodobnitelná k orkánu, způsobila na Šumavě polomy v rozsahu sedmi miliónů kubíků dřeva. Celé stovky hektarů stromů lehly pod silou větru a vývraty se podle některých zpráv tyčily do výšky až dvaceti metrů. Tehdy velká část Šumavy téměř přestala existovat, ale usilovnou prací (za deset let bylo zalesněno 20 tisíc hektarů) se podařilo škody na tehdejší dobu poměrně rychle zlikvidovat. Jenomže - Schwarzenbergové, kterým tehdy rozsáhlé lesy patřily, se snažili o maximální »feudálně-tržní zisky« a semínka smrků (tento strom roste nejrychleji, a lze jej tedy i nejrychleji zpeněžit) nebo i jejich sazeničky k výsadbě na odlesněná místa nechávali přivézt odevšad, dokonce i z Balkánu. Původní šumavský smrk, který se v plné síle dožívá až 350 let, mnohdy nahradila směsice různých jeho příbuzných, z nichž jen málokterý dosáhne stáří 150 let. Jako ekosystém Šumava velmi zeslábla, a to se naplno projevilo v listopadu roku 1984 - tehdy se polomy spočítaly na téměř milión kubíků dřeva. Na české straně se padlé kmeny, zejména na Modravských slatích, většinou odtěžovaly, na německé ne. V tehdejší NSR byl zrovna v té době nadbytek dřeva, jeho cena padala, a tak tam polomy zůstaly ležet. To byl zřejmě prvopočátek nynější kůrov»Zelená střecha Evropy« je čím Šumava: Šumava: cové kalamity - na tom se shodují místní lesáci, pracovníci NPŠ i řada ekologů. Vzhledem k tehdejším drátěným zátarasům v hraničním pásmu a omezením těžby dřeva v oněch místech nemají čisté svědomí ani čeští »dřevohospodáři«. "Na obou stranách hranic došlo k absolutně špatnému zhodnocení situace," říká dnes ředitel NPŠ Ivan Žlábek. "Následky poneseme ještě dlouho," dodává.

Kůrovec a přírodní zóny

Národní park Šumava je rozdělen do tří zón:

- I. zóna (9841 ha, tj. 13 % plochy, z toho 1/3 rašelinišť), kdysi se zákazem jakékoliv lidské činnosti, tvořená původním porostem pralesovitého charakteru. V dubnu 1999 tam povolil ministr životního prostředí Kužvart výběrové »tlumení kůrovce«, ovšem velmi výjimečně a po odborných konzultacích zejména s Českou inspekcí životního prostředí.

- II. zóna (56 888 ha, tj. 83 % plochy) s povolenou asanační činností včetně kácení a odvozu stromů napadených kůrovcem.

- III. zóna (3301 ha, tj. 4 % plochy) s normální lidskou činností včetně osídlení.

Kamenem úrazu je těžba napadených stromů. Obecně řečeno, stojí tu proti sobě ekologičtí aktivisté a profesionální lesáci-ochránci přírody, přičemž obě skupiny se fakticky člení na další názorové platformy. V konečném důsledku se všechna stanoviska natolik drobí a rozmělňují, že připomínají známou hádanku o tom, co bylo dříve - zda slepice, nebo vejce. Řada ekologických aktivistů z Hnutí Duha nebo brněnského Ekologického institutu Veronika dostává při zmínce o kácení šumavských smrků s kůrovcem téměř kopřivku, totéž platí o některých pracovnících NPŠ, pro které je nyní slovo »ekolog« synonymem odporné nadávky. Atmosféra sporů o to, jak těžit, kolik, kde, a hlavně - jak vše uvést pokud možno do původního stavu, je natolik vyhraněná, že dochází k vyhroceným konfliktům. Lesní dělníci firmy, kterou NPŠ najal k těžbě »kůrovcových smrků«, dokonce napadli poblíž jezera Laka MVDr. Jaromíra Bláhu a vzali mu film z fotoaparátu. "Nikdy jsem si nemyslel, že člověk může přijít k úhoně jen proto, že dělá svoji práci," řekl nedělnímu Blesku s trochou naivity veterinář, jinak vedoucí programu Lesy, který prosazuje Hnutí Duha.

Kůrovec a změna priorit

Pracovníci NPŠ, lesníci (včetně vědecké sekce Rady Národního parku Šumava) a mnoho odborníků např. i z řady vysokých škol kácení a těžbu napadených smrků obhajuje a pokládá za nutnou pomoc člověka tam, kde si příroda sama pomoci nemůže. Mnozí ekologové zase tvrdí, že těžba je na přírodě zločinem, který umocňují následné škody - erozní rýhy po těžké mechanizaci, holiny apod. "Já vím, že výhradně dobré řešení neexistuje," řekl nám tento týden Žlábek, "ale když kůrovce nezastavíme, může se nekontrolovatelně šířit, a jak říká jeden náš inženýr, sežere i Brdy u Prahy." Legrace to opravdu není. Například posádka vrtulníku, která přepravuje vytěžené kmeny vzduchem, se loni v létě setkala s hejnem »brouků« ve výšce nad 200 metrů. Škůdce tam vynesly stoupavé vzdušné proudy. Kde se hmyz zastavil, nikdo neví. Nyní je situace v kůrovcové kalamitě následující:

V I. zóně se těží výjimečně, pokácený strom dělníci odvětví a zbaví kůry, kde hmyz žije, a tak jej zlikvidují. Dřevo stromu zůstane na místě, zetleje jako podklad pro nový podrost z přirozeného vysemenění zdravých stromů.

Ve II. zóně se těží všechny napadené smrky a odvážejí se pryč, protože jejich dřevo je bez kazu, vhodné k jakémukoliv účelu.

Zóna č. III žije tak, jako by kůrovec ani neexistoval.

Těžba napadených smrků není neužitečná - zatímco v roce 1996 (vrchol kůrovcové kalamity) se muselo odtěžit 171 710 kubíků napadených stromů, loni to bylo »jen« 58 980 a letos to bude necelých 40 000 kubíků. Pokud se to všechno stihne do konce července, dostanou lesáci kůrovce na přirozenou úroveň výskytu.

Kůrovec a čas

Čas hraje v likvidaci kůrovce mimořádně důležitou roli. Na Šumavě »brouk« vyletuje po přezimování kolem poloviny května, když teplota dosáhne alespoň 15 stupňů. Sameček se zavrtá do kůry smrku, vytvoří tzv. snubní komůrku a z ní samička vyhlodá matečné chodby a po obou jejich stranách naklade vajíčka. Larvy se živí lýkem a jejich pohyb pod kůrou připomíná oboustranný hřeben. Nová generace opustí »svůj« smrk zhruba za 7-8 týdnů. To znamená, že všechny napadené stromy musejí v NPŠ odstranit do poloviny července, jinak se na svět dostane další generace škůdců a kolotoč může začít znovu, ztráty na přírodě narostou... Ředitel Žlábek, náš průvodce po NPŠ ing. Jan Heřman i další pracovníci parku se zaklínají, že všechno stihnou včas. V terénu jsou stovky dělníků s motorovými pilami, tucty odkorňovačů, desítky těžebních mechanismů, koňské potahy, vrtulník i ženy vysazující nové stromky. Ty mimochodem pocházejí z vlastních školek parku a jedná se výhradně o původní druh šumavského smrku. Cesty vykládají dělníci větvemi stromů, snaží se chránit lesní půdu, a doSmrt krásných smrků hlížející technici a hajní mají přísné oči. Snad lze věřit, když ředitel Žlábek tvrdí, že do tří let nebude po odtahování kmenů v lese ani stopy. Faktem ovšem je, že mrtvé části hvozdu působí víc než depresivně. Ani Pytlácký roh, ani Velkou a Malou Mokrůvku nikdo do původní podoby nevzkřísí, stejně jako zhruba 2000 hektarů odumřelých smrků (podle údajů Hnutí Duha) na Modravsku a stovky hektarů jinde . Ing. Heřman, který tady žije a pracuje jako lesník přes třicet let, říká: "Mrtvé stromy v prvních zónách, o které jde především jako o základ pro budoucí zdravý les, musíme nechat stát, do deseti let padnou samy a dají potravu mladým stromkům pod sebou. Les obnoví sám sebe, ale kdyby tu kůrovec zůstal, nedošlo by k tomu."

Jak to řeší v Německu

Na německé straně Šumavy existuje od roku 1970 Národní park Bavorský les - jeho původních 13 000 hektarů citelně poničil kůrovec. Před časem bavorská vláda rozhodla o přičlenění dalších 11 000 hektarů k tomuto parku. Boj s kůrovcem je tam povolen »českými« metodami až do roku 2017, kdy by kalamita »brouka« měla odeznít.