Šumava čeká na podání ruky: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 03:09

Pokud od tohoto textu čekáte konečné rozřešení otázky, jestli v Šumavském národním parku kácet, nebo nekácet kůrovcem napadené stromy, musím vás předem zklamat. Nic takového se tu nedozvíte. Pokud však chcete lépe pochopit, proč spor o kůrovce rozděluje na Šumavě lidi, kterým jde v podstatě o totéž - zachování a budoucí prosperitu Národního parku Šumava -, jste na správné adrese.

"Vstávat, jsou čtyři hodiny ráno!" ozvalo se z neproniknutelné tmy. Byl začátek září, zima. Vojenský stan s nápisem Trojmezenský prales postavili aktivisté z Hnutí Duha v kempu v Nové Peci. K Plešnému jezeru, kde probíhala blokáda stromů určených v první zóně parku k likvidaci, je to odtud zhruba dvě hodiny cesty. Vyrazili jsme řídnoucí tmou a lesem vzhůru. Na hráz jezera jsme dorazili okolo půl sedmé. Ale všude byl klid. Už víc než týden žádný dřevorubec nepřijel. Blokádníci se sesedli kolem stolů a snídali. Fotografie zasněných dívek připoutaných řetězem k pralesnímu velikánu je třeba brát s rezervou. Ve skutečnosti u jezera sedí pod kusem prostěradla, na kterém je napsána výzva k ukončení kácení v prvních zónách, tiskový mluvčí vybavený mobilním telefonem odpovídá na otázky volajícím novinářům a okolojdoucím turistům. Ostatní účastníci blokády posedávají okolo a čekají, až přijedou dřevorubci. Pokud dorazí, jdou s nimi do lesa a motají se tam, kde chce dělník kácet. Předpisy říkají, že pokud jsou blíž než dvě délky poráženého stromu, nesmí dělník spustit pilu. Když si jich nevšímá, nakonec před padajícím stromem přece jen radši utečou. Ale teď už je tu desátý den klid a blokáda připomíná spíš časný piknik pilných turistů. Okolo půl sedmé se vyhouplo slunce nad kopce. V rozporu s mediálním obrazem Šumavy se zelené lesy kupodivu pořád ještě táhly do nedohledna.

SPIKNUTÍ

"To je jiná kultura," pravil zničeně pan Čestmír Hofhanzl . Právě se vrátil z Českých Budějovic z rozhlasové besedy s aktivisty, kteří blokují prales na Trojmezné. "Nejhorší je, když lidi přestanou hledat objektivní pravdu." Jako obvykle se nedohodli. Pan Hofhanzl je bývalý poslanec a člen ODA. Po léta se ve sněmovně zabýval především transformací lesů, a když odešel po rozštěpení ODA z aktivní politiky, nastoupil na správu parku na místo, které by se dalo nazvat politický poradce. Ředitel Ivan Žlábek si od jeho působení pravděpodobně slibuje větší vliv v parlamentních kruzích. Výhodou pana Hofhanzla je, že je původním vzděláním lesák, navíc má velmi slušné filozofické vzdělání a poslaneckou praxi. Jeho nevýhodou je sklon vidět za vším spiknutí a velmi upřímná nechuť k ekologickým aktivistům. Je přesvědčen, že blokáda aktivistů, podobně jako texty o Šumavě z pera Vladimíra Justa a Radovana Holuba, jsou jen dělostřeleckou přípravou před podzimním generálním útokem lesních lobby na samu podstatu Šumavského národního parku. Šumava je obrovskou zásobárnou dřeva v mýtním věku a lesní společnosti si na ně dělají zálusk. Aktivisté ruku v ruce s některými novináři jsou tu od toho, aby zpochybnili schopnost parku dobře pečovat o les. Až vykonají svou práci, nastoupí lesnická lobby v Parlamentu a pokusí se prosadit zmenšení parku a předání porostů do správy Lesů České republiky. Tak to vidí pan Hofhanzl. Je třeba říci, že obavy o snížení autority parku nejsou výmyslem pana Hofhanzla. Sdílí je i ministerstvo životního prostředí a mnohé tomu i nasvědčuje. Už v květnu měl být předložen vládě návrh kompetenčního zákona, podle kterého by hospodaření v lesích na území parku bylo předáno ministerstvu zemědělství. Objevily se už dva útoky proti zákonu číslo 114 o ochraně přírody a krajiny, ministr Císař řekl, že lesy na území parku by měly patřit obcím. A protože park samotný byl prozatím vyhlášen pouze usnesením vlády, hrozí i projednávání zákona o parku, které by mohlo přinést těžko napravitelné změny. To všechno je fakt. Pan Hofhanzl vidí ovšem navíc aktivisty ne jako spojence, kterým jde o park, byť mají jiné názory, ale jako pátou kolonu lesáků. "A vy si opravdu myslíte, že je někdo platí?" ptal jsem se. Stáli jsme zrovnana šumavském hřebeni kousek od německých hranic, na obrovské holině, která tu zbyla po souboji s kůrovcem. Pan Hofhanzl trochu zaváhal, protože představa pana Justa a Holuba, jak stojí s napřaženými pravicemi a inkasují tisícovky od agenta v zelené kamizole, byla přece jen příliš veselá. "Přinejmenším mají popularitu spojenou s tím, že jim vycházejí ty články," řekl nakonec, ale nevypadalo to, že bych ho zrovna přesvědčil. Vrátili jsme se zpátky k tomu, co se dělo okolo nás. Pan Hofhanzl byl tak laskav a vzal mě na celodenní safari po centrální části Šumavy, aby mi vysvětlil, jak vidí problém kácení a kůrovce správa parku. Šumavské lesy připadají nezasvěcenému návštěvníkovi pořád bez konce, ale na pláních nad Modravou to už tak přesvědčivé není. Rozsáhlé holiny jsou způsobené jednak větrnými polomy, jednak intenzívním bojem proti kůrovci. "Každý, kdo má něco společného s lesem, ví, že se tu zasahovat musí," pravil rozhodně pan Hofhanzl. Proti jsou jen mladí idealisté, kterým je třeba dát za vyučenou ( "Je mi to líto, ale ta děcka musí nést zodpovědnost," říká pan Hofhanzl), a nedouci, se kterými se nemá smysl bavit. Právě tak to vidí vedení parku. Je sice pravda, že názory podporující léčbu motorovou pilou tu výrazně převažují, rozhodnutí parku kácet dokonce zlepšilo vztahy s obcemi, ale zase tak jednoznačně tu karty rozdány nejsou. Odborně podložené názory existují v obou táborech. Protože po věcné stránce si obě strany už řekly vše, přešly postupně k osobním argumentům. A tak se dozvíte, kdo je větší nebo menší vědec, kdo je ve skutečnosti lesák, případně entomolog (to může být pozitivní i negativní argument, podle toho, kdo ho používá), kdo byl komunista, pohraničník, estébák, kdo ničemu nerozumí, protože je divadelní vědec, politický ztroskotanec, filmový kritik, případně elektrikář. Pro nezasvěceného je to tísnivá debata. "O co vám jde?" zeptal se dramaticky pan Hofhanzl a podíval se kamsi přes mou hlavu k imaginárnímu zástupu aktivistů a s nimi spřízněných novinářů. "Chcete zničit Šumavu?!"

KDO CHCE ZNIČIT ŠUMAVU

Ještě ten den večer jsem seděl v hospodě v Nové Peci se skupinkou blokádníků z Trojmezné. Čekali jsme na pivo a limonádu. Vrchní si dával na čas, pasívní odpor proti "těm ochráncům" se tu stal součástí místního folklóru. Samozřejmě že většina demonstrantů jsou především "těla k blokádě" a o problémech národního parku mají jen rámcovou představu, navíc musejí ráno vstávat ve čtyři. Ale rozhodně neplatí, že je to parta neinformovaných naivků, kteří chtějí být za každou cenu v televizi. Daniel Vondrouš asi není zvlášť velký odborník na kůrovce, ale politickým souvislostem rozumí velmi dobře a detailně. Že by právě on naivně sedl na lep lesní lobby a podrážel národní park v dobré víře, že chrání přírodu? Ještě méně pravděpodobné je, že by to dělal skutečně za peníze. Ostatně folklórní zvěsti, že "ty mladý jsou stejně zaplacený z Rakouska (Německa, Ameriky ...)", patří ke každé blokádě a pramení spíš ze všeobecné nedůvěry k tomu, že by někdo mohl být ochoten věnovat tolik času a energie zadarmo. "Samozřejmě že když mluvíme s někým z vedení parku, tak nám neustále opakuje, že nahráváme druhé straně, která chce národní park zlikvidovat. Jenže totéž by se dalo říci i o nich." Jiřímu Korešovi , jednomu z mluvčích blokády, je zhruba dvacet čtyři, pochází z Klatov a žije v malé vesnici v Pošumaví. I když je původním vzděláním cosi zcela jiného než lesák, kůrovec je už několik let jeho hobby a mohl by být v odborné debatě docela slušným oponentem. Říkám mohl by, protože zástupci parku se s ním většinou jako s "elektrikářem" moc bavit nehodlají . Když jsem na něj zkoušel argument vypůjčený od Ivana Dejmala (viz rozhovor na straně 40), že jejich konzervativní přístup k ochraně přírody se přežil a ekosystém je třeba chápat dynamicky, pokrčil Jiří Koreš rameny a pravil: "My to vidíme naopak, nám připadá náš přístup dynamický a jejich konzervativní." Uvádím tuhle odpověď proto, že mám pocit, že takhle "nepolapitelně" probíhá valná část debaty o Šumavě. Obě strany jsou natolik informované, že si vždycky najdou nějakou odpověď podporující jejich teorii. Ten, komu dříve dojde trpělivost, a to je častěji správa parku, začne proto shazovat důvěryhodnost oponenta. "Poučují nás divadelní kritici," říkají na správě. "Vyprávějí nám, že kůrovec se vznese ze Šumavy a sežere Brdy. Tak kde to jsme?" říkají aktivisté. A pokud víceméně totéž co Jiří Koreš nebo druhý mluvčí blokády, Jaroslav Bláha, říká například univerzitně vzdělaný ekolog Igor Míchal, muž nezpochybnitelného odborného kreditu, odkazují se lidé z parku na to, "že dějiny ho popoženou k zodpovědnosti". Tím většinou věcná debata končí a přechází se k výše zmíněným osobním argumentům. Je ovšem fakt, že osobní nechuť aktivistů k vedení parku je mnohem menší, než je tomu naopak, nebo jsou alespoň lidé z Duhy lepší taktici při komunikaci s médii.

SHODA JE NA DOSAH

Když jsem několikrát za sebou absolvoval rozhovor s oběma stranami sporu, byl jsem překvapen tím, jak se v mnohém jejich argumenty shodují. Možná víc, než by byli lidé z obou stran ochotni připustit. Z médií by měl člověk pocit, že tu proti sobě stojí dvě zásadně protichůdné strany. Kácet proti nekácet. Je to svým způsobem pravda, ale stačí jít na celou věc od zadních vrátek a zjistíte, že mnohem víc je společných bodů. Obě strany se shodnou v tom, že kůrovec je vlastně druhotný problém. Celkově suché klima a zhoršující se imisní situace oslabují lesy ve vyšších nadmořských výškách. V případě Šumavy je jejich skladba poměrně nepříznivá, často stejnověké "smrkové obilí", proto mají lesy tendenci slábnout a odumírat. Kůrovec pak jen koná, co je smyslem jeho existence. V takové situaci je třeba za každou cenu les v těchto polohách udržet a postupně ho převádět do podoby co nejbližší přirozenému stavu. Až sem je, myslím, shoda stoprocentní. Obě strany se dokonce shodnou (s drobnými individuálními výjimkami), že i v prvních zónách by bylo možné diferencovaně zasahovat a vylepšovat tak skladbu lesa. Podstatněji se však liší v tom, co se rozumí diferencovaným zásahem, a naprosto odlišně uvažují o tom, co udělat, když přijde kůrovcová kalamita. Pořád mají stejný cíl, zachovat na hřebenech Šumavy les. Ale správa parku tvrdí, že proti kůrovci je třeba zasáhnout a kácet i za cenu vzniku holin. Aktivisté, ale přesnější je říct přírodovědci s odlišnými názory, tvrdí, že rozumnější je nekácet, protože i suchý les poskytuje nově vznikajícímu porostu lepší ochranu než mnohahektarová holina. Navíc je šance, že populace kůrovce se "zhroutí" sama. Kácení, kdy na holinách bude třeba vysázet les nový, podle nich oddaluje společný cíl o desítky, možná stovky let. A park říká o metodě "nezasahování" prakticky totéž. Když teď nezasáhneme, kůrovec les sežere a po desítkách let doroste nový les se stejnými problémy. Když zasáhneme, cesta k cíli - stabilnímu lesnímu ekosystému - bude mnohem kratší. Právě ona dezorientující "parita argumentů" je z hlediska laické veřejnosti největší potíž celé debaty.

REÁLNÝ ROZMĚR PROBLÉMU

Abychom si vytvořili odstup od mediální reality, je třeba dodat ještě pár věcných detailů. Samotná blokáda je především mediální záležitost. Aktivisté blokují těžbu kůrovcem napadených stromů jen v jediné (byť největší a nejzachovalejší) první zóně ze sto pětatřiceti. To je dobré si uvědomit, pokud vedení parku začne tvrdit, že aktivisté mohou za přemnožení brouka, když znemožnili dřevorubcům zasáhnout. Problém je spíš opačný, napadených stromů je v prvních i druhých zónách tolik, že je pracovníci parku jen stěží stihnou zlikvidovat do té doby, než brouk ze stromů vylétne.

BOD, VE KTERÉM SE VŠECHNO PROTNE

Když jsme dopili pivo a limonádu a přešli od vážných řečí ke všeobecnému povídání o Šumavě, povídá Jiří Koreš: "A znáte pana Sedláčka? Ne?! Tak toho byste měl vidět." "S někým vás seznámím," nadhodil spiklenecky pan Hofhanzl, už když jsme spolu mluvili poprvé. "Mirka Sedláčka znáte?!" Přešli jsme kamenný mostek přes Tetovský kanál, přelezli hrazení, které je tu kvůli koním, a stoupali cestou vzhůru. Asi po kilometru jsme došli k domu schovanému na kraji lesa. V bývalé stáji usedlosti, která tu zbyla po Němcích, žije Mirek Sedláček . To, co bývalo za Němců nad stájí, už dávno neexistuje, a on si tu postavil srub. Poprvé sem přišel v polovině šedesátých let. V místě, kde byl zároveň vojenský újezd a pohraniční pásmo, přežil dílem proto, že tu hrál roli pošuka, dílem díky své neústupnosti. Od roku 1990 tu bydlí nastálo. Topí dřevem, vodu bere z potoka, sluneční panel na střeše napájí rádio, malou televizi a dvě zářivky. Má sedm koní, čtyři kozy, psa a na starosti dvacet hektarů luk. Panu Sedláčkovi bude šedesát. Je to prazvláštní kombinace postaršího trampa, filozofujícího samouka s rozsáhlou knihovnou a kulturními zájmy a zručného řemeslníka. Každému ostentativně tyká a jistou neomalenost považuje za půvab své osobnosti. Normálně ve mně takové typy vzbuzují spíš podezření z pozérství, ale ve způsobu, jakým žije, je cosi, co se našvindlovat nedá. V zimě jsou tu tři metry sněhu , dřevo a dvacet metráků sena pro koně se musí nasekat a nasušit během krátkého léta. Bylo září a varovně šumavsky mrholilo. Seděli jsme v tmavé kuchyni - obýváku - ložnici mezi pekáči plnými borůvek, pan Sedláček s panem Hofhanzlem vedli filozofické řeči. Srkal jsem kafe, u stolu seděla "slečna Irenka" v kostýmku, jak přijela ze školy v Srní, kde učí. Irena je přítelkyně pana Sedláčka, které může být tak pětadvacet a žije tu s ním už dva roky, takže taky osvědčila neoddiskutovatelnou míru odolnosti. Protože pan Sedláček je v okolí vyhlášená osoba, vypijí tu během roku kafe stovky lidí. Sedává tu pan Hofhanzl i ředitel parku pan Žlábek, lidé z Duhy i lesáci, turisté, cizinci i místní. Pan Sedláček je vlastně takový nenápadný svorník mezi bojujícími tábory. Lidé, kteří si jinak vzkazují přes média nejneuvěřitelnější obvinění, tu pijí, často aniž to vědí, z jednoho hrnku. "Děkuju za tip," řekl jsem panu Hofhanzlovi, když jsme se vraceli cestou mezi borůvčím dolů k potoku, i když jsem ještě přesně nevěděl, proč mi ta kuchyňská černá hodinka vlastně připadala tak inspirativní.

STRUČNÁ NÁVŠTĚVA

Rozlehlá kuchyň rozlehlého stavení na kraji lesa pod Boubínem, kousek od Volar. S Martinem Bláhou jsem se seznámil před šesti lety, když jsem byl v Šumavském národním parku poprvé. Tehdy mu bylo něco přes dvacet, vzděláním lesák, dělal strážce-ochranáře na Modravě a o poměrech v parku nevyprávěl zrovna lichotivě. Za ta léta se tu usadil, koupil dům kousek za hranicemi parku, oženil se a má čerstvě syna. Už dávno začal pracovat v lesním programu Hnutí Duha, což mu pochopitelně u zaměstnavatele neprospělo. Nakonec ho, těžko se to dá říct jinak, vyštípali. Dneska dělá hajného u městských lesů ve Volarech a chystá se tu alespoň v malém hospodařit. Jeden z těch, kteří by pro Šumavu dýchali a o které správa svou neohrabaností přišla. Dnes stojí na druhé straně barikády a je jedním z místních, kteří zajišťují probíhající blokádě zázemí. Zatímco se o problému "kácet - nekácet" píše horem dolem, druhý, stejně závažný problém Šumavy zůstává stranou pozornosti. Místní zemědělce byste spočítali na prstech a nesekané louky bez dobytka se za pár let změní v roští plné bodláků. Na mnoha místech to už tak je. To je naprosto zásadní a neřešený problém. Lidi, kteří jsou jako pan Sedláček ochotni žít v první zóně, svítit dvěma žárovkami napojenými na slunce a být hrdí, že letos sklízí zase o louku víc, jsou tu vzácnější než tetřev s rysem dohromady.

ZÁVĚREČNÉ POUČENÍ PRO KONZUMENTA MÉDIÍ

Hned druhý den ráno jsem se vrátil ke srubu nad Tetovským kanálem s pocitem, že pointu příběhu mám na dosah. "Ahoj, zrovna jsem se koukal na golf," kývl pan Sedláček k vypnuté minitelevizi. Irena byla ve škole a času spousta. Chodili jsme po loukách a pan Sedláček, ve sporu kácet - nekácet jednoznačně přesvědčený o nutnosti zásahu, vyprávěl, vykřikoval, máchal rukama, rozčiloval se a zase uklidňoval. Mluvili jsme o tom, v čem to má vedení parku těžké a v čem mají zase pravdu aktivisté, o místní mentalitě a poměrech, o tom, kolikrát se musí sekat zanedbaná louka, než je zase zelená. A já jsem si tu vzdělávací dvouhodinku přetlumočil do několika vět, které bych adresoval těm, co jsou ve sporu o Šumavu odkázáni na média: Blokáda skončila, ale vy se nenechte zmást tím, že ve sporu mezi parkem a aktivisty se lze v blízké budoucnosti dočkat čehokoli, další blokády, oboustranných žalob, obvinění ze spiknutí a osobních výpadů. Média to nemohou podat jinak než konfliktně. To všechno je ale jen pěna dní. Dovolím si tvrdit, a omlouvám se všem, které to urazí, že tenhle příběh nemá záporné hrdiny. Nevěřím na to, že vedení parku chce Šumavu záměrně poškodit, jestliže za ním stojí Ivan Dejmal, o jehož morální integritě nemám nejmenších pochybností. Nevěřím, že lidé z Duhy jsou podplacení, protože mnozí z nich jsou s tímto regionem příliš svázaní, než aby mu škodili. Spiklenecké teorie mi připadají scestné. Mám pocit, že rozumně domluvit se dá jak s panem Hofhanzlem, Sedláčkem a Žlábkem, tak s panem Korešem a Bláhou. I publicisty Vladimíra Justa a Radovana Holuba vede především skutečný zájem o tenhle kus země. Že mají různé názory? Tak to na světě chodí. Tvrdím, že jim všem jde o totéž a Šumava, závislá právě na těch, kterým na ní záleží, si musí počkat, až budou ochotni podat si ruku.

IVAN DEJMAL: "OD ZAČÁTKU BYLO JASNÉ, ŽE TO NENÍ NAIROBI."

K zásadním sporům okolo ŠUNAP patří otázka, jestli je v první zóně národního parku vůbec možné zasahovat - kácet, provádět výchovné zásahy. Část odborné veřejnosti spolu s aktivisty tvrdí, že takové zásahy odporují definici parku podle norem IUCN (Mezinárodní unie pro ochranu přírody) a degradují ho na etiketní podvod - hospodářsky využívané území s atraktivní nálepkou národního parku. Na otázku, s jakým záměrem byl ŠUNAP vlastně založen , odpovídá bývalý ministr životního prostředí ve vládě Petra Pitharta IVAN DEJMAL:

Když se zakládal v roce 1991 Národní park Šumava, museli jsme po pravdě říct, že skutečně nedotčených míst je tam velmi málo. V té době jsme rozhodně nepočítali s tím, že na Šumavě hned budeme vyhlašovat bezzásahovost. K té se dalo na některých místech přejít během - dejme tomu - deseti let, někde během padesáti, někde se to podaří až v příštím obmýtí - to je horizont až dvou set let. To byla argumentace, kterou jsem uváděl tehdy ve vládě. My jsme nepředstírali, že je to národní park typu Nairobi.

• Ale původní vedení bezzásahovost v prvních zónách prosazovalo.

Není to pravda, i tehdy se zasahovalo, byť velmi diferencovaně. My jsme vyhlásili park s velikou první zónou (19 000 ha) a argumentovali jsme, že jednotlivé cenné kousky by se samy o sobě neudržely, proto je třeba schválit zónu velkou a velmi diferencovaně v ní hospodařit. Ale pak se koncepce několikrát změnila, došlo k roztříštění první zóny. To byla do jisté míry chyba.

• Pokud vím, stálo za rozhodnutím Miloše Kužvarta o zásazích v prvních zónách i vaše doporučení.

Ano. Jestliže se na základě diskuse, která trvá už od loňského podzimu, došlo v květnu k tomu, že je třeba povolit zásahy i v první zóně, pak jsme řekli A. A je třeba říci i B - a vrátit se k původní koncepci první zóny. Zatím jsme v půli cesty.

• Kdybychom tu koncepci nechali - to jest máme drobečky bez zásahu a k tomu ostatnímu se můžeme chovat jako v hospodářském lese, tak to by bylo špatně. Vy jste mluvil o těchto věcech i s blokádníky. Nakolik jste uspěl?

Samotní demonstranti jsou lidé, kteří mají rádi přírodu, ale těžko se mohou detailně orientovat. Ta zodpovědnost je na vyzývatelích. S Mojmírem Vlašínem (jeden z pěti přírodovědců podepsaných pod výzvou k zastavení zásahů - pozn. red.) jsem se o tom bavil mnohokrát, ale on je zastáncem názoru, že když budeme zasahovat, tak to není národní park. Já na to odpovídám, že to je starý konzervační argument. Dosavadní konzervační snahu ochrany přírody - to, co se uchovalo, ohradíme, aby se to uchovalo dál, jsme se snažili nahradit dynamickým pojetím - to, co už jsme té přírodě vzali, se jí pokusíme zase nahradit. Proto jsme počítali se zásahy.

• Obě strany sporu se obviňují, že protivník nahrává svým chováním lidem, kteří si přejí zmenšení parku. Jaký je váš názor?

Tlak ze strany hospodářských lobby je pochopitelný a bude tady vždy. Od toho tu jsou orgány ochrany přírody, aby definovaly společenský zájem. Ale z tohoto hlediska je jedno, jestli se bude, nebo nebude kácet. Ti, kteří mají zájem o šumavské dřevo, si najdou vhodné argumenty v každém případě.

OSM LET NÁRODNÍHO PARKU ŠUMAVA

O situaci v Národním parku Šumava psal Reflex poprvé v roce 1993 (následovalo několik článků o kůrovci a naposledy analýza historického vývoje parku od Radovana Holuba v Rx č. 36). Už tehdy nebyla situace právě růžová. Park byl vyhlášen v roce 1991, kdy od něj prakticky všichni očekávali jen to dobré. Turisté byli celí žhaví na po léta nepřístupné oblasti u hranic, ochranáři cítili vyhlášení parku jako své vítězství. Ale stačily dva roky, aby se nadšení obrátilo o sto osmdesát stupňů. Šumavské obce se cítily existencí parku omezovány. Lesákům připadala politika vedení, které váhalo se zásahy proti kůrovci, nesmyslná. A ochranářská část parku si připadala odstrčená a zneuznaná. Příčiny tohoto stavu byly v zásadě dvě. Po vyhlášení parku poměrně malá skupina lidí pracujících na správě dosavadní CHKO Šumava "spolkla" celý systém lesního hospodářství včetně hajných v příslušných lesních obvodech. Z lidí, kteří do té doby viděli les jednoznačně jako zdroj dřeva, se stali ze dne na den lesní strážci, kteří měli turistům vysvětlovat smysl ochrany přírody. To celkem pochopitelně nemohlo fungovat. Oproti mase lesáků jezdících v nissanech s nápisem Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava představovalo zhruba dvacet strážců ochrany přírody směšně malou skupinku, která se na kolech marně snažila obsáhnout obrovské území parku. Druhý problém byl finanční. Park dostával až do začátku tohoto roku velmi malé dotace ze státního rozpočtu. Pokud chtěl financovat ochranářské programy, ale i běžný provoz, musel si na ně vydělat. A to prakticky jediným možným způsobem: těžbou dřeva na území parku. Vystavoval se tak neustálému podezření, že těží dejme tomu kalamitní dřevo právě proto, aby si vydělal na platy. Dohady, jestli park těží hodně, nebo málo, jestli je to pořád ještě chráněné území, nebo už zase továrna na dřevo, provázejí celou jeho existenci. Argumentace vedení parku směřuje k tomu, že výnosy z lesa (90 % vytěženého dřeva představují kalamitní těžby - tedy těžby mimo plán) vždycky směřovaly a směřují na obnovu zanedbaných budov, hájoven, cest a na obnovu lesa. Kdyby se v lesích komerčně hospodařilo, odcházely by zisky mimo území parku. A ještě jeden problém byl před šesti lety velmi čitelný. Na Šumavě se nedostává lidí, kteří by tu chtěli trvale pracovat a bydlet. Důvod spočívá v poválečném vysídlení, čtyřiceti letech pohraniční mentality a dosavadní neurovnanosti poměrů. Park byl v té době vlastníkem prakticky všech volných nemovitostí, pánem nad osudy svých zaměstnanců. A nutno říci, že se nechoval k lidem, kteří se tu pokoušeli usídlit, právě vstřícně. Kdo odmítal poslouchat, přišel o práci i o byt. Zároveň však park lkal nad tím, jak těžké je sehnat lidi, kteří by tu chtěli trvale žít. Co se od roku 1993 změnilo? Rozhodně se snížilo napětí mezi obcemi a parkem, což souvisí s radikálním zmenšením prvních zón a s faktem, že vedení ŠUNAP investovalo velké peníze do oprav nemovitostí. Letos, v souvislosti se změnou statutu parku, dostala správa poprvé ze státního rozpočtu asi sto miliónů na provoz, pětkrát více než dosud. Ale ani to není vzhledem k rozměrům parku mnoho. Zlepšilo se i materiální vybavení strážců ochrany přírody, ale zároveň odešla většina nadšenců a zůstali ti, kteří službu chápou spíš jen jako zaměstnání. Jestliže park je na tom finančně lépe, obce dodnes nedostaly žádné náhrady za lesy, které jim dřív patřily a v nichž nemohou hospodařit. Bylo by možné, aby jim stát přidělil stejnou výměru lesa mimo národní park nebo hradil ročně částku odpovídající zhruba výnosům. Nerealizovala se ani jedna možnost a obce se zcela právem cítí ukřivděné. Situace ve vedení parku se po několikeré výměně ředitelů v roce 1995 stabilizovala nástupem současného ředitele Ivana Žlábka. Ovšem koncepce hospodaření v parku se během jeho osmileté existence změnila tolikrát, že je prakticky nemožné vyhodnotit, která z nich byla úspěšná a která ne. Rozhodnutí zasahovat a nezasahovat v prvních zónách se pravidelně střídalo, zásadně se změnilo po nástupu nového ředitele i vymezení samotných prvních zón. Rozsáhlé holiny na šumavských hřebenech jsou nejen výsledkem kůrovcové kalamity, ale i rozkolísané politiky parku.