Na Šumavě se vede dialog hluchých: Porovnání verzí

Verze z 10. 4. 2017, 03:11

Na neschopnost ekologů a lesáků domluvit se doplácí příroda

Hektary šumavského lesa napadené kůrovcem se staly jádrem sporu mezi lesníky a ekology. Jejich pohled na řešení problému odstartovaného větrnou kalamitou v roce 1984 se diametrálně liší. Pravda lesníků je lží pro ekology. A naopak. Na první pohled je vidět, že tyto dva tábory se nemohou domluvit, a právě na onu neschopnost domluvit se doplácí příroda. Přitom obě strany se dušují, že jim jde právě o ni. Jedni tvrdí, že současný les oslabený imisemi, složený z málo odolného druhu smrkového porostu, který s původním šumavským lesem nemá nic společného, se nemůže přemnoženému kůrovci sám ubránit. Druzí naopak argumentují schopností přírody pomoci si sama a chtějí vše v lese ponechat jeho osudu. Každá z obou stran bere svoji pravdu jako absolutní. Účastníci blokády na Trojmezné, kteří hájí napadené smrky před pilou dřevorubců vlastními těly, mají jistě dobrý úmysl, a to zachovat už tak dost civilizací poničenou přírodu v co možná nejpřirozenějším stavu. Jenže jejich tvrzení, že les si pomůže sám, nemusí být pravda. Ostatně o správnosti svého rozhodnutí - nechat sežrat kůrovcem vše, co zvládne, a potom čekat, až se les obnoví přirozenou cestou, dnes pochybují i v sousedním Bavorsku. Stojíte-li na Trojmezné a vidíte spoušť zanechanou kůrovcem, chce se vám naopak lát lesníkům, jak tohle mohli dopustit. Hektary mrtvého lesa vás děsí více než lidský hřbitov. Ještě víc deprimuje pohled na stoletý smrk, který je zvenčí zdravě zelený, ale přitom pod kůrou už neúnavný lýkožrout připravuje tisíce komůrek pro hladové potomstvo. Připomeňme si: Jeden strom zvládne přibližně osm tisíc brouků a vylétne z něj osmdesát tisíc potomků. Kůrovec se množí v nekonečných geometrických řadách. Původně přírodou určený k likvidaci nemocných stromů vrhá se dnes i na úplně mladé porosty. Pomůže si tedy les sám? A jak? Tím, že se uchytí nálety a vyrostou tam zase jen smrky, které původně tvořily v šumavských lesích menšinu? Než tu totiž zasáhla lidská ruka sklářů, kterým se náramně hodilo na topivo dubové dřevo, převažovaly tady listnáče. Aby tam opět vyrostly, musí je lidé, kteří je v minulých staletích zlikvidovali, znovu vysadit. Až v dalších generacích si potom může les pomoci sám. To, že se lesy bez lidské pomoci neobejdou, tvrdí lesníci. Bohužel ani jejich tvrzení není možné věřit zcela. Nelze vyloučit, že za jejich "pravdou" může stát mocná dřevařská lobby. A té připadá ponechání materiálu, který se dá výhodně zpeněžit, jako nerozumné mrhání. Ale i mezi těmi, co jsou pro pokácení napadených stromů, musíme rozlišovat. Určitě se mezi nimi najde alespoň menšina, které jde opravdu o zdraví přírody. To proto nachodí stovky kilometrů při mapování stavu lesa, vymýšlení systémů, jak zařídit, aby se nově vysazené odolné smrky a listnáče dobře uchytily. Tomuto druhu lesáků jde skutečně o to samé jako ekologickým aktivistům - tedy o zdravé šumavské lesy. To by ale jejich dialog nesměl být dialogem hluchých. Podle lesníků je možné se s kůrovcem vypořádat při nynějším typu zásahů (ten má ale i negativní vliv na ekosystém šumavských lesů) během tří let. Pokud by se vše zastavilo, na výsledek bychom čekali i desítky let. Nekompromisní postoje a černobílé vidění nejsou nikdy ku prospěchu věci. Rozumnější je sebrat argumenty obou stran, vyhodnotit je a snažit se najít to nejefektivnější řešení. A hlavně - racionálně jednat. Nekonečné spory, zda proti kůrovci zasahovat, či ne a projevy vášní na obou stranách mohou být Šumavě a jejím lesům jen na škodu. Ekologové by měli pochopit, že pokud mají být lesní porosty na naší západní hranici zdravé, musí se jejich skladba změnit a to může zařídit jen člověk. A lesáci by zase měli přestat počítat, kolik by jim vytěžené dřevo vyneslo. Neustálé vzájemné napadání a žaloby ještě nikdy nic nevyřešily.