Kůrovec nikdy nezničí les úplně: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 03:20

Rozhovor s Jaromírem Bláhou, mluvčím ekologů, kteří blokují kácení smrků v oblasti Trojmezí

• Minulý týden jste navrhl vedení šumavského národního parku, že blokádu ukončíte, pokud oni přestanou kácet v 600hektarovém porostu trojmezenského pralesa. Ředitel parku Ivan Žlábek váš návrh odmítl. Krátce poté jste uvedl, že jste ochotni ještě více ustoupit a navrhnout další kompromis. Mluvčí parku Z. Kantořík řekl, že žádný kompromis není možný. Budete tedy v blokádě i nadále pokračovat?

To, že žádný kompromis není možný, nám ještě z vedení národního parku nikdo neřekl. Přesto připravujeme návrh, v němž z našich požadavků poněkud slevíme. I když je možné, že i tento návrh bude opět odmítnut.

• V čem jste ochotni ustoupit?

To zatím nechci zveřejňovat. Ostatně, zatím se o znění nového návrhu musíme ještě poradit sami mezi sebou.

• Co vás vlastně vedlo k tomu, že tak riskujete kvůli několika stromům?

Chceme zachránit trojmezenský prales před pokácením a zničením. Jeho hodnota je totiž obrovská. Až dosud v něm probíhal kontinuální vývoj bez lidských zásahů. Zároveň se jedná o největší zachovalý původní horský smrkový prales na území České republiky. Pokud by ale mělo kácení smrků v jeho prostorách pokračovat, už by přestal být pralesem.

• Proč by podle vás bylo kácení napadených stromů tak špatné?

Myslíme si, že je třeba mít stále možnost srovnání, jak se s narušením ekosystému vyrovnává přírodní společenstvo, jímž zdejší prales je. Kůrovcové kalamity se zde totiž objevovaly i v minulosti a prales se s nimi vždy po čase vyrovnal.

• Čím je vlastně současné přemnožení lýkožrouta smrkového, jak se kůrovec správně nazývá, způsobeno?

Je to jednak dlouhodobým suchem, oteplováním klimatu a také imisemi, které již zasáhly i Šumavu.

• Vedení národního parku argumentuje, že je třeba kácením napadených smrků množení škodlivého brouka když už ne zabránit, tedy alespoň zpomalit. Argumenty národního parku vypadají rozumné. Problém je v tom, že skutečnost je trochu jiná. I kdyby národní park pokácel všechny stromy, které letos pokácet chtěl, příští rok se šíření kůrovce stejně nezastaví. Navíc, když necháme les napospas kůrovci, nikdy tomuto škůdci nepodlehnou všechny stromy. Vždy přežije až pět procent smrků. Ty jsou pak základem pro nový, odolnější porost. Na Modravě postupovala kůrovcová kalamita velmi rychle, až dva kilometry za rok. Byly obavy, že tam vznikne step. Studie Vladimíra Zatloukala ze správy národního parku ale prokázala, že právě na Modravě je dostatek přirozeného zmlazení, tedy smrčků, vyrůstajících pod soušemi. Největší chybou totiž je nemocné stromy pokácet. Tuto chybu národní park Šumava opakuje poté, co se stala v Krušných a Jizerských horách. I tam byly nemocné stromy poraženy a odvezeny. Výsledkem jsou opět četné holiny. Navíc je prokázáno, že smrky vyrostlé jako přirozené zmlazení v oblastech mrtvého lesa jsou odolnější než ty vysemeněné ze smrků v přirozeném lese, které zakrátko padnou za oběť kůrovci. Jádro našeho sporu je v principu. V současné situaci jsou jen dvě možnosti. Buď tady budeme mít suchý les, nebo holiny. Holiny odmítáme. Panuje na nich totiž extrémní mikroklima, mrazy jsou zde silnější, dochází k vysušování půdy, mění se mikrobiologické složení. Smrky vyrostlé jako podrost v suchém lese rostou sice pomaleji, ale dávají vzniknout odolnému dlouhověkému lesu.