Strážci Šumavy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 4. 2017, 14:44

Mladý cyklista prokličkoval dřevěnými zábranami, nabral rychlost a řítil se po úzkém podvalovém chodníčku nad Chalupskou slatí. Starou Holanďanku s chlebníkem přes rameno doslova sestřelil z úzké podválky do bažiny. Smykem dojel k jezírku, otočil horské kolo a bez ohlédnutí jel tryskem zpět.

Jeden z těch, kteří tu dělají potíže. "Nikdo mi nechtěl věřit, když jsem vyprávěl, jak nám dokáže turista na kole vjet až do budovy informačního střediska. A argumenty, když jim to vytkneme? Prý, vy tu pořád jenom něco zakazujete," stýská si strážce Národního parku Šumava Josef Šipan. Roku 1992 navštívilo Šumavu 860 000 návštěvníků. Loni to bylo dvakrát tolik, v sezóně roku 1998 se předpokládají nejméně dva milióny. "Když jsme si letos dělali takový malý průzkum na Jezerní slati, zaznamenal náš strážce za jediný den 720 návštěvníků, 54 volně pobíhajících psů, dvacet cyklistů pod vyhlídkovou věží, jedenáct na konci poválkového chodníku. Na cestě pro pěší se dokonce objevila terénní motorka," říká mi tiskový mluvčí parku Zdeněk Kantořík. Blokovou pokutu sice může strážce uložit, dělá se to však skutečně jen v těch nejkřiklavějších případech. "Jsou to především ochránci přírody, nechceme, aby je lidé vnímali jako policajty," vysvětluje Kantořík. Ale možná by to neškodilo, pomyslím si. "Vloni mi volal hajný, prý, pojď se na něco podívat," vzpomíná strážce Jiří Toman z Modravy. "U Filipské Huti vjeli Němci s terénní toyotou hluboko do lesa a měli tam obrovský piknik s táborákem. Tak to tedy dostali pokutu od nás, od lesáků i policistů. Pokřikovali na nás, že to snad není pravda, ještě přijedou snad hasiči? Tak ti by jim tedy dali v letošním suchu pokutu docela určitě."

Strach z požáru

"Toho jsme se letos nejvíc báli," potvrzuje Josef Šipan ze Svinných Lad. "Stačí jedna odhozená láhev, která zaúčinkuje jako lupa - a celý les je v plamenech. Hořící rašelinu prostě neuhasíte. Mrtvý luh takhle hořel celý rok." Dvaašedesátiletý strážce Václav Hrubý šumavskou přírodu zná jako univerzitní profesor, ale stále častěji se i on setkává s věcmi, nad kterými mu rozum zůstává stát. "Uklízel jsem v okolí Chalupské slati vajgly. Kus ode mne kouřil nějaký pán. Díval se přímo na mne a odhodil dalšího vajgla. Říkám mu, není vám to trapné? Prý proč? No, to je situace, kdy člověk opravdu moc neví, co dělat." Slovo strážce v sobě totiž skrývá nejen toho, kdo chrání národní park a poskytuje informace, ale i toho, kdo uklízí odpadky. "Z naší čtvrtiny národního parku ročně sebereme zhruba 70 pytlů odpadků. Jeden náš strážce sebere za rok 1,2 tuny," říká Šipan. Zatvářím se zřejmě dost nedůvěřivě, usměje se: "Tohle nám nechtěl nikdo věřit, tak jsme si to vyfotili." Nejenom tašky s odpadky. "To prostě lidé přijedou do národního parku, přezujou autu všechna čtyři kola. Ale vyhodí i televizi, autobaterie," říká Šipan. "Po každém autě vám zbudou nějaké odpadky. My se v tom pak hrabeme rukama," dodává V. Hrubý. Lahev od kokakoly, plavoucí po rašelinném jezírku, věru není to pravé. "Pak jezdíme na nafukovací matraci po jezírku a sbíráme tu krabičku od sardinek, tu lžíci, krabičku od cigaret…" říká. Při představě, že by se matrace nad rašelinou, která dosahuje mocnosti až osm metrů, mohla propíchnout a chlapi by zůstali uprostřed bahna na kusu gumy, se lehce orosím. A klacků, jimiž si kdejaký návštěvník zkouší zjistit, zda tam opravdu bahno je, trčí z rašeliniště požehnaně.

Příliš mnoho výzkumníků

Strážci se však spíše starají o to, aby je tam neviděli nějací turisté. To by tam prý vzápětí někoho napadlo projíždět se na kánoi. To je ostatně důvod, proč nejsou nijak nadšeni 70 výzkumnými úkoly, které v současné době probíhají na území parku. Třebaže jako lidé, kteří mají k přírodě opravdu blízko, chápou nutnost poznat přírodu do všech důsledků. "Naivně jsme si mysleli, že by takový výzkumník měl jít se strážcem, který by mu ukázal, kudy může jít, aby nadělal co nejmíň škody. Takhle se nám ale stává, že jde strážce první zónou a vysvětluje lidem, proč si v těch místech nesmějí utrhnout ani borůvku nebo houbu. No a někdo vám sto metrů od cesty chodí v červené čepici slatinou a honí motýly. Už jsem si vyslechl, prosím vás, co tu blbnete s borůvkami, když tamhle ten člověk si běhá, kudy chce," posteskne si Hrubý. "Víte, český člověk je už nějak alergický na všelijaké výjimky. Výzkumníci přinesou haldy papírů, které jim povolují vstup tam a onde, snad se to s novým ministrem změní," dodá Kantořík. Zdaleka největší problémy však strážci mají, a rok od roku větší, s cyklisty. "Myslím si, že 280 kilometrů cyklotras a více než 300 kilometrů silnic a silniček je poměrně dost a mohli by už opravdu dojít 300 metrů pěšky," říká Hrubý. Na Chalupské slati je denně okolo 250 cyklistů, asi 20-30 jich zákaz poruší a jede dál. "Snažíme se je jemně upozornit na to, zda by mohli zákaz respektovat, a vysvětlujeme jim, proč zde zákaz je. Mnohdy si vyslechneme, prosím vás, víte, kolik mě to kolo stálo, eventuálně, dejte mi pokoj, já si chci užít dovolené," uvádí Šipan. "Jen málokdo se začervená a omluví se, že to neudělal schválně."

Děti na vodítku

"Naší povinností je myslet na desítky let dopředu. Vždyť my přírodu nechráníme před lidmi, ale pro lidi," zdůrazňuje šumavský horal Hrubý. Povydřím ročně projde okolo 100 000 lidí, je to jedna z nejatraktivnějších stezek Šumavy. "Už si nám řada rodin stýskala, že snad budou muset děti vodit na vodítku, aby je nesrazili cyklisté, kteří se tu ženou, jako by byli na cyklozávodě," říká Hrubý. Terén tu přitom není lehký a intenzívně brzdící kolo zanechá na cestě rýhy, kterými se valí voda a splachuje zem. Eroze zde postupuje téměř astronomickou rychlostí. "Pak je z toho dálnice. Třetina cest je během roku odplavená," vysvětluje Hrubý. Sám na zádech tahal kulatinu na podválku, aby uchránil stezku, podél níž roste vzácný všivec. Cyklisté však raději jeli okolo. Nějaká kytka… že roste jen tady? No co. "Tudy projížděla parta asi jedenácti lidí," ukazuje starý strážce na úzkou stezku. Před ní je samozřejmě zákaz vjezdu pro cyklisty. "Jeden pán tady sletěl a doslova si skalpoval obličej, druhý se snažil brzdit, naletěl do kamení a rozbil si hlavu. Do té chvíle jsem jim byl pro legraci. Pak byli dost rádi, když jsem vysílačkou do deseti minut přivolal záchranku," vzpomíná. Nejvíc strážce zlobí maminky či otcové, kteří naučí čtyřleté dítě jezdit kolem chalupy a pak je pustí na drsnou horskou stezku, kde má dospělý co dělat, aby řídítka zvládl.

Dědeček Herodes

"Loni jsme museli uzavřít některé cesty, kudy kvůli kůrovcové kalamitě jezdila těžká technika. Kalamita dosáhla takového rozměru, že šetrnější způsob přepravy dřeva se prostě nedal zvládat. Procházel jsem celou oblastí a najednou vidím, jak po uzavřené cestě jede babička, dědeček a dvě malé děti na kolech," vzpomíná Toman. "Slušně jim říkám, prosím vás, když nedbáte o své zdraví, tak aspoň mějte ohled na ty děti! Děda na mne spustil vodopád vulgárních nadávek. V ten moment se v zatáčce vynořily tři tatry naložené desítkami kubíků dřeva. Co myslíte, že se stalo? Děda skočil jako jelen mimo cestu a oba prcky ponechal osudu…" Lidé z měst jsou neuvěřitelně lehkomyslní. Šumava sice není Himálaj, ale ztratit se, zranit či dokonce přijít o život tu člověk může snáz, než si myslí. "Loni jsem procházel kousek pod Březníkem, najednou se z lesa vynořili dva cyklisté, manželé. Říkám jim, kde jste se tu vzali, cesta je přece zavřená! Ani jeden se nebál pokuty, byli strašně vděční, že mě vůbec vidí. Prý vyjeli v osm ráno z Prášil. Když jsem je potkal, byly tři odpoledne a vůbec netušili, kde jsou, celou dobu nepotkali živáčka. Ta paní byla fyzicky i psychicky docela na dně. Víte, lidé prostě netuší, že je tu řada míst, kde je osm metrů rašeliny," říká Toman. Slatě jsou nejcennějšími místy Šumavy, právě zde je rovnováha v přírodě velice křehká. Stačí někdy neuvěřitelně málo. Například okolo Chalupské slati dříve hojně rostla rosnatka, jediná česká masožravá rostlina. Ochranáři v dobré víře vyrobili cedulku. "No a lidé šup s rosnatkou do kelímku a domů," říká lítostivě Šipan. "Tak jsme rosnatku nechtěně vyhnali až do ostrůvků v bažinách. Děti ji už tedy neuvidí." "Kleč, kterou turisté lámou a hážou do bažiny, jestli se potopí, vyroste o jediný centimetr za rok!" ukazuje strážce Václav Hrubý.

Kachny v batohu

Na Chalupské slati rosnatka doplatila i na takzvané milovníky přírody. "Tohle je největší rašelinné jezírko v ČR, má plochu 1,2 hektaru," ukazuje okouzleně Hrubý. "Kdysi byly kachny na jeho březích tak plaché, že jsme se nemohli přiblížit ani na takovou dálku, abychom zjistili, o jaký druh vlastně jde. Pak je začali někteří turisté krmit. Dnes vám vlezou do batohu." To je samozřejmě velice hezké, ale nad běžnou míru rozmnožené kachny samozřejmě vyměšují rovněž nad obvyklou míru. A jejich výkaly rosnatka nesnáší. "Bývaly tu stovky nádherných vážek, ale jejich zárodky sežraly kachny," říká Hrubý. "Člověk si myslí, že je všechno jeho. Ale je to i tetřeva, motýla, dokonce i toho kůrovce," zdůrazňuje Hrubý. "Jela mi po uzavřené cestě skupina cyklistů, když jsem se jim pokusil vysvětlit, co tam roste a proč je cesta otevřena jen pro pěší, chlap na mne začal řvát, že on je pán tvorstva, svět byl udělán pro něj a každá žížala, každý pták a červ mu musí sloužit," vrtí hlavou Toman. S nejsvéráznějším přístupem se setkal u členů Hnutí Duha. "Než jsem jim stačil říct, aby dál nechodili, že jim hrozí úraz, protože lesem jezdí těžká technika, aby se kalamita zvládla, vyhrkli na mne, že to vědí, ale že s tím kácením nesouhlasí a jejich cesta dál bude protestní pochod," vzpomíná Toman. Podařilo se mu oba mladé lidi přesvědčit, aby si s ním chvíli povídali. "Říkám jim, když chcete tomu lesu pomoct, tak já vám seženu sazenice a tu holinu sežranou kůrovcem pokrejte. Prý, s tím nesouhlasíme, vždyť je to proti přírodě. Snažil jsem se jim vysvětlit, že z toho jinak bude poušť. Tak ať je to poušť, řekl ten hoch, ale bude to podle přírody."

Tříletý strážce

Mrzí ho přístup některých lidí, kteří si dají za sklo auta značku invalidy a jedou dál. "Tuhle na mne jeden vyjel, že má nálepku invalida na autě a že ho musím pustit. Přitom šlo o člověka, který by snadno vyskákal až na Poledník," říká Toman. O to víc oceňoval herce Jana Potměšila. "To je naprosto bezvadný, ukázněný člověk, před ním se hluboce skláním, velmi dobře ví, jak chránit přírodu," říká Toman. Vzpomíná s úsměvem na partu kolem Potměšila. "Jel tam asi tříletý klučík s helmičkou, perfektně se držel na kole. Přišel ke mně a povídá, pane, škodovka ta a ta, audina ta a ta se provinila a neměla tam stát. Vyjmenoval tři typy aut včetně SPZ! To jsem tedy koukal. Víte, musím zdůraznit, většina lidí je opravdu slušných." Loučíme se se strážci a procházíme Povydřím. Během dvou minut mi to nedá. Rodinka, která stála přímo pod značkou, jež cyklistům zakazuje na stezku vjezd, se rozjíždí. Houf starých lidí, kochajících se peřejemi Vydry, se vyděšeně rozprchává. "Není vám to blbý?" ptám se rodičů. "Proč?" zní odpověď. Zvolna chápu, proč během pěti let odešlo už jedenáct strážců. O kus dál pobíhá po březích, kam je samozřejmě vstup zakázán, protože jakákoli větší voda pak celé rozdupané stráně sebere, německá rodinka. Řvou, děti včetně tatíčka házejí do koryta šutry. "Verzeihen Sie," snažím se upoutat Němcovu pozornost. Pravda, tolik německých nadávek, jež se ozvaly poté, co zjistil, že jej upozorňuji na chování v přírodní rezervaci, nenajdete v žádném slovníku. U vyústění stezky na Poledník stojí rakouské auto. Půl kilometru za zřetelně označeným zakázem vjezdu. U zákazu je placené parkoviště, dvě stě metrů dál neplacené. Toman majitele vozidla upozorňuje, že by bylo vhodné, aby s autem odjel na parkoviště. Rakušák se rozčiluje a poněkud směšně ukazuje na 3x3 cm velkou tabulku, před kterou jeho auto stojí. Pravda, pokud jeho audi je bicyklem, může tu stát. Choval by se takhle doma? Ve švýcarských, ale i rakouských národních parcích nestrpí strážci ani to, abyste do některých míst kolo vedli. Jsou zde dokonce vyhrazená místa na svačiny, a pokud jíte jinde, strážce od vás vybere pokutu. Pes do většiny míst nesmí ani na vodítku. Takový je řád národního parku v civilizovaných zemích a všichni jej respektují. Naučíme se jej respektovat i my?