Má Šumavě "vládnout" člověk, nebo příroda?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 19. 6. 2017, 13:39

Zatímco prázdninový zájem senátorů, s čestnou výjimkou vytrvalého Petra Pitharta, o kůrovce chroupajícího šumavské smrky zvolna pomíjí, Správa Národního parku Šumava přechází do ofenzívy. Navrhuje ztrojnásobení nejstřeženějších zón chráněného území. A jelikož kouzelné jihozápadní pohoří ze stránek tisku nemizí, byla by škoda nepopsat na něm zásadní střet, typický pro moderní civilizaci.

Co člověk chce?

Stěžejní otázky znějí: Stojí člověk nad přírodou? Je jejím pánem? Ví, co příroda chce? Znamená »ochrana přírody« udržování malebného ladovsky zeleného lesa, anebo umožnění toho, aby si příroda bez zásahu lidské ruky upravovala své věci sama?

Rušné dálnice jsou nám víc než tichá údolí, chráněné ptactvo zastiňují průmyslové zóny a hluboké hvozdy bychom nejraději »vyšperkovali« sjezdovkami a akvaparky (oblíbenými to hračkami zejména politiků Občanské demokratické strany, včetně pana prezidenta). Politice, centrální i lokální, zkrátka vládne inženýrské vidění světa.

Kůrovec patří k přírodě

Na Šumavě není veden spor o celý národní park, ale jen o první, nejcennější zónu. O tu, v níž nám příroda sama může ukazovat, jaké zákonitosti v ní fungují. Kdesi v pražských malostranských palácích jsem zaslechl, že ekologové jsou posedlí myšlenkou budovat pralesy. Neznám větší hloupost. Pralesy se nebudují, nadto člověkem. Pralesy přirozeně vznikají (a třeba i zanikají). A prales, to vůbec nejsou pouze zelené koruny stromů a bujné traviny, ale patří k němu i chřadnoucí velikáni a ztrápeně vyhlížející svahy, napadené lýkožroutem smrkovým.

Kůrovce si nevymyslel člověk, nýbrž příroda. Člověk mu pouze pomáhá v řádění oslabováním imunity životního prostředí nebo jednostranným upřednostňováním smrkových monokultur v obhospodařovaném území. Jinak ovšem platí, že nepopulární brouk napadá především stromy, jež utrpěly klimatický šok (případně se staly obětí polomů, požárů, blesků apod.).

Cílené zásahy proti kůrovci mají nepochybně smysl všude tam, kde člověk vytváří tzv. kulturní krajinu. Dočkáme-li se časem například zvětšení plochy smíšených lesů, nenažraný kůrovec ztratí svá bohatá rejdiště.

Likvidovat jej však v místech, která bychom měli jen tiše pozorovat, by šlo proti v Evropě převládajícím trendům. Nemluvě o tom, že kůrovcem jsou na Šumavě potenciálně ohroženy maximálně tři tisíce z celkové rozlohy sedmdesáti tisíc hektarů.

Les, umělá atrakce

V Rakousku, Polsku a naposledy v Německu potvrdili, že v nejchráněnějších částech národních parků ctí původní les se všemi jeho živočišnými obyvateli. Do Bavorského lesa dokonce jezdí okukovat přirozenou obnovu lesních porostů početné výpravy, k nelíčené radosti tamních podnikatelů v cestovním ruchu.

Pokud pro nás znamená pobyt v přírodě spoustu umělých atrakcí, tak na jih a západ od našich hranic jej vnímají jako nenásilné pronikání do tajů prosté a nestrojené přírody. Kdyby starostové šumavských obcí méně naslouchali těžařům, které děsí skutečnost, že kůrovcem napadené dříví má až o třetinu nižší peněžní hodnotu, a více se zajímali o turisty, mohla by být probíhající diskuse klidnější.

Na druhé straně komunální politiky chápu. Jsou jednak navyklí vzájemně výhodně spolupracovat s lesními závody a jednak se potýkají s červíčkem, který se nám usadil v hlavách za komunistického režimu. Ten nám radí vše řídit, o všem rozhodovat a všemu poroučet, přírodu nevyjímaje.

Přitom kdyby stoupenci obhospodařování šumavské přírody vynechali první zónu národního parku a soustředili se na zvelebování převažujícího okolí, sklidili by zasloužený aplaus. Nekalé úmysly by je měly přejít už po přečtení důvodové zprávy Pithartovy vlády zřizující v roce 1991 Národní park Šumava. Stojí v ní: »V lesích I. zóny, které se převážně rozkládají na území rašelinišť, státních přírodních rezervací nebo jsou již dnes prohlášeny za lesy ochranné, se budou lesnické zásahy postupně omezovat na opatření vedoucí k obnově a udržení samořídících funkcí lesních ekosystémů.«

Šumava, věc veřejná

Jak takové samořídící funkce vypadají, mohou během dvou hodin zhlédnout návštěvníci nejspornější lokality na Březníku u Modravy pod vrchem Luzným, kde lze při procházce »zážitkovou trasou« sledovat zelenající se semenáčky pod napadenými stromy a srovnávat je s chmurnou představou člověkem vysekaných holin.

Ale poněvadž ani přírodní »samoobnova«, ani legislativní normy, ani názory evropských expertů zastáncům drancování nejvzácnějších míst naší přírody nic neříkají, je na místě učinit debatu o Šumavě tématem celospolečenským. V něm svoji parketu naleznou i nebotanici, nelesníci a nesenátoři. Koneckonců, v úvodu položené obecné a přitom kardinální otázky jsou platné i pro jiné kouty České republiky.

»Znamená „ochrana přírody“ udržování ladovsky malebného lesa, anebo to, aby si příroda upravovala své věci sama?«

»Kdyby stoupenci obhospodařování Šumavy vynechali první zónu parku a soustředili se na zvelebování okolí, měli by zasloužený aplaus.«

Lukáš Jelínek, autor je poradcem předsedy Poslanecké sněmovny