Nevěřícím Tomášům: Porovnání verzí

Aktuální verze z 20. 6. 2017, 06:22

Už devátý rok, a to je dost dlouho, píšu o Národním parku Šumava. Větší díl té doby poznamenaly spory mezi správou parku, potažmo ministerstvem životního prostředí, a Hnutím Duha. Stručně řečeno: správci parku až donedávna kůrovce pronásledovali jako třídního nepřítele, zatímco aktivisté se přivazovali ke stromům, aby se do nich pily nemohly zahryznout. Ať si tu příroda dělá, co umí, prohlašovali a prohlašují dodnes, kdy už totéž tvrdí i nové vedení parku.

Nemíním do letitého sporu zasahovat, neumím to. Vím jen, že zpočátku, maje v rodině i kolem ní hordu lesáků, říkala jsem si: snad je lepší prát se s tou malou potvůrkou, nepustit ji dál. Jenže jednoho dne jsem vešla do jádrové zóny Národního parku Bavorský les, kam je vstup s pilami zakázán. Dívala jsem se a nechtělo se mi odejít...

Slova o přírodním divadle, kterými Hnutí Duha nešetří, se hezky poslouchají, ale stejně hezky jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tak to ale funguje jen do chvíle, než to uvidíte. Stěna šedivých uschlých stromů, která vám padne do oka už zdálky, je nepřirozeně nehybná, mlčenlivá. Ale pak přicházíte blíž... a najednou jste uprostřed života. Směšně maličcí vejlupci sebevědomě vrtí jehličnatými i listnatými zadečky, a jak by ne, když je chrání, ač už neživí, starší sourozenci, možná rodiče. První jednání, druhé, třetí, představení trvá, přestávky se nekonají a opona nepadá...

Ani nadále si netroufám říkat tak, nebo tak. Pravdu ukáže jen čas. Ale nevěřícím Tomášům doporučuji: běžte se podívat. Ta slova o přírodním divadle jsou totiž pravdivá.