Nejsem šumavská náplava: Porovnání verzí

Aktuální verze z 20. 6. 2017, 06:28

Před patnácti lety odešel z Prahy na Šumavu. Pustil existenční jistotu v barrandovské dramaturgii a dalších čtrnáct let se živil novinařinou na volné noze, což je v české "posametové" žurnalistice ojedinělý výkon. Mnohokrát za ten čas obletěl svět: zvali jej pořadatelé mezinárodních filmových festivalů třech kontinentů jako předního českého filmového odborníka a publicistu, nechyběl ani na domácí scéně v Karlových Varech či na plzeňském Finále. Letitý zájem o dění na Šumavě jej však odvedl jinam. Náš dlouholetý dopisovatel Radovan Holub je od loňského května tiskovým mluvčím Národního parku Šumava.

• Radovane, proč jsi zvedl z Prahy kotvy a odstěhoval se na Šumavu?

Byl to experiment, hroznej... Já si v tom roce 89 ani neuvědomil, jakej to bude zásah pro mou profesi, dostat se mimo město. Přestěhoval jsem se na Špičák se synem Vojtou a manželka Jindra se k nám přidala, až si tady našla práci.

• Takže pokus o návrat k přírodě?

Taky, ale hlavně - domek na Špičáku po plzeňském dědovi a babičce mám rád už od dětství.

• Na Šumavě tedy nejsi náplava?

Jednou na nějaké schůzi v Železné Rudě mi jakýsi člověk vyčet, že jsem náplava. A přitom děda postavil barák na Špičáku v roce 1936. A s babičkou tam jezdili už od počátku 20. století. Z té doby místní anály uvádějí jen pár jmen, většinou německých, a taky Holub.

• Kdy jsi poprvé zaznamenal, že máš slavného tatínka?

Někdy v deseti, když mi plzeňská "babi" dala číst časopis Ohnice, kde táta publikoval.

• A to tě překvapilo? Doma snad otec nepsal?

My jsme spolu v tom čase nežili. Vyrůstal jsem u babičky a dědy v Mánesově ulici na Borech. S tátou jsme se vídali jen občas v sobotu a v neděli. Psal rovnou do stroje. Černě. Já jsem pak mohl klepat na červené pásce. Pak taky "lámal" Vesmír, to byl časopis ČSAV, kde tehdy pracoval.

• A s matkou?

Taky jezdila za mnou z Prahy. Střídavě, někdy společně s tátou.

• Snažili se ti odloučení rodiče nějak vynahradit?

Vzali mě do Borského parku, na takzvanou Krsovu stezku, tam si povídali o smyslu života nebo probírali věci vzájemného spolužití a já chodil většinou pár kroků za nimi.

• To byli tak zaměstnaní?

Máma tehdy hrála v divadle a táta začínal dělat vědeckou kariéru v akademii věd, kromě toho psal... takže si myslím, že byli dost zaměstnaní.

• Byl jsi tedy tak trochu odložené dítě?

Jo, dalo by se to tak říct. Jak si to vysvětluješ? To je těžké... máma říkala, že byla pod nátlakem své maminky; ta jí přesvědčovala, že mi v Plzni bude nejlíp, protože v tom čase moji rodiče měli maličký, a ještě rozdělený byt v Černomořské 14, Praha 13Vršovice.

• Ale v Praze jsi se přece jen ocitl...

Ve třinácti si mě vzala k sobě máma na Smíchov nedaleko tanku, kde bydlela u své maminky, protože s tátou se už mezitím rozvedli.

• Otevíral ti slavný tatínek dveře, nebo to bylo spíš svazující?

Spíš svazující, lidi na člověka trošku koukali jako na exota; srovnávají otce se synem, což může být i traumatizující zážitek. Ale já to nikdy neříkal, že tatínek je slavný básník, nikde mě ani nenapadlo si tím otevírat dveře, využít to třeba, když jsem někam nastupoval do práce... Ale potěšilo mě, když třeba někdo řekl - tak to je syn Miroslava Holuba.

• A ovlivnil tě?

Určitě. Hlavně co se týká vztahu k jazyku - slovům a jejich významu. Nemám rád slova, jsem nesvůj z vět, které nic nesdělují, jsou jenom takovým plácnutím do vody.

• Pokoušel ses otci vyrovnat? Psal jsi básničky?

Já jsem napsal spoustu básniček, mám jich několik sešitů - jmenuje se to Poezie člověk. Jsou to většinou existencionální básně. Ještě je mám schované.

• A zamilované?

O milostnou poezii jsem se pokoušel někdy v šestnácti.

• Jde o rodinnou tradici?

No my jsme všichni - děda, táta i já - psali básničky, dědilo se to u nás. Děda psal za mě i básničky pro učitele, abych měl dobré známky.

• Vrtám se ti v soukromí. Proč mi neřekneš, co je ti do toho?

Protože jsem si za léta, co dělám novinářskou práci, zvykl, že novinářské otázky většinou mají nějaký smysl a novinář ví, kam chce rozhovor dovést.

• Ty jsi jako novinář neměl hranici, kam se už nesmí?

Já nikdy nedělal rozhovory o soukromí lidí, nemám v tom praxi, takže nedokážu ani posoudit, kde už to není taktní.

• A co si vlastně myslíš o novinařině?

Má neuvěřitelnou schopnost rychle reagovat na měnící se svět. Tuhle schopnost umění ztrácí, a proto přenechalo své území novinářským žánrům. Na druhé straně je novinařina umění kopie. My novináři jsme se stali příliš závislí na cizím názoru, ale nevíme, který je správný. To vede k názorovému cynismu a nedůvěře ve vlastní názor. Žurnalistika prodělává expanzi. To ale jinými slovy znamená, že svět je nečitelný.

• Proč jsi jako novinář nezůstal jen u filmu?

Mně připadlo špatné, že když už na Šumavě žiju, že bych se zabýval jen virtuálním světem filmu. Když k nám přišli vietnamští překupníci, tak jsem se snažil o tom psát. Také o přírodě, o neustálých diskuzích kolem národního parku, namočil jsem se do boje proti těžbě zlata v Kašperských Horách... Regionální témata si mě sama vtáhla, pro mě je to určitý ventil, pořád se snažím držet je v nějaké harmonii - s filmem.

• Jenže řada místních vám, přespolním intelektuálům myslím tím ještě Vladimíra Justa - nadávali, že se pletete do něčeho, čemu nerozumíte...

V šumavském regionu je taková zvláštní situace v tom, že je tam několik skupin obyvatelstva a ty se navzájem nemají rády nebo se podezřívají. A právě proto jsem nedokázal pochopit, když Justovi nebo mně vyčítali, že jsme z Prahy nebo Plzně... A že se pleteme odborníkům do řemesla? To přece obnáší novinářská práce.

• Nebylo ti přec jen líp ve virtuálním světě? Žil jsi v něm dlouho...

Jo, vlastně od malička. Proto možná reaguju tak podrážděně na tlak virtuálního světa, který je dneska mnohem silnější, než když mi bylo dvacet. Ta nadvláda je mnohem větší a člověk se podle něj mnohem víc řídí. Od reklamy až po počítačové hry. Displej a obrazovka jsou symboly civilizace. Ten vliv virtuálního světa včetně vlivu médií je obrovský, strašný a všepronikající. Dokončení na straně 26

Nejsem šumavská náplava Dokončení ze strany 25

• A nejraději používá metodu šoku. Proč asi?

Lidi mají rádi boj, nevím proč, zda je to archetyp lidské existence, nebo že jsou naše životy tak nudné a pokojné, že se potřebujeme pořád vzrušovat nějakým virtuálním bojem? Nevím.

• Jaké to bylo, ocitnout se jako kritik parku na druhé straně barikády?

Byl to zajímavý pocit. Jednou, při cestě ze Slovenska, jsme s manželkou zastavili v restauraci ve Vimperku, naproti hlavnímu sídlu parku, a já na ten barák koukal jako na strašidelný dům, kde se dějí hrozné věci. Tehdy jsem si vlastně ani nepředstavil, že zde pracují úplně normální lidi, které mám dneska docela rád.

• Dělalo ti problém s nimi vyjít?

Ale vůbec ne. Já patřil ke kritikům toho, že národní park ve skutečnosti nebyl národním parkem. Byl to etiketní podvod. A ten podvod se stal kvůli přírodnímu bohatství, které tu je. Šlo hlavně o dřevařství, o obchodování se dřevem, dokonce tam poráželi zdravé stromy jako kůrovcové. Tyto věci jsem kritizoval, likvidaci a mizení lesů.

• Ze Špičáku to máš do práce hodinu autem. Pendluješ?

Dojíždím. Není to ztracený čas, cestou poslouchám zprávy a ještě leccos vidím. Třeba pytláka, jak číhá na rysa? Takové oko nemám. Sleduju auta, přírodu, jak se mění, jak se probouzejí obce a kdo třeba nese bandasku s mlíkem. Ale k tomu rysovi: Rys, který byl v sedmdesátých letech na Šumavu navrácen, dnes některým myslivcům vadí. Je pro ně škodná. Ale rys, zrovna tak jako kůrovec, je součást ekosystému, byl tu odnepaměti, jako smrt. Je hrozně těžké přijmout, že kůrovec zničí plno stromů nebo že kvůli rysovi se srnčí zvěř stane plachou a lovci ji pak nebudou moct dostat.

• Mezi škodnou ale patří i prominentní lovci. Ještě dostávají povolenky ke střílení v parku?

S kýmkoli mluvím, tak mi to potvrzuje. Opravdu to tady takhle bylo. Člověk jako by ztratil soudnost, dostane povolenku a jede tam, kam nemohou ostatní lidé, a střílí. Povolenky na tyto účely my nevydáváme. Za loňský rok bylo z pravomoci ministra vydáno sedm povolenek, dřív to byly desítky.

• Pamatuji, jak tě rozčilovala služební auta parku jezdící v místech, kam pomalu nesměla vstoupit noha turisty. Změnil jsi názor?

Nezměnil. Vždycky mě štvalo, proč tu někdo jezdí autem, když já musím jít pěšky. Teť jsem ale poznal, že to někdy jinak nejde. Najednou vidím, že existuje hodně důvodů, proč se tam musí někdo s nějakým náčiním dostat. Například sleduje květiny, jede postavit hráz...

• Už ses také svezl?

Ano, vloni při jednání na Březníku. Všichni jsme se víceméně styděli, že tam jedeme služebními auty a ostatní musí jít pěšky nebo na kolech. A tak jsem aspoň ty turisty zdravil. My žijeme díky nim, jsme služba přírodě a služba lidem. Nejsme kontrolní orgán, který je honí a buzeruje. My jim máme principy národního parku neustále vysvětlovat, zesilovat jejich zážitek z přírody. A jedné věci jsem si všiml: Když člověk, byť v autě, míjí turisty velice pomalu, ohleduplně a pozdraví je, tak reagují velmi pozitivně. To je alespoň moje zkušenost.

• Nacházíte společnou řeč i s lidmi, kteří tu trvale bydlí?

Na tom mi moc záleží. Neustále vedeme dialog. Třeba starosta Modravy Antonín Schubert se vyjádřil, že lidé si musí zvyknout na to, že už je nebude živit les, ale že je bude živit turismus. A to je poměrně progresivní vyjádření.

PROFIL Radovan Holub - 24. 9. 1949 v Plzni - od r. 1962 žil v Praze, kde vystudoval FFUK (měl rád přednášky Karla Hausenblase, Jana Patočky a Miroslava Červenky) - pracoval jako knižní redaktor, zkusil i úřednickou práci v Pražském dopravním středisku, v dramaturgii filmového studia Barrandov přičichl k filmu. Po r. 1990 odešel na Šumavu a stal se novinářem na volné noze, především jako filmový a environmentální publicista. Psal pro různé noviny, i zahraniční. Specializoval se na evropský film a působil v novinářských porotách mezinárodních filmových festivalů po celém světě - od r. 2004 tiskový mluvčí správy NP a CHKO Šumava, kromě toho programový spolupracovník MFF Bratislava, člen grantové komise MK ČR a expert Media Programu v Bruselu - synové Štěpán (27) z prvního manželství a Vojta (17), manželka Jindra je lékařka

Radovan Holub se do svého domku na Špičáku musí občas prokutat závějí.