Šumavské Pláně: Porovnání verzí

Aktuální verze z 20. 6. 2017, 07:42

Horská samota kolem Kvildy

Deset měsíců zima, dva měsíce chladno. Tak charakterizují místní obyvatelé Šumavské Pláně, oblast, která je jednou z nejvyhledávanějších pro zimní rekreaci na Šumavě. Důvodů je hned několik. Pláně jsou místem, kde je sníh na Šumavě nejdříve a také zde většinou vydrží nejdéle. Zima zde trvá v průměru 150 dnů a lyžovat se dá často ještě začátkem jara. Druhý důvod, proč sem směřují zástupy vyznavačů bílé stopy, je velmi příjemný lyžařský terén. Celé okolí je rozloženo v nadmořských výškách 1000 - 1300 metrů a většina tras má minimální převýšení. Po okolí lze ujet desítky kilometrů v příjemně zvlněném terénu a trasy jsou vhodné nejen pro špičkové lyžaře, ale i pro menší děti a začátečníky. Centrem Plání je jedna z nejvýše položených šumavských obcí Kvilda.

Na počátku byl hluboký les

Šumava byla po dlouhá staletí neproniknutelným horským pásmem převážně smíšených lesů. Do pohraničních hvozdů pronikaly první skupiny osadníků a oblast okolo Kvildy byla poprvé zmiňována v roce 1345. Pravděpodobně již v té době se zde začalo rýžovat zlato, navršené hromady přebrané zeminy jsou patrné podél potoků dodnes. Při těžbě drahých kovů byly na Šumavě nalezeny i suroviny potřebné pro výrobu skla. Jelikož zásoby dřeva byly zdánlivě nekonečné, začaly vznikat sklárny. Původně byly malé, velmi jednoduché a po vytěžení okolních porostů se stěhovaly na jiná místa a na vykácených pasekách rostly první osady. Později dosáhlo šumavské sklářství světového významu a nemalou měrou přispěla i sklárna na Kvildě. Zasloužila se o to i obchodní Zlatá stezka, jejíž jedna z větví vedla z Bavorska na Bučinu a přes Kvildu pokračovala dál do Kašperských Hor a vnitrozemí. Skláře postupně vystřídali dřevaři a vytěžené dřevo se místo pálení v pecích zpracovávalo na pilách. Jednu z nejznámějších na Šumavě zde postavil na konci 19. století Adolf Strunt a zpracovával hlavně rezonanční dřevo určené pro hudební nástroje. V té době žilo na Kvildě zhruba 1400 stálých obyvatel a zastoupením řemesel byli v tomto odlehlém kraji zcela nezávislí na okolí. Velký přelom znamenala druhá světová válka, po jejímž konci byli místní němečtí obyvatelé odsunuti a do prázdných domů nastěhováni dosídlenci z celé Evropy. Vznik hraničního pásma udělal z obce "poslední štaci" a Kvilda upadala a živořila po dlouhá desetiletí pod dozorem vojáků. Až po roce 1990 došlo k oživení turistiky v příhraniční oblasti a po dlouhé době byla pro znovu zpřístupněna atraktivní místa.

Kvilda: kostel a unikátní sál

Z Kvildy, hlavního střediska Šumavských Plání, vedou zajímavé trasy do okolí. Kvilda se stala v minulých letech i místem natáčení několika filmů. Mimo filmů Na pytlácké stezce, Pod jezevčí skalou a Za trnkovým keřem, v hlavní roli s Tomášem Holým, je zde natáčen i známý Král Šumavy. Film, natočený v duchu komunistické ideologie a velebící statečné pohraničníky střežící státní hranice ne před těmi, co by přišli zvenku, ale spíše těmi, co chtějí ven, má ale jednu pozitivní stránku. Obsahuje totiž velmi cenné a unikátní záběry z Kvildy i okolí. Kromě několika již zbořených domů v něm můžete vidět i farní hřbitov, který byl v 70. letech zcela zničen. Nepřehlédnutelnou dominantou Kvildy je ale kostel sv. Štěpána, který byl postaven v novogotickém slohu v letech 1892 - 94. Čelní strana kamenné stavby je pobita šindelem, aby lépe odolávala drsným klimatickým podmínkám. Ještě před ním zde stál již od roku 1765 dřevěný kostelík s cibulovou bání. Malebná dřevěná stavba , která sloužila pro více než 3000 věřících, zcela podlehla ničivému požáru v červenci 1889. S ním shořela i fara a několik domů. Velmi nenápadný, ale zcela unikátní je také místní společenský sál. Ojedinělá konstrukce stropů, kde se místo trámů použily kosočtvercové vazby, je použita pouze na dvou stavbách v Evropě. Sál slouží sporadicky k místním lidovým zábavám a v letních měsících jako výstavní prostory.

K pramenům Vltavy

Nejdelší česká řeka pramení blízko státní hranice. Místo tak bylo po dlouhá desetiletí uzavřeno v hraničním pásmu. Po jeho zrušení zamířilo na toto, pro Čechy magické místo, velké množství návštěvníků. Z Kvildy se vydáme po modré značce směrem na jih, blízko pily přejedeme poprvé Teplou Vltavu a proti jejímu proudu pozvolna stoupáme přes Hamerské Domky vzhůru. Po pár kilometrech se otevřou na obě strany široké lesní průseky, kterými vedla neslavná stěna železné opony. A není to poslední pozůstatek totalitní ochrany státu. V druhé polovině cesty přijedete na planinu s odpočívadlem pro turisty. V těchto místech stála v minulosti rota Pohraniční stráže a v její blízkosti ještě jedna starší stěna ostnatého drátu. Pramen Vltavy je ukryt v hlubokém tajemném lese, ve výšce 1172 metrů na úbočí Černé hory. Velkou zásobárnou vody pro pramen je rozvodnicové rašeliniště, které napájí vodou částečně Teplou Vltavu a částečně potok Reschbach, který odtéká do Dunaje. V těchto místech tak probíhá evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem.

Zmizelá osada

Necelý kilometr za pramenem Vltavy je v těsné blízkosti státní hranice rozcestí s červenou značkou. Po ní se vydáme vlevo a táhlým stoupáním vyjedeme až pod vrch Stráž. Paseky, které otvírají krásné výhledy do Německa, jsou důsledkem boje proti kůrovci. Táhlý a příjemný sjezd po široké lesní cestě nás zavede až na Bučinu. Stála zde nejvýše položená osada Šumavy, ale v 50. letech minulého století byla zlikvidována. Její minulost připomíná nově postavená kaplička a samoobslužné informační středisko NP Šumava. Celá pláň, na které stálo více než 50 domů s převážně německým obyvatelstvem, je natočena na jih a za příznivého počasí, hlavně při inverzích, jsou z Bučiny vidět i vzdálené vrcholky Alp. Díky hraničnímu přechodu pro pěší je dnes Bučina turistickou spojnicí mezi českým a bavorským parkem. Zpět nás povede zelená značka, která nejdříve stoupá k bývalé hájence a poté pozvolna klesá až na Kvildu. Asi v polovině sjezdu nabízejí informační panely názorná vysvětlení, jak vlastně vypadaly drátěné zátarasy "chránící" hranici. Trasa, po které jedeme, vede po stopách Zlaté stezky, která byla po dlouhá staletí spojnicí pro obchod se solí a dalšími surovinami. Po 17 km dojedeme zpět na Kvildu.

Do světa lesních samot

Pro náročnější lyžaře nabízíme druhou variantu pokračování od pramene Vltavy. Na červené značce odbočíme vpravo a dlouhým táhlým stoupáním objedeme Černou horu až k Ptačí nádrži. Uměle vytvořené jezírko bylo vybudováno jako zásobárna vody, potřebné pro plavení dřeva, ale poté, co se přestalo využívat, postupně zarostlo vegetací. Od Ptačí nádrže pokračujeme vlevo po žluté a modré, až na Březník. Jedno z nejodlehlejších údolí Šumavy je bezesporu i nejkrásnější a jeho kulisu dotváří charakteristický skalnatý vrchol Luzného v pozadí. Budova, ve které sídlí informační středisko, bývala v minulosti Schwarzenberskou hájovnou. Další domy zde nevznikly, jelikož odlehlost místa a velmi drsné klimatické podmínky nebyly příliš lákavé. Poutavě popsal život zdejších obyvatel Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot. Z Březníku nás povede modrá značka, zpočátku po stejné trase, jakou jsme přijeli a potom stále po proudu Modravského potoka. Jeho tmavá voda v kontrastu s bílým sněhem a ledem vytváří obzvlášť za slunečného počasí nezapomenutelné scenérie. Po 6 km idylka pokračuje na Modravě, kde soutokem Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka vzniká nejkratší, ale jistě nejkrásnější šumavská řeka Vydra. Po dlouhé cestě je Modrava prvním místem s možností občerstvení a malebnost typické horské osady přímo vybízí k zastavení. A načerpání sil se bude jistě hodit, jelikož nás čeká stoupání na Filipovu Huť. Malá vesnička ve výšce okolo 1100 metrů nad mořem nabízí jedny z nejkrásnějších pohledů na dvojvrchol Velkého a Malého Roklanu. Jak již název napovídá, původně stála v obci sklářská huť patřící hraběti Filipu Kinskému. Další trasa nás povede stále na sever a opět po bývalé větvi Zlaté stezky sjedeme úbočím vrchu Sokol, k Hamerskému potoku a na Horskou Kvildu. Zpět na Kvildu nás dovede asi nejfrekventovanější lyžařská trasa zvaná Šumavská magistrála, která je za příznivého počasí projeta ve 4 - 6 stopách. Podél Jezerní slatě přejedeme údolím Kvildského potoka a podél sejpů, pozůstatků po těžbě zlata, se vrátíme přímo na Kvildu.

Když je málo sněhu

Pokud by zrovna v době vaší návštěvy Kvildy bylo málo sněhu, není třeba hned zoufat. Na polovině cesty mezi Kvildou a Horskou Kvildou se nachází Jezerní slať, vrchovištní rozvodnicové rašeliniště. Zhruba 250 metrů od silnice stojí dvoupatrová vyhlídková věž, od níž vede do centra slatě asi 120 metrů dlouhý poválkový chodník. Rozvodnicové rašeliniště se nachází v nadmořské výšce 1057 - 1075 m a patří k nejstudenějším místům Šumavy. Ročně tu je až 250 dnů, kdy teplota klesá pod bod mrazu a průměrná je okolo 2 °C. Nejnižší byla naměřena 30. ledna 1987 -41,6 °C. Jestliže napadne vyšší množství sněhu, uzavírají strážci parku celou slať, aby nedošlo k poškození vegetace a rušení zvěře. Pokud je před slatí upozornění se zákazem vstupu, prosím respektujte jej a v žádném případě nevstupujte. Jedná se o nejcennější a nejpřísněji chráněné území Šumavy.

...