Šumavská hra na schovávanou: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:20

Národní park

Lesní tišiny Národního parku Šumava se chystají na svedení dosud nejsilnějšího boje mezi příznivci hospodářského využití lesů a mezi ekology a stoupenci zásady, že přírodu je třeba přenechat přírodě.

Do boje o Šumavu letos zasáhne nový fenomén: obce. Šumavská města a vesničky ležící na území Národního parku Šumava se loni koncem roku spojily a v dopise Miloši Zemanovi začaly požadovat změnu výměry parku. „Nemohu se smířit s tím, že máme v katastru obce spoustu hektarů lesa, které „má“park, a protože je osvobozen od placení daně z nemovitostí, nedostáváme ani korunu do obecní pokladny. Někdy mám pocit, že jsme jako obec parku na obtíž,“říká starosta Prášil Libor Pospíšil. Letos nastane lámání chleba: Nepůjde už jen o dřevo, ale o samotnou existenci Národního parku Šumava. Šumavské obce ho totiž nechtějí, aspoň ne tak velký.

Ekonomické zájmy

Správa Národního parku Jasper v Kanadě uspořádala loni leteckou exkurzi nad kanadské lesy. Ukázalo se, že lesy se přetěžují, holiny se v původních přírodních lesích zvětšují, po umělých lidských zásazích se les mění na monokulturu a kvapem ho ubývá. Všude, kromě národních parků. Ty ještě odolávají jako jediná nedotknutelná území pod správou státu, jako „rodinné stříbro“, i když i tam sílí ekonomické tlaky. Záleží na vládě, jak tyto tendence ustojí. Tam, kde národní park vznikl v kulturní krajině a obsahuje hospodářsky využívané porosty, stojí prosazení koncepce přirozeného vývoje ještě víc úsilí. Národní park Bavorský les dokázal v sedmdesátých letech uhájit podle mezinárodních kritérií koncepci bezzásahovosti na 75 % svého území a teprve dnes sbírá plody: Odumírání stromů se tu začíná rapidně zpomalovat a z původně hospodářského lesa vzniká les přírodní s jiným druhovým složením –les různověký a ekologicky stabilní. U nás park vznikl na ploše, kde před jeho vznikem devět z třinácti lesních správ lesy výrazně přetěžovalo, což vedlo k narušení stability porostů. Park pak po nástupu nového ředitele Ivana Žlábka (1994), zaměřeného na hospodářské výnosy, několikrát změnil svou koncepci a nakonec se tu začaly kácet celé lesní porosty a celky. Vznikly velkoplošné holiny. Lesy s odhalenými porostními stěnami se staly obětí větrných kalamit a pak opět ataků kůrovce. Národní park Šumava ideu národního parku vzdal –dnes ještě nedovedeme odhadnout, s jakými důsledky. To, že správa Národního parku Šumava nedokáže položit karty na stůl a otevřeně říct, že v parku jde především o vytěžené kubíky mnohdy vysoce kvalitního dřeva, komplikuje situaci všem zúčastněným. Jestliže Ivan Žlábek používá k uklidnění veřejnosti ochranářskou rétoriku, množí se dnes hlasy lesníků, kteří začínají bez servítků říkat, o co na Šumavě jde: o produkci dřeva. „Požadavek omezení hospodaření v lesích a redukce jejich maximálního produkčního využití... negativně ovlivňuje ekonomickou efektivnost produkčních funkcí lesů, zhoršuje konkurenční schopnost ve srovnání s jinými lesy,“říká Luděk Šišák z Lesnické fakulty ČZU v Praze. „Člověk... nemůže přestat produkčně využívat drtivou většinu přírodních zdrojů. Člověk existuje a jestliže chce žít, musí vyrábět, tj. produkovat a ovlivňovat životní prostředí, tzn. měnit je, mnohdy bez ohledu na svá subjektivní přání...“Luděk Šišák uzavírá případ šumavského parku takto: „Zřízením NPŠ jsme se záměrně vzdali při výměře prvních zón 7,5 tisíce ha, podle vlastních kalkulací, jednorázově minimálně zhruba 2,8 mld. Kč v objemu produkce dřeva v dnešních cenách, nebo 2,3 mld. Kč v ceně stávajících zásob vysoce ekologické a trvale obnovitelné suroviny, nebo produkčního majetku v úřední ceně na úrovni opět rámcově kolem 2,3 mld. Kč... Kdo tuto ztrátu společnosti zaplatil?... Je třeba urychleně zahájit legislativní řízení tohoto problému. Protože byly člověkem zničeny cenné velkoplošné části NPŠ, které se tak vzdálily ještě více přirozenému vývoji a stavu a které byly zejména hlavním důvodem pro jeho zřízení, důvody pro další existenci NPŠ na velkých plochách zřejmě pominuly. Příslušné odborné grémium by mělo posoudit vzniklou situaci a provést adekvátní změny (ať již se budou týkat nového vymezení, nebo zásadní změny statutu daného území).“Hlavní problém správy šumavského parku tkví v tom, že si hraje s veřejností na schovávanou. Těží kvůli penězům, ale nechce to přiznat. Pokud by správa parku neměla jako záminku kůrovce, budou to dřevokazné houby nebo argument, že přestárlé porosty v mýtním věku je třeba vytěžit tak jako tak. Ekologičtí lesníci a vědci však tvrdí, že pro dlouhodobou přeměnu všestranně labilních kulturních smrčin na podstatě odolnější strukturně diferencované smíšené porosty musí být stejnověké kulturní smrčiny předržovány co nejdéle a co možná bez nově vytvořených porostních stěn. „Ty jsou totiž příčinou větrných kalamit, které stále znovu poskytují pro přemnožení kůrovce příznivé podmínky... Víra v nezbytnost záchrany přírodního lesa motorovou pilou je jen obzvlášť nesmyslnou variantou představy, že příroda bez lidské intervence zahyne... Přírodní les nedokážeme vytvořit jinak, než že dáme lesním porostům, pečlivě a kvalifikovaně vybraným, možnost nerušeně se vyvíjet.“(Stanovisko lesníků a vědeckých pracovníků Karla Kaňáka, Leo Košťála, Igora Míchala, Mojmíra Vlašína a Dalibora Povolného z března letošního roku.)

Šumavské mystifikace

Jak bude reagovat správa parku na přemnožení kůrovce, na oprávněné požadavky obcí, na protesty odborné i laické veřejnosti, na trestní oznámení svalující vinu za rozvrat chráněných ekosystémů na současné vedení parku, na kritiku ekologů? Určitou zákonitost je možné vysledovat podle loňského roku, kdy správa parku reagovala na kritiku demagogickým způsobem a překrucováním faktů. Vezměme to tedy pěkně po pořádku, od loňského dubna, kdy vypukly šumavské mystifikace v plné síle.

V dubnu 1999 padlo rozhodnutí o kůrovcových těžbách v nejcennějších prvních zónách, přestože lesnické řešení bylo od roku 1995 zanedbáno a s přírodním vývojem slučitelné ojedinělé zásahy s ponecháním dřevní hmoty na místě bylo zakázáno provádět. Toto rozhodnutí bylo prosazeno proti odbornému grémiu pro národní parky a proti kapacitám, které varovaly před následky. Razantní lesnické zásahy však situaci pouze zhoršily a k útlumu kůrovce nevedly. „Enormní nárůst (požadavků na kácení v roce 2000, pozn. autor) tedy není způsoben přidáním úplně nových zón, ale rozšiřováním těch, kde loni stromy byly poraženy,“píše s ve stanovisku Hnutí Duha, které se v šumavské otázce dlouhodobě angažuje.

V květnu 1999 vydalo pět českých lesnických kapacit výzvu Zachraňme zbytky šumavských pralesů! Vybízejí v ní k nenásilné blokádě posledních celistvých oblastí přirozeného lesa jako je například Trojmezenský prales. Vedení šumavského parku však s protřelostí sobě vlastní ihned odpovídá, že nejde o pralesy, nýbrž o uměle obhospodařovaný les. Zaštiťuje s přitom názorem profesora Lesnické a dřevařské fakulty v Brně Radomíra Mrkvy, který tvrdí, že Trojmezná je de facto pastevní les. Ekologové však argumentují, že Trojmezná patří k tomu nejkvalitnějšímu v horských přirozených lesích, co v naší zemí máme. V této době se mediálně rozviřuje vědecká debata o kůrovci, která vytváří jen zástěrku pro skutečnou příčinu drastických těžeb: Jde o kvalitní šumavské dřevo, prodejné mnohdy podle jednotlivých kategorií za 3000 až 6000 Kč za kubík. Surovina má příliš velkou cenu, než aby bylo možno nechat ji stát. V této době začíná docházet k evidenčním přesunům mezi kategoriemi: Dřevo evidované v nižší kategorii a prodávané za nižší cenu patří ve skutečnosti do vyšší kategorie. Zisk pak zůstane odběrateli. Je to ekonomický postup de facto podobný tunelování. Dále: Správa parku uveřejňuje odhad větrné kalamity z konce roku 1998: Bude to prý 40 000 kubíků dřeva. Skutečnost je zcela jiná. Větrná kalamita dělá skoro 160 000 a kůrovcová kalamita 90 000 kubíků, tedy téměř dvakrát tolik než před nástupem Žlábkova „antikalamitního“vedení. I když správa mluví stále víc o „nastartování přírodních procesů“, přineslo posledních pět let vytěžení více než jednoho miliónu kubíků dřeva a téměř 1200 hektarů těžko zalesnitelných holin. Obnažené porosty jsou nadále rozvraceny větrnými kalamitami –na jaře 2000 je spočítáno dalších 85 000 kubíků padlého dřeva. Je to začarovaný kruh. Objem vytěženého dřeva rok od roku stoupá a spolu s ním i komerční tlak privatizovaných dřevozpracujících podniků, které ze šumavského dřeva žijí. Lavina se dala do pohybu.

V červnu 1999 vyrukovala správa parku s další mystifikací hodnou zaznamenání: V sousedním Národním parku Bavorský les (založen 1970) se prý kácí víc než u nás. Letos v březnu sděluje mluvčí parku Zdeněk Kantořík médiím, že národní parky budou proti kůrovci postupovat společně. Ani jedno, ani druhé není pravda. To, co Kantořík nazývá „společným postupem“, se ve skutečnosti týká jen „vzájemného informování“. Stanovisko bavorského parku je jasné: Jádrová zóna parku (75 % plochy parku) se zmenšovat nebude, nebude se tu ani lesnicky zasahovat proti kůrovci, přírodu je třeba přenechat přírodě. Zasahovat se bude jen v úzkém prstenci, který má zabránit proniknutí kůrovce do sousedních hospodářských lesů. Bavorská koncepce si získává respekt: Už druhým rokem se přírůstky mrtvého dřeva začínají podstatně zpomalovat.

V červenci 1999 zjišťují aktivisté Hnutí Duha, že na skládkách tzv. kůrovcových stromů připravených k prodeji leží kvalitní uschlé smrky, z nichž kůrovec už vylétl, takže skáceny vůbec být neměly. V průběhu roku se ukazuje, že nejde vůbec o náhodu. „Těch stromů je škoda, a tak je těžíme,“řekl mi jeden lesák, který nechce být jmenován, protože se bojí o práci. Ve stejné době dostává „neposlušný“šumavský lesník Petr Ješátko upozornění, že porušil pracovní kázeň, protože odmítl v I. zónách vyznačovat kůrovcem napadené stromy ke kácení. Ješátko však argumentuje, že roku 1995 –když byl ještě čas –navrhoval diferencované kácení tehdy ještě ojedinělých kůrovcových stromů, ale správa parku mu to zakázala. Brání se, že jeho úkolem je „zastavovat práce vedoucí k porušení životního prostředí“. Ve své odpovědi kritizuje současné drastické těžební postupy: „Nejedná se o systematickou péči o les, ale o systematické rozvracení a likvidaci prvních zón.“Přesto bude tento ekologicky myslící lesník nakonec k 30. 4. 2000 z parku propuštěn. A do třetice: Náměstek správy parku Jindřich Heřman prohlašuje, že les v parku by se neměl nechat schnout, protože „suchý les způsobí záplavy“. Přitom lesničtí odborníci po celém světě se dnes shodují na tom, že z hlediska záplav je lepší mrtvý les než žádný les. Mezitím však holiny vzniklé drastickými těžbami rostou v dosud netušené míře a stále se zvětšují, protože obnaženými porostními stěnami proniká do hloubi lesa vítr a kůrovec ničí dál.

V srpnu 1999 byla vyhlášena blokáda největšího pralesního celku Čech –Trojmezné. Mladí lidé čekali nad Plesným jezerem na to, odkud se ozve řev pil a vlastními těly pak kácení blokovali. Poslanec ODS Jiří Papež nazval aktivisty „ujetými jedinci“. Ředitel správy parku Ivan Žlábek řekl, že na ně policii volat nebude. Přesto policie přišla. Blokádisti prý porušují zákon. Nikdo však nemluví o tom, že pracovníci parku pohybující se po nejcennějších územích parku v rojnicích a dělníci porážející stromy v I. zóně porušují zákon také, ale pokuty nedostávají („hospodářské a jiné využití parku musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů“, říká zákon).

Česká inspekce životního prostředí přišla na rozsáhlé kácení zdravých stromů v oblasti Trojmezné. Správa parku se vzápětí ozývá, že šlo o provokaci blokádistů namířenou proti vedení parku. Množí se doklady o kácení zdravých stromů, které jsou jen vydávány za kůrovcové. Stanovisko dřevorubce Ivo Stehlíka: „Kůrovce jsem sám kácel. Viděl jsem, poněvadž jsem pokácené stromy hned loupal a kůru pálil, že až dvacet procent skácených stromů bylo úplně zdravých... Když kůrovcové čety dělají kůrovcové oko a vezmou deset patnáct stromů okolo, není to nijak nezvyklé.“V době zpracovávání kůrovcových ohnisek je zde řada stromů živých, které potřebují ochranu okolního, byť odumírajícího lesa. Ředitel správy Ivan Žlábek tvrdí do očí ne už tak neinformované veřejnosti, že kácením a dalšími umělými zásahy „přírodu předběhneme“. Náměstek ministra životního prostředí Josef Běle, který patří k nekompromisním přívržencům kácení, prohlašuje, že veřejnost si v parku přeje vidět „krásný les“a ne nějaké uschlé pahýly. Odborníci se však veřejnosti snaží sdělit, že do národního parku patří i mrtvé dřevo a že na hnijícím dřevu se les lépe zmlazuje než na pasece. Ředitel sousedního Národního parku Bavorský les se snaží vysvětlit, o co má ve správně vedeném národním parku jít: „Nový obraz lesa, konfrontace života a smrti, krátkého a dlouhého času, živých a uschlých stromů.“

Konečně 31. srpna 1999 je v Železné Rudě podepsáno Memorandum o vzájemné spolupráci mezi správami obou sousedních parků. Ředitel správy šumavského parku Ivan Žlábek sice říká, že se na „Národní park Bavorský les díváme jako na staršího bratra s většími zkušenostmi“, ale po podpisu memoranda se nedostaví na plánovanou exkurzi do pralesní části bavorského parku, při níž ředitel správy bavorského parku Karl-Friedrich Sinner ukazuje účastníkům ráz přirozeného lesa a cenné přirozené zmlazení. Do přistaveného autobusu nenastoupil k podivu Němců vůbec nikdo z české strany. Nikdo za Ministerstvo životního prostředí ani za správu parku. Další propasená příležitost.

V září 1999 vystupuje správa parku s tezí, že díky letošnímu „chladnému létu“zůstává kůrovec stále pod kůrou stromů, a že by tedy bylo dobré stromy začít porážet, třeba se zpožděním. Přitom průměrné teploty všech zářijových dnů překročily třicetiletý průměr a ani zbytek léta nebyl teplotně podprůměrný. Správa si teploty prostě vymyslela, aby mohla kácet. Ředitel správy pouští do éteru další zajímavou tezi: Nepřirozené zásahy v lesích Šumavy prý povedou k přirozenosti. Přirozené lesy je prý na Šumavě třeba znovu citlivě vytvářet. Mluvčí blokády Mojmír Vlašín na to říká: „Pokud by to tak bylo, jsou dnes národní parky Berchtesgaden, Bialowieža, Bavorský les, Harc a další dávno srovnány se zemí. I tam jsou člověkem ovlivněné porosty, i tam žije člověkem neovlivněný kůrovec. V těchto parcích ale nevytvářejí přirozené lesy motorovou pilou, protože vědí, že to nejde... Kůrovcové šílenství je jen kritickým vyvrcholením, a nikoliv příčinou sporu vedení parku s ekologickými organizacemi a s jinými evropskými národními parky.“

V důsledku teorie „prostřednictvím nepřirozenosti k přirozenosti“tvrdí ředitel Žlábek o měsíc později ekologům z budapešťské iniciativy PAN PARKS, která patří pod organizaci WWF (Mezinárodní fond pro ochranu přírody), že do roku 2030 rozšíří první zónu na 70 % plochy parku, aby NP Šumava odpovídal mezinárodním kritériím. Bude tedy budoucí kádrové území parku složeno především z holin? Pánové z WWF však zůstávají skeptičtí. Tvrdí, že rozkouskované plošky I. zón nejsou schopny samoregulace. „Těžba dřeva v parku je skutečně velký problém, ochrana přírody je tu nedostatečná,“říká Zoltán Kun z PAN PARKS.

V říjnu 1999 pouští správa parku do tisku nepravdivou informaci, že iniciativa PAN PARKS si vybrala šumavský park mezi pěti (ve skutečnosti je jich dvacet!) evropskými modelovými parky a předá mu prestižní vinětu oceňující vysokou úroveň ochrany přírody a péče o turisty. Stanovisko PAN PARKS je však zcela jiné: „Na Šumavě je mnoho problémů... šumavský park mezi oceněnými v roce 2000 patrně nebude.“V říjnu se na správu parku obrací občanka Jana Konopová z Prahy a táže se, proč v šumavském parku dochází v rámci boje proti kůrovci k celoplošnému kácení, proč nejsou včas zpracovávány vývraty a zlomy, zejména kmeny, které se nedají zpeněžit, proč nejsou včas zpracovávány napadené stromy a proč pracovníci parku neznají ani biokoridory chráněných druhů, ani hranice prvních zón. Správa parku však tazatelce odmítne odpovědět, protože její dotazy prý „byly správním orgánem posouzeny jako provokativní ve smyslu § 8 odst. 3 písm. b) zákona 123/1988 Sb.“.

V tomto měsíci vyvíjí správa parku další mediální iniciativu, v níž seznamuje se záměrem „důkladně asanovat napadené dřeviny v druhých zónách, a to i za cenu vzniku holin“, takže za dva roky bude prý kůrovec ze Šumavy pryč. Tuto tezi však správa parku opakuje každým rokem a každým rokem je kůrovce vlivem drastických zásahů víc. Veřejnost se tudíž ptá: To se dosud zasahovalo nedůsledně? Odborníci poukazují na to, že kůrovec je přirozenou součástí ekosystému a že se na Šumavě bude vyskytovat dotud, dokud tam porostou smrky.

V listopadu 1999 maří správa parku naděje českých a německých starostů a Klubu českých turistů na otevření hraniční stezky Modrý sloup u Modravy, o niž obce žádají už několik let. Odůvodnění je prosté: špatný stav lesů, který zavinil kůrovec a autoturisti. Nekontrolovaně tu prý padají suché stromy a byla by rušena zvěř a tetřevi. „Úkolem parku je ochrana přírody,“argumentuje mluvčí parku Zdeněk Kantořík. Hned vedle plánované stezky je pro veřejnost zakázaná asfaltová komunikace vedoucí do první zóny, po níž běžně jezdí těžká lesní technika a kde známí správy parku jezdí osobními auty lovit zvěř. Dva kilometry odtud se rozkládají mnohahektarové holiny, vzniklé během uplynulých tří let, odkud bylo všechno dřevo vyvezeno a prodáno. Jde tedy skutečně o ochranu přírody a turistů? V listopadu píše publicista Vladimír Just otevřený dopis pěti poslancům, kteří se v Klatovském deníku vyjádřili ke kůrovcové kalamitě. V jejich názorech se odrazila naprostá neznalost problematiky, o níž spolurozhodují. Žádné velkoplošné chráněné území přitom nemůže existovat bez politické podpory.

V únoru 2000 je na správě parku ve Vimperku publikován materiál Vyhodnocení asanace kůrovcem napadeného dřeva a polomů v I. zónách NP Šumava. Náměstek správy Vladimír Zatloukal tu píše, že „kůrovcová gradace ponechaná bez aktivních zásahů vede, v člověkem pozměněných ekosystémech, k plošné destrukci smrkových porostů“. Jak rozkolísané jsou postoje na samotné správě, svědčí i to, že správa zaujala zcela opačné stanovisko k Národní přírodní rezervaci Černé a Čertovo jezero, kde vlivem kácení nastala podobná situace. Ve stejném materiálu autor tvrdí, že na části NPŠ je „kůrovcová kalamita prakticky zažehnána“. Je smutným faktem, že se tu mezitím rozhořela kalamita větrná, která následuje po umělém obnažení porostních stěn. Po ní bude v krátké době následovat další atak kůrovce.

V březnu 2000 se dostává do obrátek boj obcí za zmenšení rozlohy Národního parku Šumava. Obce totiž mají na území parku restituční nároky, nejvíc Kašperské Hory. Jde o celkem 4715 ha lesa. „Je pobuřující, že se obcím doposud nedostalo spravedlivého řešení,“říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Obce jsou připraveny hospodařit se svým majetkem na území parku, což by do budoucna vedlo k rozsáhlým kontroverzím. Náhradní lesní pozemky mimo park by pro obce byly mnohem výhodnější. Největší chyba je však to, že šumavské obce se nemohou dostat ke zdrojům evropských dotací, jejichž smyslem je nahradit jim zisky za hospodaření. Národní park Šumava má totiž v klíčových evropských institucích přezdívku „etiketní podvod“. Plány na zmenšení rozlohy parku jsou podle lesníka-ekologa Karla Kaňáka začátkem ataku na samotnou existenci parku. „Jakmile se do rozlohy parku jednou sáhne, zpochybníme jeho existenci.“Kaňák se rovněž domnívá, že miliónová „teatrální pokuta“, nařízená správě parku za loňské netěžení kůrovcových stromů v oblasti Trojmezné, je past, aby správa parku měla „dobrý důvod“, jak kalamitu svést na ekology.“Ve stejném měsíci prohlašuje ředitel správy parku Ivan Žlábek, že se před jeho nástupem do funkce několikrát změnila koncepce parku. Ve skutečnosti se několikrát změnila až po jeho nástupu (nařízení o prodeji technicky využitelných souší, zrušení tohoto zákazu, rozkouskování prvních zón, bezzásahovost nejcennějších území a posléze vyhlášení jejich zásahovosti). „Udržovat I. zóny jako byrokratickou formalitu, či dokonce je těžebními zásahy redukovat, kdykoli se nám zdá, že příroda se nechová podle našich představ, znamená útok na samotnou podstatu toho, co má být v národním parku předmětem ochrany,“říká lesník Igor Michal. Závažné varování přichází ze dvou dalších míst: Od bývalého ředitele odboru ochrany přírody MŽP Petra Rotha, jenž byl na základě stranického principu odvolán. Roth říká: „Koncem února předložila správa NP Šumava na MŽP v Praze žádost o odsouhlasení dalšího kola zásahů v prvních zónách, rozšířenou ve srovnání s rokem 1999 o dalších 260 ha. Co to ve skutečnosti dokládá? Nejen smrtelné a možná definitivní ohrožení lesních ekosystémů v I. zóně, ale především to, že Zatloukalova koncepce naprosto zklamala.“(Vladimír Zatloukal je zarytý příznivec destruktivních lesnických zásahů). Druhé varování přichází z Lesnické a dřevařské fakulty v Brně: „Veřejnost, jak laická, tak i odborná, získala špatnou zkušenost s industriálním a tvrdě komerčním přístupem jí nerozlišovaných akciových společností při likvidaci kalamity ve II. zónách NP i v hospodářských lesích na území celé ČR. Po těžbě zůstávaly holiny, rozježděné cesty i narušený půdní podryv, poškozené vodoteče –narušená krajina... Cítíme povinnost působit na mladou generaci lesníků a proti necitlivé exploataci lesa postavit stavovskou lesnickou čest.“A konečně třetí, nejvážnější varování. Ředitel Mezinárodního fondu pro ochranu přírody WWF Claude Martin se obrací na premiéra Miloše Zemana osobním dopisem a žádá jeho i celou českou vládu o zastavení těžeb v I. zónách parku a o jejich rozšíření a scelení. V dopise se konstatuje, že ochrana přírody a mezinárodní spolupráce byla v šumavském parku zastavena a že kůrovcový problém je využíván jako záminka pro hospodářské aktivity. „To ničí mezinárodní důležitost šumavského parku a záměr včlenit ho do naší iniciativy PAN PARKS.“

V dubnu 2000 prošlo Parlamentem a Senátem vydání 6000 ha lesů na území českých národních parků obcím, z toho 4715 ha v Národním parku Šumava. Správě šumavského parku se tak jako bumerang vrací, že několik let zanedbávala korektní vztah k obcím a její bezkoncepční lesnické hospodaření. Obce totiž už několik let hospodaření parku marně kritizují. Dá se očekávat, že bude docházet ke střetům obou vlastníků parku a že obce posléze požádají o vynětí svých pozemků z parku. Nikde na světě totiž podobné dvojí vlastnictví chráněných území nefunguje. Rovněž v dubnu konstatovala odborná lesnická studie objednaná Okresním úřadem Klatovy, že v pralesovitých prostorech Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero vznikla největší polomová kalamita v místech masívních asanačních zásahů a že 75 % smrků napadených kůrovcem se nachází na okrajích bezzásahových území v těsném sousedství masívních zásahů. Kácení tu tedy vedlo k rozšíření kůrovce a natropilo víc škody než užitku. Poznatky studie se vztahují na obdobné lesy na Trojmezné, Plesné a Smrčině, kde chce správa parku letos opět kácet.

V květnu 2000 si podle očekávání správa šumavského parku opět povolila kácení kůrovcových stromů v I. zónách. Ministerstvo životního prostředí tento krok nezpochybnilo, přestože se ukázalo, že loni bylo toto kácení povoleno na základě údajů neodpovídajících skutečnosti. Nejcennější pralesovitý porost Trojmezná byl z kácení vyňat. Zároveň je však rozhodnuto o vytvoření 250 m široké „pufrační“zóny v oblasti Trojmezné na hřebeni mezi horou Plechý a Třístoličník se sporným odvoláním na rakouskou stranu. Pět lesnických odborníků včetně člena odborného grémia ministra životního prostředí Leo Košťála a předsedy Vědecké rady Krkonošského národního parku Igora Míchala uvítalo záchranu Trojmezné, ale zároveň varovalo, že vytvoření tohoto tunelu na horském hřebeni „představuje akutní hrozbu poškození srdce nejcennější první zóny parku“. Další odborníci poukázali na to, že k rozšířenému kácení v I. zónách nemuselo dojít, kdyby po roce 1995 nebylo zanedbáno lesnické řešení a kdyby byly v roce 1998 a 1999 včas zpracovány polomy a vývraty v II. zónách. V původní části sousedního Národního parku Bavorský les bylo rozhodnuto nezasahovat, zato se v ochranném pásmu a v rozšířené části urychleně zpracovávají zimní polomy. Česká inspekce životního prostředí zahajuje správní řízení se správou parku kvůli protizákonnému vytěžení a odvezení kmenů z I. zóny č. 69 na Kvildsku, kde nebylo povoleno ani výjimečné kácení. Mluvčí správy parku Zdeněk Kantořík použil argument, že na Smrčině, kde se loni zasahovalo, je napadeno jen 30 stromů, zatímco na Trojmezné 1500. Přitom vývojový cyklus brouka ještě neproběhl, takže obě lokality nelze srovnávat. Na Tetřevím vrchu na Kvildsku vznikla další rozsáhlá holina, kmeny byly odvezeny a zbytky spáleny, což odporuje zákonnému poslání parku.

Začátkem června 2000 došlo k překvapivému vývoji. Správa parku neúčast na terénní konferenci WWF, konané 5 až 7. června ve Volarech, odvolala a prohlásila, že se zúčastní jen jako pozorovatel. Mezitím požádal ekolog a bývalý náměstek správy NPŠ František Krejčí a odvolaný lesník NPŠ Petr Ješátko o možnost informovat WWF o negativním vývoji v parku s tím, že předloží grafy dokládající vzestup kalamit po zahájení drastických těžeb po roce 1995, kdy nastoupilo nové vedení parku v čele s Ivanem Žlábkem. Správa parku následně prohlásila, že jakmile oponenti promluví, vedení parku konferenci opustí. Během terénní konference vyšly najevo sporné body mezi WWF a správou parku. Postupy správy podrobili kritice také přítomní čeští odborníci –botanik Karel Prach, zoolog Mojmír Vlašín, entomolog Karel Spitzer a lesník Leo Košťál. Řešil se i neúnosný vztah parku k obcím, které z jeho existence nemají prakticky žádné výhody. Někteří starostové tvrdili, že park nerozlišuje mezi I. a II. zónami a že na ochranu přírody rezignoval, takže by měl být zmenšen. Přítomný zástupce partnerské organizace IUCN, která mj. provádí kategorizaci národních parků, se na management NPŠ obrátil na holinách Mokrůvky s otázkou: „Co vlastně ve vašem Národním parku chráníte?“Jaromír Bláha z Hnutí Duha hodnotí terénní konferenci opatrně pozitivně: „Odborníci z WWF vidí problémy parku podobně jako my. Je však možné, že pod mezinárodním tlakem dojde k postupné změně managementu šumavského parku.“

Jak to bude dál? Dojde k definitivní invazi hospodářských subjektů a rozebrání parku ve prospěch komerčních zájmů? Zvítězí v závěrečné kapitole boje za existenci Národního parku Šumava lesnická čest, potřeby přírody anebo zájem úzké skupiny lidí, kteří peníze z šumavského dřeva nutně potřebují?