Napříč evropským rozvodím: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:21

Benjamin Fragner, šéfredaktor časopisu Fórum architektury a

Industriální stavby v jiné situaci (XX)

Jen jednou stavbou, Schwarzenberským plavebním kanálem na Šumavě, se podařilo naplnit po staletí diskutovanou vizi o propojení hlavních evropských povodí vodní cestou. V posledních letech probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce, které unikátní technické dílo napříč evropským rozvodím Labe (Vltavy) a Dunaje (Grosse Mühl) alespoň symbolicky oživují.

Schwarzenberský kanál se doslova dotýká hranic tří států –České republiky, Rakouska a Německa. Do roku 1989 byl z větší části veřejnosti nepřístupný, místy procházel téměř souběžně s hraničními dráty. S jeho systematičtější údržbou a rekonstrukcí se proto mohlo začít až v devadesátých letech. Na opravených úsecích se už opět několikrát za sezónu plaví dříví, nikoliv pro přímý hospodářský užitek, ten je spíš zprostředkovaný –jde o populární turistickou atrakci. Kanál se stává vděčným cílem, jeho směr sledují vycházkové stezky, vzhledem k pozvolné niveletě trasování jsou vyhledávané především cyklisty. Každá akce je zde událostí –pro místní i Rakušany a Němce. Naposledy například v neděli 20. srpna, při poutní slavnosti u kapličky pojmenované po staviteli technického díla, Josefu Rosenauerovi, která stojí u křížení plavebního kanálu s Jezerním potokem. Nebo tuto sobotu, 26. srpna, kdy proběhne symbolické plavení na rekonstruovaném úseku pod hájovnou na Jeleních vrších, a tentýž den odpoledne ještě v oblasti Ježové, poblíž Růžového vrchu, nedaleko míst, kde Rosenauer v květnu roku 1789 zahájil stavbu.

Dříví pro Vídeň

Rozsáhlé území lesů jižní Šumavy na hranicích s Horním Rakouskem a Bavorskem dlouho zůstávalo téměř nedotčeno lidskou činností. Teprve zvýšená poptávka po palivovém dříví v rostoucím hlavním městě monarchie vedla od druhé poloviny 18. století k intenzivnějšímu hledání způsobu, jak využít tuto dosud opomíjenou zásobárnu dřeva. Přesněji řečeno, jak laciné šumavské dříví nepříliš nákladně a především ve velkém množství dopravit do Vídně. Vzhledem k obtížně přístupnému terénu to bylo možné jedině po vodě, po Dunaji. Plavení dřeva z české strany vyžadovalo důmyslně trasovaným kanálem převést vody z povodí Vltavy přes horskou rozvodnici do povodí Dunaje. Proud vody, který by jinak z horských potoků směřoval k Vltavě a dále Labem na sever k Baltskému moři, měl unášet špalky dříví k řece Mühl a dále po Dunaji do Vídně. Aby nakonec voda ze šumavských lesů vtekla do Černého moře na jihu. S návrhem plavebního kanálu napříč evropským rozvodím přišel inženýr Josef Rosenauer poprvé roku 1774, v následujícím roce si trasování ověřil i vlastní nivelizací členité krajiny a nesnadno přístupných hor. K dispozici měl jen krokvici. Přesto jeho měření byla z dnešního pohledu až neuvěřitelně přesná. V roce 1777 předložil knížeti Janu ze Schwarzenberga projekt doplněný rozpočtem nákladů i návratností investice. U komise, která návrh posuzovala, se ale nesetkal s příznivou odezvou, a tak, aby přesvědčil o reálnosti plánů, v následujícím roce požádal o povolení provést první výkop na vlastní náklady a riziko. V nadmořské výšce přibližně 790 metrů, v nejnižším bodě rozvodí, v sedle u Růžového vrchu, začal s dělníky najatými za vlastní peníze s výkopem zkušební stoky. Usměrnil proud vody z potoka Ježová k potoku Zwettlbach (Světelský potok), který už teče do Rakouska a ústí do řeky Mühl. Převedl vodu z povodí Labe do povodí Dunaje. Tento důkaz rozhodl o zahájení stavby. Do listopadu 1789 byl dokončen výkop v délce přes 26 kilometrů směrem z horských lesních revírů svatého Tomáše, spojil potok Ježová a potok Zwettlbach, dosáhl lokality U Jiráčka (Hefenkrieg), kde byl později vybudován smyk pro dopravu dřeva k Vltavě. Práce postupovaly velmi rychle, už příští rok byl plavební kanál protažen k Jezernímu potoku nedaleko vyústění Jezerního smyku, kterému dodávalo vodu Plešné jezero. V následujících dvou letech byl dokončen úsek k Jelením vrchům, který uzavíral první etapu budování plavebního kanálu od ústí do řeky Grosse Mühl k Jelenímu potoku. Stavba druhé, mladší části plavebního kanálu pokračovala až s odstupem let, po roce 1821, kdy bylo obnoveno privilegium na jeho provoz na dalších třicet let. Od Jeleního potoka koryto směřovalo k bavorským hranicím pod Třístoličníkem. To už bylo sedmnáct let po Rosenauerověsmrti, přesto stavitelé navazovali na jeho původní plány. Jen z obav před nedostatkem vody byla trasa za osadou Jelení zkrácena proražením 400metrového tunelu pod tzv. plavebním vrchem. Schwarzenberský kanál napájelo dvacet sedm potoků, tři umělé nádrže a Plešné jezero. Dosáhl délky –bez přidružených vodních smyků –téměř padesát dva kilometrů, s množstvím důmyslných technických staveb, propustí, můstků, lapačů písku, stavidel, portálů a akvaduktem. Po roce 1860 klesla spotřeba topného polenové dříví, žádanějším se stává uhlí. Zájem byl naopak o delší kmenové dříví, vhodné jako stavební materiál. Pro plavení celých kmenů byla upravena část Schwarzenberského kanálu od bavorských hranic k potoku Rasovky, odkud po roce 1887 Želnavským smykem, nazývaným též U Jiráčka, pokračovalo k překladišti na Vltavě. Znamenalo to nejen zvětšit poloměry trasy, ale i zpevnit části koryta. Uceleným dopravním systémem se za sto let, do roku 1892, kdy končila pravidelná plavba do Vídně, splavilo téměř 8 miliónů krychlových metrů dříví ze Šumavy. Koncem devatenáctého století už unikátní technická stavba ztratila na původním významu. Doprava metrového i stavebního dříví byla levnější a rychlejší po železnici. Po celé délce kanálu se plavilo, tehdy spíš už jen příležitostně, naposledy v roce 1916. V provozu zůstaly jen některé vzájemně nepropojené úseky. Přesto na našem území ještě začátkem šedesátých let dvacátého století připlouvaly korytem kanálu dřevěné klády z Nového Údolí k překladišti v Nové Peci. Z dubna roku 1961 je poslední archívovaný plavební příkaz k provedení jarní plavby dříví z míst, kam se nelze dostat automobilovými soupravami.

Paradox technické památky

Od začátku sedmdesátých let probíhala jednání, co s významnou technickou stavbou v krajině, která byla mezitím zapsána do státního seznamu nemovitých kulturních památek. Opravy a rekonstrukce se oddalovaly nejen z nedostatku peněz, řešení komplikovala i blízkost hranic. Větší část trasy procházela uzavřeným vojenským pásmem. Známější byl jen malý úsek u Jeleních vrchů, kam se ještě český turista s obtížemi dostal. V omezeném rozsahu se začalo s údržbou. V roce 1980 byl například z důvodů nebezpečí zřícení rozebrán a znovu postaven dolní portál tunelu v osadě Jelení. Většina trasy ale zůstala bez pozornosti, konstrukce propustí a můstků zarůstaly náletovými stromy, mnohde je nahradily provizorní přejezdy z betonových rour, traktory a nákladní auta přes kanál přibližovaly těžené dříví, těžká doprava působila borcení zdí, vymačkávaly se žulové plotny a kameny. Jinde kanál posloužil za skládku. Změna nastala nejen zpřístupněním celé trasy Schwarzenberského kanálu po roce 1989, ale i otevřením hranic. Pro další osud památky je jistě důležitý také nový status území, kterým prochází. Po delimitaci lesního majetku v roce 1993 Schwarzenberský plavební kanál v celé své délce na českém území převzala do své péče Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Severní svahy Třístoličníku, Plechého a Smrčiny jsou zahrnuty do Národního parku Šumava. Technická památka se paradoxně stala součástí zvláštního ochranného režimu a péče v krajině, k jejíž –často až velmi dravé exploataci –ve svých začátcích napomáhala. Rekonstrukční práce i případné úvahy o novém využití opuštěné industriální stavby mají počítat s tímto dvojakým postavením: Na jedné straně snaha o historickou věrnost a přitažlivost pro turisty, současně ale co nejšetrnější stavební zásahy, které by dále nenarušovaly rovnováhu přírody.

Kde se opět bude plavit

Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava bezprostředně pečuje o úsek v délce asi třicet kilometrů od hranic s Bavorskem k Zadní Zvonkové. Dodnes je rekonstruováno asi šest a půl kilometru od Jeleních vrchů, okolo Rosenauerovykaple až po Koňský potok s akvaduktem a lapačem písku. Letos se pracuje na čtyři a půl kilometru dlouhém úseku od akvaduktu k odbočení Želnavského smyku a současně se rekonstruuje samý začátek kanálu na Bavorské hranici, mezi bývalou Rosenauerovounádrží a stavidly na Stockém potoce. Plavební kanál v prostoru revíru svatý Tomáš, to je od potoku Ježová po spáditý úsek na Morau, v části, která místy prochází českým i rakouským územím, má na starosti oblastní správa toků Benešov Lesů České republiky. Opravy probíhají plynule, i když s limitovanými náklady. Už několik let sem pravidelně přijíždějí studenti Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, jejich pobyt a náklady na materiál od roku 1997 zajišťuje Turismusvebändegemeinschaft BöhmerwaldAigen-Schlägl. Tím je naznačeno i nové poslání technické stavby jako turistické atrakce při hraničních přechodech sousedních států. Koryto kanálu je tady většinou obtížněji rekonstruovatelné, pravidelné plavení dřeva do Vídně v mnohých úsecích ustalo už v devadesátých letech devatenáctého století. Zdi prorůstají kořeny vzrostlých stromů, neuvážené radikální zásahy by přinesly víc škody než užitku. Správce toků Lesů České republiky Hynek Hladík, organizátor záchranných prací na Schwarzenberském kanále a jeden z iniciátorů pokusných plaveb dříví, předpokládá, že příští rok by se studenti mohli přiblížit Růžovému vrchu. Zatím ještě zbývá pročistit asi čtyři sta metrů a postavit dva či tři můstky, pak už by mělo být možné –alespoň několikrát ročně –symbolicky pustit vodu opět přes rozvodí. Do té doby budou pokračovat pokusné ukázkové plavby v místech, která jsou už opravena. Sezónu na Schwarzenberském kanále letos ukončí poslední plavení 23. září poblíž hraničního přechodu Ježová.