Bída dialogu: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:21

Úvahy posttelevizní

Smyslem dialogu by mělo být, že se v rozhovoru objeví hledisko, jež ani jedna ze zúčastněných stran původně neplánovala. Takový kýžený dialog se pak pouští vlastním, autonomním směrem, který je „chytřejší“ než součet mínění rozmlouvajících. Nemělo by tedy jít o pouhou mechanickou „směnu“ předem připravených, hotových názorů, s nimiž strany či lobbisté vyrukovali do studia. Nezbytnou podmínkou takovéhoto dialogu je pak umění naslouchat. Že toto elementární umění fatálně neovládají politici, patří k charakteru jejich práce: oni přece nepřicházejí do studia hledat pravdu, ale prezentovat program své partaje – a nabízet svůj neposkvrněný mediální obraz. Horší je, když se ochotnými funkcionáři určitého mediálního obrazu stávají publicisté a moderátoři. Živoucím symbolem moderátorského „neposlouchání“ je ostentativně nonšalantní Michal Prokop. Ve svém Baru jménem krásný ztráty má pod barovou deskou tahák, z něhož neustále „nenápadně“ loví text, a to nejen tehdy, když mluví ostatní, a domnívá se, že jej právě nesleduje kamera, ale i tehdy, mluví-li sám. Nečte sice otrocky z papírku jako bolševičtí funkcionáři, ve vzácných okamžicích zvedne i oči do kamery či k hostům, ale většinu času neustále „šilhá“ do bezpečné jistoty taháku. A to i tehdy, říká-li obyčejné věty typu „Jak jste se vyrovnal(-a) se ztrátou soukromí? Litujete něčeho?“ atd. Celý jeho způsob vedení rozhovoru vypovídá o jediné strategii: nezapomenout probůh na žádnou otázku, odškrtnout si ji a frčet dál. Plout elegantně a hladce po rovné dálnici hovoru, pokud možno bez oklik, překážek, námitek, kontroverzí či jiných komplikací, pěkně rychle nejkratší cestou až do finále, jímž je šťastné „rodinné“ foto jeho hostů. Na moderátorovi je vidět, že vůbec nevnímá, co host říká. Každý normální „poslouchající“ moderátor by přinejmenším musel tázavě zvednout obočí, jestliže mu prominentní host (Josef Vinklář) na otázku, za co se v životě nejvíc stydí, odpoví takto pythicky: „Když jsem jednou stál, kde jsem stát neměl – a proti mně šli lidi, a já jsem se jim díval do očí; já jsem pak s těmi, s kterýma jsem tam stál, nikam nešel, vzal jsem kabát a šel jsem domů, ale přesto...“ Zasvěcené promile diváků ví, že šlo o normalizační prvomájovou tribunu a delegaci UV KSČ, nezasvěcení (jichž má být každý moderátor povinně mluvčím), nevědí nic: stál ten Vinklář snad na veřejných záchodcích, na nudistické pláži, na eskalátorech, nebo kde? A druhý populární host v téže relaci (Michal Kubal) zase usmívajícímu se moderátorovi vysvětluje, že na konflikt v Iráku je možné mít v postmoderní době jakýkoli názor („Američané jsou osvoboditelé. Američané jsou agresoři.“). Až do konce se od něj nedozvíme to nejpodstatnější, protože neposlouchající moderátor se ho na to nezeptá: jakýže to z nastíněných názorů zastává sám pan Kubal? Těžko může vzniknout nové hledisko, nevíme-li ani, jaké hledisko zastávají samotní diskutující. A nedozvíme se to, díky neposlouchajícímu moderátorovi, ani za týden, kdy vzácně bezkonfliktní, vzájemně si notující dvojice hostů z téže vzorně stranické názorové stáje (bývalá mluvčí ODS Maláčová a ústecký primátor za ODS Gandalovič) neřekne nic, než co už jsme věděli předtím: že jsou oba prostě báječní. Oba nemají rádi přílišnou mediální popularitu a podrazy, oba jsou v zásadě féroví, neboť „o tom“ jejich život je (mou oblíbenou floskuli použili dohromady celkem pětkrát). Úplně z jiného soudku je moderování Daniely Drtinové. Patří mezi „poslouchající“ redaktory a na rozdíl od usmívajících se moderátorských dýdžejů vystřeluje nepříjemné, jedovaté otázky. Orientuje-li se v problému, je to k prospěchu věci. V opačném případě se i ona, se svou přísností a zásadovostí, stává leninskou užitečnou idiotkou, vzornou funkcionářkou předem vytvořeného mediálního obrazu: „Originálním způsobem se snaží vyřešit dlouholetý spor o způsob likvidace kůrovce mezi ekology a správci šumavského parku jeden z jeho zaměstnanců. Jeho projekt by měl ukončit dlouholeté dohady, zda kácet či nekácet kůrovcem napadené stromy. Lesní dělníci teď šplhají na vrcholy napadených stromů a kůru z nich loupou. Odumřelé stromy pak nechají stát.“ (Události, komentáře, ČT1, 3. 9. 2003) Tím je problém „nadepsán“ i zakončen, tedy manipulativně „zarámován“ (Drtinová: „Uvidíme, jak to s kůrovcem dopadne. Nashledanou.“). Publikum je utvrzeno v oblíbeném mýtu, že jediným tématem a smyslem národního parku je každoroční boj s kůrovcem. Podle toho, jak si v téhle bitvě vedou, jsou médii posuzovány managementy národních parků – a dokonce i ekologové (Drtinová: „Podle některých ekologů není tato metoda efektivní“). Moderátorku – stejně jako devět z deseti jejích kolegů – vůbec nenapadne, že každoročně inscenovaná mediální bitva s kůrovcem, jíž je i ona spoluaktérkou, nemá s posláním národních parků nic společného. Všude jinde je kůrovec v jádrových zónách nikoli „hrobařem“, ale „porodníkem“ nového lesa. U nás je kouřovou clonou pro těžbu milionů kubíků nejvzácnějšího dřeva v zemi. Debata o kůrovci, včetně horolezeckého divadélka, odvede spolehlivě řeč jak od státně dotovaného kradení stromů, tak od smyslu národních parků a jejich prvních zón. Ty byly ze zákona zřízeny kvůli „ochraně a obnově samořídících systémů přírody“, tj. k ochraně přírodních procesů před lidskými zásahy. „Originální“ loupání stojících stromů – tedy jejich smrt zaživa – se s touto definicí fatálně míjí. Jak mohou loupači vědět, zeptal by se každý moderátor nezblblý „mandelinkovou“ kampaní, který strom kalamitu přežije a který ne (v sousedním Bavorsku je to zhruba každý stý)? A nebyly právě kvůli téhle odpovědi národní parky zřízeny?