Jaké poučení z pochodu kůrovcovou Šumavou: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:21

V Mladé frontě Dnes vyšel 4. září poněkud povrchní a nepříliš vydařený článek Evy Tiché, „Putování za kůrovcem míří na Šumavu“. Paní redaktorka se účastnila jeden a půl dne celkem čtyřdenního pochodu organizovaného Hnutím DUHA pro zájemce z řad veřejnosti a vytěžila z toho spíše pokus o reportáž prokládanou opravdovými nepodstatnostmi. Možná takový styl konvenuje průměrnému čtenáři MfD, ale určitě to není to pravé.

Pochodu jsem se účastnil a zde je podstatné sdělení toho, co jsem si z příjemné akce odnesl:

Předně jde o problém nikoli obecného postupu proti lýkožroutu smrkovému (kůrovci). Není sporu o to, že je nutno v hospodářských lesích, zejména monokulturního složení, proti němu zasahovat standardním lesnickým způsobem, tedy kácet a včas likvidovat jeho ohniska. Obdobně i v méně cenných lokalitách národního parku. Problémem je umělá skladba člověkem pěstovaných lesů, jež jsou méně odolné proti takovým hrozbám, jakými kůrovec je. Určitě tu má svou roli i oslabení porostů v důsledku imisí, ale třeba i mimořádně teplé a suché počasí.

Problém je v národním parku. Zde je stanoveno, že nejcennější část jeho území je zařazena do bezzásahové I. zóny. Tady by se měly ponechat přírodní procesy volně a bez vlivu člověka působit. Tedy i škůdci. Příroda by si tu měla poradit sama. Jenže I. zóna byla na Šumavě rozdrobena do asi 135 nevelkých území, navzájem izolovaných. Byla dokonce v průběhu 90. let redukována, prý s oficiálním odůvodněním, že to, co bude v této zóně, se opravdu ponechá přirozenému vývoji. Problémy jsou tu dva: předně přirozený vývoj může lépe probíhat spíše ve větších územních celcích, jež nejsou obklopeny a rozdrobeny územím s jiným režimem (II. a III. zóny nejsou problémem – zde se provádějí zásahy proti kůrovci a spor zde není). A pak, po redukci I. zóny neuplynula dlouhá doba a Správa CHKO a NP Šumava se rozhodla i zde provádět těžební zásahy, tedy porušit bezzásahový režim. To vyvolalo protesty. Byly blokády a mediální přestřelky.

Je to problém koncepce a nazírání: bezzásahovost nejcennějších území je pro stoupence tohoto přístupu věcí bezvýjimečnou. Je tu přesvědčení, že příroda si sama pomůže, kůrovec je vnímán jako přirozený fenomén, který dost možná les v delší časové perspektivě pomůže dostat do víceméně přirozené struktury, druhové skladby.

Proti tomu stojí hledisko lidí ze správy parku: tento les, ani mnohde ten v I. zónách, není původní druhové skladby dřevin (jde však o poněkud diskutabilní sdělení – prvé zóny jsou zpravidla skladbou dřevin velmi blízké původnímu lesu). Obecně se ví o větrné kalamitě z roku 1870, po které přišel kůrovec, velké plochy byly vytěženy a znovu zalesňovány sadbou ze všech končin Čech i Evropy. Bylo zapotřebí obrovské množství této sadby, a tak se brala, kde zrovna byla. Nehledělo se na to, že jde o smrky nepůvodní, adaptované na dost odlišné přírodní podmínky (o podíl nepůvodní sadby se ovšem vedou spory). Takže je představa, že lidskými zásahy se postupně a řízeně les uvede do stavu blízkému původní šumavské druhové skladbě (pochopitelně s ohledem na stanoviště) a teprve poté se tento les nechá přirozenému působení přírodních sil a samovývoji. Vypadá to logicky, ale znamená to zásahy ještě po řadu desítek let.

Je zde ještě třetí hledisko, řekl bych laicky – spotřební: mrtvý les, labyrint vybělených skeletů stromů, to je pro běžného návštěvníka a turistu, ba rekreanta pohled nepěkný, smutný a depresivní. On instinktivně tíhne k tomu, že co je zelené, je přírodní, je pěkné, pastva pro oči, prostě to, co na své dovolené chce mít kolem sebe. Samozřejmě nepostřehne, že smrková monokultura, kterou prochází a která se mu líbí, není původní a je dokonce dost labilní a v daném stanovišti je cizorodá, člověkem záměrně vysazená. Laik má tendenci na národní park pohlížet jako na velký, v obecném smyslu povinně malebný park, tedy zvětšeninu městského parku či lesoparku, pěkného především pro člověka. Mrtvý les na stojato je něčím špatným, nepřijatelným a nelze to akceptovat. Jde o selhání člověka, že něco takového toleruje a neodstraní.

Ale národní park by měl být jiný – z těchto hledisek třeba i ošklivý a neučesaný, ale z hlediska zachování a rozvoje přirozených či téměř přirozených procesů pravdivý. Měl by být enklávou přírodního vývoje v krajině, jež je už řadu staletí člověkem pozměňována a exploatována a k přirozenému stavu má ve střední Evropě hodně daleko. Jsou ještě dva další aspekty věci, jež je nezbytně nutno vzpomenout: především fakt, že každý odborně vyškolený lesník má zásahy proti kůrovci a způsob klasického hospodaření v běžném hospodářském lese hluboce zažitý. Kolikrát jsem slyšel běžné lesníky vyslovovat se naprosto jednoznačně v tom smyslu, že proti kůrovci je povinností zasáhnout. Je to pro ně kategorický imperativ. Jde o majetek, jde o výsledek hospodaření. Bezzásahovost v nějakém území s lesním porostem je pro ně víceméně nepředstavitelná. A mám takový dojem, že řada takovýchto „kádrových“ lesáků přešla po vzniku národního parku na jeho správu, dokonce do vedení. A tak je – i pokud jde o I. zónu – stále na vedení parku do jisté míry ve hře i toto klasické lesnické chápání lesa a pravidel jeho obhospodařování. Ta tendence tu je. Otázkou zůstává, kde je pouze skryta jako potence a kde se v rozhodování a praktickém postupu uplatní.

Ale jsme v Čechách. A to v období po poněkud divoké privatizaci, někdy možná spíše rozchvácení národního majetku. Jediné, čemu mnozí lidé rozumí, je zisk, výdělek, peníze v kapse. A ve smyslu moudrostí našeho pana prezidenta se již přece nerozeznává, zda ty peníze v kapse jsou špinavé či nikoli. Pokud se tedy kácí, dokonce zatím v nedotknutelných enklávách s věkovitým pralesem, je to obrovská příležitost pro švindly a švindlíky. Jsou lokality, kde má dřevo být podle správy pokáceno, ale má zůstat na místě. Což takhle ho část odvézt? Kdo to bude kontrolovat? Kdo to pozná? Jinde bylo rozhodnuto ponechat na místě třeba 20% dřeva. A co když zůstane jen 15% nebo i 10%? Kdo vám co dokáže? A když se vytěží nejcennější rezonanční smrky – což takhle to vykázat jako dřevo běžné kvality a podstatný cenový rozdíl „realizovat“ do vlastní kapsy? Fíglíků a švindlů se dá zajisté vymyslet a uskutečnit vícero a český člověk je vynalézavý. Netvrdím, že něco takového je oficiální linií správy parku nebo že o tom jeho vedení ví nebo že se toho účastní. Takové věci mohou probíhat „tam dole“, v prostředí firem a firmiček najatých k provádění zásahů. Příležitostí tu musí být bezpočet.

Tolik tedy o pohledech a aspektech, jež mohou mít vliv na skutečný vývoj událostí. Nyní k tomu, co jsme viděli v Čechách a v Bavorsku, stále jsme na Šumavě. Na české straně jsme navštívili vedle okraje Trojmezenského pralesa na úbočí Plechého i prostor tzv. kalamitní svážnice na úbočí Trojmezné. Byly to opravdu zajímavé zastávky.

Trojmezenský prales byl před 3 lety místem střetu dřevorubců a environmentalistů. Tehdy zaznívaly příkré odsudky blokády s tím, že výsledkem bude rychlý zánik vzrostlého smrkového porostu. Kupodivu se tyto černé prognózy zatím nenaplnily. Nikdo nedokáže uhádnout, co bude dál, ale zatím to tu nevypadá špatně. Mrtvý les tu není. Ovšem letošní dlouhé, horké a suché léto je ideální pro množení kůrovce, který tak stihne za sezónu až 2–3 generace a tak se může vesele namnožit a znovu udeřit. Uvidí se. Ale je faktem, že ty nejpříkřejší odsudky blokády kácení se dnes jeví jako nepodložené.

Prostor „kalamitní svážnice“ je rozsáhlé území, které pro těžbu otevřela výstavba kvalitní cesty ještě za vojenských lesů, v době před vznikem parku. Je tu obrovská holina, kde i po 10–20 letech od odlesnění není o mnoho víc, než pařezy a pustina. Les se tu nebude zakládat lehce. Další den jsme došli do Bavorska a viděli mrtvý les po 20 letech od odumření vzrostlého smrkového porostu. Bylo to zajímavé srovnání.

Na jedné straně krajina po těžbě, holá poté, kdy dřevo bylo odvezeno. Malé semenáčky to tu nemají lehké. V létě se plocha rozpaluje a vzniká tak poměrně suché stanoviště. Daří se tu travám, jež semenáčkům účinně konkurují a dusí je. Pokud některý povyroste, nic nebrání srnčí a jelení zvěři v okusu. Je pravdou, že lesníci na některých místech kolem „kalamitní svážnice“ stavějí ohrazené enklávy, kde je okus zvěří redukován či vyloučen, ale oproti obrovské rozloze holiny to vypadá jako spíše symbolická snaha. Velice jim přeji, aby se místo opět zalesnilo, a to druhovou skladbou, jež by byla pro toto stanoviště co nejpříhodnější a nejpřirozenější. Ale obávám se, že to bude trvat opravdu dlouho. V Národním parku Bavorský les nás ochotný strážce dovedl do místa, kde roste na místě kalamitního zániku smrkového lesa ve velmi exponovaném hřebenovém stanovišti 20 let nový les. Pro běžného návštěvníka to může být zklamání. Kolem stále ještě stojí či leží vybělené kmeny. Mezi tím spíše jen mlází. Je neuvěřitelné. že tady, v drsném prostředí vysoko na horském hřebeni, roste smrček do výšky vánočního stromku celých 20 let. Ale je to tak. A roste relativně úspěšně. Protože stojící mrtvý les mu výrazně pomáhá. Než z odumřelých stromů opadají větve, je stanoviště stíněno, takže není tak vyprahlé a rozpálené. Poněkud jej stíní i holé stojící kmeny. A to může být sice časově velmi omezená, nicméně dobrá a možná i rozhodující výhoda pro to, aby se semenáčky dobře uchytily.

Stojící kmeny mají zajímavou roli i jinak. V předjaří akumulují teplo od sílícího slunečního svitu víc než zasněžené okolí a část tohoto tepla ohřívá kmen až po úroveň terénu a pod ní. Takže kolem těchto stojících kmenů se vytvářejí prvé drobné enklávy bez sněhu, kde semenáčky mají oproti okolnímu porostu trav a křovin hned na počátku vegetační sezóny důležitou komparativní výhodu. Sice jen pár dní nebo týdnů, ale i to je v drsné rovnováze horského porostu důležité a někdy možná i rozhodující. A když se mrtvé a vybělené kmeny postupně zhroutí, zase pomohou. A to hned třikrát. Stromy, jež na místě zanikly, vracejí do půdy organickou hmotu, kterou si z ní vzaly a přeměnily. Vše je v těchto drsných poměrech důležité: opad jehličí, větví, kůry a zhroucení vlastních kmenů dotuje následným organickým rozkladem chudou a tenkou vrstvu humusu, který je předpokladem dalších dějství vývoje a trvání daného ekosystému. Pak zhroucené a křížem krážem ležící kmeny vytvářejí přirozenou ochranu proti velkému nebezpečí pro mladé stromky: okus vysokou zvěří. Tato zvěř se přirozeně vyhýbá takovým nepřehledným místům. Chodí se krmit mladými výhonky dřevin s oblibou na přehledná, dobře prostupná a pro rychlý únik příhodná místa. Vyhýbá se takovým lokalitám, kde změť kmenů, větví a podrostu vytváří překážky, úkryty pro číhající predátory (např. pro rysa) a kde je prostor nepřehledný. Takže tady malé stromky neokusují. Další velmi důležitá komparativní výhoda.

A konečně je tu ještě jedna velká a pro laika překvapivá výhoda. Malé semenáčky se nejlépe uchytí na rozkládajícím se dřevě zhroucených kmenů. Proč? Jde o organickou hmotu, patrně bohatou na potřebné živiny. Ale také proto, že takovéto stanoviště bývá chráněno před porostem travin, se kterými musí semenáčky svádět boj o přežití. A tak se stává, že pak ve vzrostlém lese stojí najednou řada stromů jako podle pravítka. Člověk by hádal, že to kdysi někdo záměrně takhle vysadil, ale není to pravda. Semenáčky se uchytily na ležícím kmeni, ten posléze zpráchnivěl, kořeny mladých stromků dosáhly na terén v době, kdy je už okolní tráva nemohla ohrozit. A tak vyrostli dospělí jedinci, seřazení ve vyrovnané řadě. Pokud se tedy les nechá při kůrovcové kalamitě přirozenému vývoji, znamená to, že se bude tento les delší dobu vzpamatovávat. Nebude produkovat dřevo. Tím déle, čím extrémnější je to stanoviště. A už nevznikne monokultura. Mezi smrky budou jeřáby, buky, prostě vznikne podstatně různorodější a tedy i celkově odolnější dřevinná skladba. Nebude to tak zajímavé z hlediska rychlé „výroby dřeva“, ale to by nás v prvních zónách parku nemělo zajímat. Je možné, že v ekosystému horských lesů, který se vyvíjel od poslední doby ledové (zhruba 20 tis. let) je kůrovcová kalamita spíše katastrofickým nástrojem návratu k normálu po několika stech letech, kdy se člověk snažil zdejší les uzpůsobit svým komerčním záměrům (Vchynicko-Tetovský a Schwarzenberský kanál jsou toho jedním z prvých dokladů). Ještě poznámka o tomu, jak věc řeší Bavoráci: ve svém parku nekácí a přes počáteční odpor veřejnosti nechávají les, aby si poradil sám. Vypadá to, že úspěšně. Ale důsledně ochraňují navazující soukromé hospodářské lesy tím, že v nárazníkovém pásu smíšeného lesa kácí jeho smrkovou složku. Čili zasahují, ale jen tam, kde jde o ochranu hospodářského lesa. Myslím, že je žádoucí, aby tyto přístupy byly vzaty v úvahu i u nás. My se už možná vzrostlých lesů kolem Luzného nedožijeme, ale co tam jednou vznikne, bude podstatně odolnější, přirozenější a pestřejší, než to, co tam bylo předtím.

Byl to velmi poučný pochod. Děkuji Jaromíru Bláhovi a jeho kolegům z Hnutí DUHA za takovou možnost.