Putování za kůrovcem míří na Šumavu: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:22

Lidé chtějí vidět zblízka kalamitu, o kterou se ekologičtí aktivisté přou s vedením národního parku

Ekologové z nevládní organizace vodí lidi na Šumavu, aby jim zblízka ukázali kůrovcovou kalamitu. Propagují přitom svoji taktiku, jak se žravým broukem bojovat.

Nová Pec – Je něco před devátou večer a do kempu zahaleného tmou v Nové Peci v jihočeské části Šumavy přichází skupinka lidí. „Je tady oheň. To je perfektní. Mám s sebou uzená žebírka, tak si je opečeme,“ jásá nad plápolajícími plameny jedna z žen, která právě dorazila z nedalekého nádraží. „Maso rozhodně nejím. Když jsem viděla, v jakým podmínkách převážejí zvířata, nebudu něco takového podporovat,“ diskutuje mezitím u ohně s právníkem Petrem Kužvartem, který se v ekologických kauzách často angažuje, jeho sedmnáctiletá dcera. Ostatní v tu chvíli sedí pod širým nebem a popíjejí – kávu, čaj, pivo, někteří kouří. Je večer před čtyřdenním pochodem tuzemskou a bavorskou částí Šumavy, který už popáté organizuje Hnutí Duha. Ekologové z nevládní organizace chtějí lidem ukázat, jak se vedení šumavského národního parku vypořádalo s kůrovcovou kalamitou. Třímilimetrový brouk v posledních letech na Šumavě zničil zhruba půl milionu smrků. Na první pětadvacetikilometrovou túru vyráží skupina ve středu v osm hodin ráno přímo z kempu. Je v ní skoro třicet lidí.

Nekouřit a neuhýbat z cesty!

„Rozhodně nekuřte. Po celém parku platí zákaz. Nevyhazujte odpadky. V prvních zónách vždy choďte jen po cestách,“ žádá účastníky těsně před odchodem Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „Od této chvíle bychom neměli chodit mimo stezku, protože vstupujeme do první zóny,“ upozorňuje raději ještě jednou Mojmír Vlašín, který přednáší na Masarykově univerzitě v Brně a dnes je průvodcem výpravy. Nikdo z organizátorů očividně nechce dávat správcům parku důvod k nějaké kritice pochodu. K Plešnému jezeru průvod stoupá trochu pomalým tempem, přestože jsou ve skupině většinou mladší lidé pod třicet let. V lese je hodně teplo. Čas od času skupina zastavuje, aby jí průvodci řekli, kde právě je a jaká je v místě zajímavost. „Chtěl jsem se podívat na Šumavu a tohle byla příležitost. Nikdy jsem s Duhou na podobném pochodu nebyl. O kůrovce se nijak moc nezajímám,“ vysvětluje jedenatřicetiletý Tomáš Hrbek z Dobronína u Jihlavy, jak se na Šumavě ocitl. První delší přestávka čeká v Trojmezenském pralese. Tady se ekologové před čtyřmi roky poprvé zavěsili do sítí mezi napadenými stromy, aby je lesní dělníci nemohli pokácet. „Ředitel parku při nástupu do funkce tvrdil, že se v prvních zónách nebude kácet. Pak začal a nebyl ochoten diskutovat,“ vysvětluje Mojmír Vlašín důvod blokády. Účastníci pochodu sedí podél cesty a poslouchají. „Byla to jediná šance, jak vrátit diskusi ke stolu,“ obhajuje protest. Ekologům se nakonec podařilo kácení v Trojmezenském pralese zastavit. Po čtyřech letech jsou v lese zdravé i stojící uschlé stromy. Po zemi se válejí tlející kmeny, na kterých vyrůstají nové stromky. „Jaké jsou další prognózy tohoto lesa?“ ptá se Petr Kužvart. „K žádné katastrofě tady nedošlo. Naopak. Nastartovaly se tady přírodní procesy a vyrůstá zde spousta nových stromků bez zásahu člověka. Teoreticky však les ještě může být zlikvidován,“ přiznává Mojmír Vlašín. (Takový popis lesa však správce národního parku zvedá ze židle. „Situace tam není vůbec pěkná. Kdybychom tehdy pokáceli napadené stromy, nebyla by dnes v pralese rozhodně třetina stromů suchých. Brouk by jich tolik nezničil. Smrčina, vzdušnou čarou kilometr vzdálená, kde byl tehdy stejný problém, je na tom nesrovnatelně lépe,“ oponuje ekologům mluvčí parku Zdeněk Kantořík.)

Čím dříve dole, tím více piv

Po chvíli se lidé zvedají a stoupají pralesem ke Stifterovu pomníku, po kterém právě leze muž zavěšený na lanech. Není to žádný aktivista, jen opravuje pomník. Od něj je nádherná vyhlídka na Plešné jezero a do vnitrozemí. Tentokrát má skupina smůlu. Údolí je v oparu. Průvod potkává manželský pár a ptá se, co je to za výpravu. „Jsme z Duhy a pořádáme pochod. Bojujeme proti tomu, jak park kácí stromy napadané kůrovcem,“ vysvětluje manželům z Českých Budějovic devatenáctiletý Pavel Storch, jeden z dobrovolníků Duhy, který před několika dny u pramenů Vltavy bránil kácení stromů vlastním tělem. „Tak bojujte. To je správné,“ chválí ho žena s úsměvem. Nabídku, aby se přidali, však úsměvem odmítají. „Už máme jiný plán,“ říká muž. Za chvíli všichni dojdou na vrchol hory Plechý na česko-rakouské hranici. Je čas svačiny. „Nechcete někdo máslo? Opravdové a teplem docela roztíratelné máslo,žádný margarín,“ nabízí Pavel Storch. Nikoho nenalákal. Chlad ve výšce 1378 metrů nad mořem a vítr brzy zvedají lidi z obrovitých kamenů. „Jdeme. Čím dříve budeme v Novém Údolí, tím více vypijeme piv. Každé tři minuty si dám jedno,“ povzbuzuje se Petr Kužvart. Na cestě od Plešného jezera do Nového Údolí výprava uhýbá z hlavní trasy. Jde lesním průsekem. Turisté sem legálně nesmějí. Skupina však má povolení od ministerstva životního prostředí. Před takovými patnácti lety by se do těchto míst dostala těžko. Tehdy tady vedly dráty střežené pohraničníky.

Je hezčí mýtina, nebo uschlý les?

Průvodci vědí, že území, kam výpravu vedou, zapůsobí skoro na každého. Přivádějí lidi do Kamenného kostela. Jsou tady hektary vykáceného lesa. Krajina je naprosto jiná. Putování dosud vedlo vzrostlým a temným lesem. Tady je najednou rozlehlá a sluncem prozářená holina, na které sice začínají vyrůstat malé stromky, vysoké však chybějí. Za zády výletníků se tyčí uschlé smrky napadené kůrovcem. „Tady se řediteli Žlábkovi zásah proti kůrovci dokonale povedl. Brouk tady není, ale není tady na hodně dlouhou dobu ani les. Na někoho možná taková krajina působí lépe, než když vidí stojící uschlé stromy,“ dává každému vybrat Mojmír Vlašín. „To je fakt síla,“ komentuje někdo ze skupiny pohled na krajinu. „Honem pryč, je to hrozně depresivní,“ říká Iva Matějková, druhá průvodkyně, kterou správci parku rozhodně nemají v oblibě, mimo jiné kvůli trestním oznámením, jež podala kvůli krádežím pokácených stromů z míst, kde měly zůstat. „Musím se přiznat, že na mě to tak hrozně nepůsobí. Je to trochu jiné, ale ne děsivé,“ oponuje jí další z účastníků pochodu. Správci šumavského národního parku v čele s ředitelem Ivanem Žlábkem vedou s Hnutím Duha o kůrovce už několik let ostrý spor. Nemohou se domluvit, jak proti broukovi bojovat. Zjednodušeně řečeno, správa parku by nejraději pokácela všechny napadené stromy, včetně těch, které stojí v nejcennějších částech Šumavy, aby neničil další stromy. Duha naopak chce v prvních zónách napadené stromy ponechat jejich osudu, aby si příroda poradila s broukem sama. V dalších částech Šumavy proti zásahům nemá velké námitky. Stejně rozdílné názory na kácení mají i odborníci z ministerstva životního prostředí a univerzitní profesoři. „Nic není černobílé. Na výběr máme vždy dvě špatné varianty,“ přiznává mluvčí národního parku Zdeněk Kantořík. Svá rizika podle něj má kácení i nečinnost v boji s kůrovcem. Z Kamenného kostela už výprava jde nesrovnatelně rychleji. V Novém Údolí musí stihnout poslední vlak. Také vidina odpočinku na terase u restaurace ji popohání. Cestou míjí lesní dělníky, kteří speciální lanovkou tahají z lesa pokácené stromy. Těsně před Novým Údolím Iva Matějková láká výletníky, aby si ještě zašli půl kilometru k nejvyššímu šumavskému jilmu. Část výpravy přesvědčí. „Maminko, já jdu na pivo. Takových jilmů ještě uvidím,“ trhá se od své ženy Petr Kužvart. Do kempu v Horní Vltavici dochází výprava před devátou hodinou večer a staví stany. Ochlazuje se. Teplota klesá až k bodu mrazu.