Chtějí snad starostové připravit Šumavu o peníze?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:23

Pohled na člověka, který si iniciativně sám pod sebou řeže jedinou lukrativní větev, na níž sedí, je vždycky deprimující: jeli těch lidí víc, schyluje se k velmi pravděpodobné hromadné havárii.

Oč jde? Starostové dvanácti šumavských obcí se 11. září t. r. z iniciativy hejtmana Plzeňského kraje Petra Zimmermanna sešli a shodli se na jedné olbřímí blamáži, která v důsledku poškodí především je samotné a obce, jež spravují. Ta blamáž se týká národního parku: „Kůrovec napadá stále více stromů ležících v blízkosti obcí. Na uschlé stromy se žádný turista podívat nepřijede. Když nebudou jezdit turisté, hodně lidí tady přijde o práci a odejdou odtud. Situace vyžaduje nekompromisní zásah, tedy vykácení napadených stromů... Když tady nebude les, nebude ani turistika, která nás na Šumavě všechny živí... Nikdo nám sem nepřijede, protože není zvědavý na kus sežraného lesa...“ (ČTK 11.9. a tisk v dalších dnech.)

Omyl dvanácti starostů

Tvrdá data, tak jak je rok co rok oficiálně zveřejňují oba sousedící národní parky, jsou pravým opakem závěrů starostů. Šumavský národní park navštívilo loni celkem 1, 8 milionu návštěvníků. O více než polovinu menší, téměř třetinový Národní park Bavorský les, kde se od počátku osmdesátých let na 75 % rozlohy nechávají stromy umírat vestoje, bez jakéhokoli lidského zásahu (podle našich starostů se nechávají pro turisty neatraktivně „uschnout“), navštívilo jen v loňském roce přes dva a půl milionu turistů. Je to prokazatelně nejúspěšnější, turisticky nejnavštěvovanější rezervace v celém Německu (kde mají mimochodem deset dalších národních parků, včetně vysoce atraktivních parků alpských: nikde se v jádrových zónách nezasahuje). Na zázrak přirozeného umírání starého a zrodu nového lesa, jehož je kůrovec vítaným porodním asistentem, se jezdí dívat ta nejnáročnější turistická klientela nejen z Německa, ale z celé Evropy. Je to, nehledě na neocenitelné přírodní a vědecké přínosy, turistická atrakce první třídy. Každoročně přináší do regionu několik desítek milionů eur. O to o všechno chtějí čeští starostové svým nepochopením smyslu a atraktivity národního parku své obce připravit? Nechť to tedy svým občanům rovnou řeknou! Nechť řeknou, že si přejí, aby Šumava spadla z druhé do páté ochranářské kategorie (neboť právě kácení v 1. zónách parku bylo a je zahraničními experty nejvíc kritizováno, právě ono se podle nich neslučuje se statutem národních parků). Nechť rovnou starostové prohlásí, že chtějí Šumavu připravit o odbornou prestiž, bohaté dotace i bohatou klientelu. Nerozumějíli řeči přírody, vidíli v národním parku jen ohrožené kubíky dřevní hmoty, měli by aspoň rozumět řeči čísel. A ta je neúprosná: každoroční návštěvnost bavorského parku, a tím i lukrativní obživa okolních obcí, je, vzhledem k jeho velikosti, téměř pětkrát vyšší než našeho lesního závodu, protkaného asfaltkami, kde turista musí každou chvíli uskakovat povozům se dřevem a čelit novým a novým zákazům vstupu. (Už v roce 1995 konstatoval na Šumavě významný americký ekolog Boy Evenson, že národní park, do jehož jádra nesmí turista a smí traktor, je ve skutečnosti pseudoparkem, tedy etiketním podvodem na občanech: po osmi letech to potvrdily hned dvě vrcholné mezinárodní ochranářské organizace, IUCN a WWF.)

Proč neříkají pravdu?

Pravda: dvanáct starostů, které hejtman Zimmermann na „protikůrovcový“ mítink výběrově pozval, nereprezentuje ani zdaleka celou Šumavu. Obcí dotčených národním parkem či chráněnou krajinnou oblastí je ve skutečnosti jednou tolik. Nejméně deset obcí tedy scházelo. Ale tím nechci celou akci v nejmenším bagatelizovat. Shodneli se dvanáct demokraticky zvolených zástupců občanů na nějakém zjevném nesmyslu, je to vážná věc. Podívejme se na její možné příčiny. Pomiňme laciný argument, který často používají dřevorubci vůči mně, argument o jejich profesní nekompetentnosti (ani jeden ze starostů, pokud vím, není přírodovědec či ochranář). Berme prostě na vědomí, že naši starostové se cítí být chytřejší než renomovaní mezinárodní odborníci a dvě vrcholné světové ochranářské instituce. Připusťme, že našich dvanáct starostů opravdu rozumí problematice hmyzu víc než profesionální odborníci přes brouky, konkrétně celá vědecká rada Entomologického ústavu Akademie věd v čele s profesorem Sehnalem, že rozumí přírodním procesům víc než přírodovědci v čele s ředitelem Botanického ústavu Akademie věd profesorem Krahulcem. To jsou jen dvě z řady přírodovědných institucí, jež už deset let tvrdě kritizují kácení a vytváření holin v jádru národního parku, narušování porostních stěn a následné takto vyvolané polomy uvnitř porostů, jež jen za uplynulý rok sklátily čtvrt milionu stromů. (Protest proti kácení podepsalo loni dokonce 115 přírodovědců!) Nejsou to tedy jen „ekologičtí aktivisté“, jak mystifikují veřejnost starostové, kdo chtějí v národním parku přírodu nechat být přírodou: jsou to především vědci a zahraniční enviromentální odborníci. Proč nám tedy starostové neříkají pravdu? Napadají mně tři odpovědi.

Nejde jen o boj s kůrovcem

1) Buď jsou „jen“ neinformovaní, nevědí, co se děje za humny, v sousedním Bavorsku a v dalších standardních evropských národních parcích. Nekriticky proto přijímají pohádky náměstka ředitele šumavského národního parku o tom, že na uschlý les nebude nikdo zvědavý, že jinde (NP Kalkalpenu v Rakousku) se v jádru parku také kácí atd... Mimochodem, tuto oblíbenou lež inženýra Zatloukala nedávno vyvrátil dr. Mojmír Vlašín v Radiožurnálu, kdy i její šiřitel musel nerad přiznat, že vlastně ani v Kalkalpen tak úplně nemyslel 1. zóny parku. Přijmemeli tuto smutnou zprávu o neinformovanosti našich zastupitelů, žijících dosud za železnou oponou, pak se jako hlavní viníci celé blamáže nejeví oni, ale nedostatečná osvěta pracovníků správy parku. Ti, namísto toho, aby zastupitelům soustavně vysvětlovali poslání národních parků na celém světě, jímž je, alespoň v jádru rezervace, vždy ochrana přírodních procesů (včetně žíru kůrovce) před lidskými zásahy a naopak aktivní a včasné zásahy proti kůrovcům v okrajových částech souvisejících s hospodářskými lesy (tak jak to praktikují v Německu, v Polsku či jinde), namísto toho, aby jim a veřejnosti trpělivě vysvětlovali smysl samotného emblému šumavského parku, který nosí na uniformách, kde je vedle zeleného stromu strom uschlý (neboť právě existence druhého podmiňuje na Šumavě zrod prvního), namísto této standardní osvěty straší občany i zastupitele ohrožením kubíků dřevní hmoty, nezasáhneli se včas proti škůdci. Správě parku se podařila neuvěřitelná věc: díky její „osvětě“ se většina veřejnosti, médií i politiků u nás domnívá, že jediným smyslem, problémem a tématem národního parku na Šumavě je boj proti kůrovci. Jako bychom byli jediným parkem na světě, kde ve smrkových monokulturách řádí kůrovec. Tímto účelovým mýtem se správě parku podařilo a starostové tu hru v dobré víře přijali nenápadně odvést pozornost od milionového byznysu se dřevem ve druhých zónách, jež už devět let provozuje park s okolními dřevařskými akciovkami (včetně vzájemných personálních pendlů) i od podivného mizení dřeva pomocí vrtulníků z nejpřísněji chráněných zón parku, tedy vlastně od úmyslného či nedbalostního trestného činu podle 255 trestního zákona se sazbou až do 8 let (Naše sdružení eviduje v tuto chvíli v 1. zónách cca 550 prokázaných krádeží dřeva, v tržní ceně od půl milionu do dvaceti pěti milionů korun; a to nepočítáme nevyčíslitelné ztráty morální, hrubé narušení ochrany přírodních procesů).

Načasovaná iniciativa?

2) Nebo jsou starostové naopak informováni až moc dobře (koneckonců někteří z nich např. starosta Kvildy, popř. Modravy jsou zároveň pracovníky Správy parku, u většiny obcí má Správa své lidi přímo v zastupitelstvech, jež starostové reprezentují!). Jsou však „zavázáni“ parku rozličnými protislužbami, úlevami, výhodami a sliby pro jejich obce a občany. „Koupil“ si je takto někdo, komu moc záleží na tom, aby se na Šumavě nezastavily motorové pily, aby tu nedejbože nezvítězila koncepce ochranářská nad koncepcí trvale udržitelné těžby? A aby tu nadále směli lovit protekční nimrodi typu senátora Petra Smutného? Proto ten křik o ohrožených kubících dřevní hmoty, proto ten nesmyslný požadavek, aby se koncepce parku řídila podle toho, jak se ten který rok vyspí kůrovec. Nikoli náhodou přichází celá iniciativa starostů ve chvíli, kdy se vážně houpe křeslo pod ředitelem Žlábkem (jehož přirovnávání krádeží dřeva v jím spravovaném resortu ke zlodějnám v supermarketu by samo o sobě ministrovi muselo stačit k odvolání z postu, který manažersky nezvládá). A iniciativa přichází ve chvíli, kdy ministerstvo po drtivé kritice IUCN a WWF snad opravdu dokončuje novou, pravděpodobně víc „ochranářskou“ a „evropskou“ koncepci parku, do níž se dosavadní dřevorubecký management nevejde. Jeli tomu tak, potom celá iniciativa dvanácti starostů je jen maškarádou, převlekovým divadýlkem samotných správců parku, kteří bud přímo nebo přes své lidi v zastupitelstvech bojují takto o své ohrožené posty. Iniciativa zdánlivou kritikou parku pro „malou“ ráznost v boji s kůrovcem vytváří mylný dojem, že dosavadní dřevorubecký management je vlastně ekologický, že je uvážlivým, rozumným středem, který čelí kritice „zprava“ i „zleva“, jak od radikálů mezi ekology, tak od radikálů mezi starosty. Směrem k nadřízeným i k veřejnosti tak celá iniciativa vysílá zprávu: v žádném případě neodvolávat tak svědomitý management, který chce vyjít vstříc oběma stranám sporu. (Abychom téhle zprávě uvěřili, nesměli by mezi samotnými starosty sedět představitelé současného managementu parku a ten by po sobě nesměl zanechávat tisíce hektarů holin v nejcitlivějším jádru parku a tutlat krádeže.)

Obavy o zdroj obživy?

3) Starostové a jejich obce se skutečně upřímně obávají o „své“ zelené lesy, obávají se právem poté, co nebyli dostatečně kompenzováni za omezení, jež jim národní park přinesl že region přijde o nejvýznamnější zdroj obživy. Ten však (mylně) vidí v těžbě dřeva a umělé obnově, popř. v (údajné) touze lidí vidět i na Šumavě tentýž pravidelný, vzorně uspořádaný, hospodářsky les, jaký znají z domova. Nikdo jim neřekl, že jejich šance je v udržování přírodě blízké krajiny bez lidských zásahů, jež svým pralesovitým charakterem přiláká dostatečné množství návštěvníků i peněz. Takto, neznale leč upřímně, se obce před lety bouřily proti uschlému lesu i v sousedním Bavorsku. S tím zásadním rozdílem, že v tamním národním parku neseděli žádní technokrati, natož pokrývači zlodějů dřeva či zloději, ale skuteční ochranáři a ekologicky vzdělaní lesníci a přírodovědci. Bavorská vláda, a konkrétně premiér Stoiber, jehož rozhodně nelze považovat za přítele ekologů, tehdy protesty obcí ustála. Obhájili právo národních parků „nechat přírodu být přírodou“, prošli se před rozhořčenými demonstranty uschlým lesem, jehož se zdálky zhrozili. Ale na rozdíl od našich politiků a starostů se dívali i pod sebe, na novou generaci stabilnějšího lesa, který se rodí ve stínu starého. Spatřili tak „zázračné divadlo umírání a zrodu“, o něž nechtěli připravit ani přírodu, ani své spoluobčany. Jak se zachovají vůči témuž nátlaku obcí naši politici? Kdyby na tuto hru přistoupili, kdyby připustili, že se nová ochranářská koncepce bude řídit partikulárními hospodářskými zájmy obcí a managementu, který chce nadále žít z těžby a prodeje toho, co má chránit, pak by nad národním parkem vyřkli do budoucna definitivní ortel.

Eutanazie jako ozdravná metoda

Každoroční kůrovcové divadlo už začalo být stereotypní (osm let nad broukem slavně vítězíme, a osm let je tu, prevít, napřesrok zas: mezitím zmizí z nejvyšších poloh další statisíce a miliony kubíků, jež zhltnou akciovky). Proto je letos oživili novým hitem: torturou v přímém přenosu. Média jásají: „Unikátní metoda likvidace kůrovce! V 1. zóně u pramenů Vltavy odstraňují horolezci kůru stromů! Napadené stromy sice uschnou, ale zůstanou stát!“ Tortura v přímém přenosu si vždycky najde vděčné publikum. Co na tom, že kdyby šlo správcům parku opravdu o zastavení brouka, neinscenovali by horolezecké divadélko v 1. zóně, ale už dávno mohli takto oloupat, namísto tisíců hektarů holin, statisíce stromů ve 2. zónách? Co na tom, že posláním 1. zón národních parků, jak je zákonně stanoveno i u nás, není boj s kůrovcem, ale „uchování a obnova samořídících funkcí přírody“? A jak kati stromů vědí, že třeba jeden ze sta by se neubránil a nezaložil novou, odolnější generaci, když o pár set metrů dál v Bavorsku je takových příkladů habaděj? A není právě toto ponechat odpověď na přírodě posláním národních parků kdekoli na světě? Nenastaneli změna, po drtivé mezinárodní kritice právě kvůli zásahům v 1. zónách se mi zdá sešup Šumavy z druhé do čtvrté až páté ochranářské ligy neodvratný. Oloupaná a rozkradená Šumava si ostatně jinou než pátou kategorii nezaslouží. To vám nevadí, páni starostové?

(Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy)