Šumava jako model budoucnosti: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:23

Životní prostředí a ekologie

Šumava není odtažité lokální téma, jak si vesměs myslí naši deníkáři, spor o Šumavu je sporem modelovým, sporem o budoucnost.

Jde o obecný model našeho chování k přírodě, k zatloukané minulosti i vyprodávané budoucnosti, model naší odpovědnosti k potomkům, model naší pýchy i pokory před něčím, co nás přesahuje. Jde i o model naší otevřenosti sousedům a světu – zda to s běžnými evropskými normami ochrany přírody myslíme vážně, nebo zda je naší filosofií potěmkinská ves a nová železná opona. Deset let to vypadalo, že v tomto modelu vítězí technokratická pýcha a chamtivost, která umí všechno, včetně lesnické vědy, překroutit ke svému prospěchu a ke korupci. Truchlivými svědky desetiletého šumavského příběhu jsou lidé, kteří si sami říkají vědci, učí na prestižních univerzitách, houfují se v národovecky vymezených a omezených organizacích typu Národní lesnický komitét – a přitom se nechali zneužít, ať už ze ziskuchtivosti, ze strachu o bydlo nebo z nevyléčitelné fachidiotie, až k ponižujícímu sprejování dvěstě– až třistaletých stromů, odsouzených v Trojmezenském pralese k smrti (profesor R. Mrkva aj.). V tu chvíli přestali být vědci a stali se z nich mistři popravčí. Jejich čas naštěstí skončil. Takzvaný spor o kůrovce – který je v kterémkoli jiném než českém národním parku jen trapným pseudosporem – rozhodly snad už definitivně světové ochranářské organizace (IUCN, WWF).

Co nového na Šumavě?

Šumava se konečně zbavila Ivana Žlábka, jenž svým arogantním, velkopanským chováním k veřejnosti a k médiím připomínal čtenářům Váchalovy Očarované Šumavy občas až černého myslivce, vysávajícího a udržujícího ve strachu celý kraj. Ať tak či onak, Žlábek už bude navěky symbolem devastace přírody, korupčního chování a bagatelizace krádeží (do deseti procent je podle něj možné v nejpřísněji chráněných zónách státem dotované krádeže tolerovat!). Zůstane i symbolem technokratického fanatismu s nulovým přírodovědeckým kreditem a citačním indexem, zato však s neprůhlednými vazbami na dřevařské akciovky a jejich zisky. Posunem od Ivana Žlábka k mravně i odborně nezpochybnitelnému biologovi Aloisu Pavličkovi dostal náš největší národní park jedinečnou šanci zařadit se mezi standardní evropské rezervace, ztratit svou mezinárodní pověst „etiketního podvodu“, „parku jen na papíře“ či „tunelu na dříví“. A zároveň s tím může získat po deseti letech spolu se ztracenou pověstí i právo na dotace z evropských strukturálních fondů, tedy šanci na prosperitu regionu. Aby se to všechno zdařilo stejně dobře jako v sousedním Bavorsku – a dokonce lépe, protože skromnost stranou, přírodního bohatství včetně jezer a slatí máme na naší straně rozhodně víc! – to záleží teď už jedině na nás.

Záměrně šířené temno

Nejsem zdaleka sám, kdo spatřuje nejhorší zločin Žlábkova vedení (samozřejmě kromě krádeží, holin a erozních rýh v jádrovém území) v záměrně zanedbané ekologické osvětě mezi místním obyvatelstvem. Měli na to deset let. Měli dost času na to, aby obyvatelům, včetně starostů, trpělivě vysvětlovali zásadní rozdíl mezi hospodářským lesem a národním parkem, v němž stromy umírají vestoje, a v jehož jádrové zóně kůrovec není hrobařem, ale porodníkem nové generace porostů. Mohli uspořádat stovky exkurzí do Bavorska, kde by viděli naši lidé suchý les, zdálky sice hrozivý hřbitov, zblízka však turistickou atrakci první třídy – vzrušující přírodní divadlo umírání starého a zrodu nového (pod stinnou ochranou umírajících rodičů se tu mají k světu už desítky milionů spontánně zrozených dětí). Mohli tisíckrát objasňovat základní smysl národních parků kdekoli ve světě („přírodu ponechat jí samé“), včetně obrovských přínosů pro region (dotace, prosperita z turistů od nás i ze světa, kteří nepojedou stovky kilometrů proto, aby v národním parku spatřili totéž, co znají z domova, tj. normálně obhospodařovaný les). Namísto toho všeho Žlábek, Zatloukal, Juha a Kantořík vtloukli občanům do hlavy, že Šumava má pouze dva nepřátele: kůrovce a ekology. Ti první Šumavu sežerou a nikdo na ni nebude zvědavý (lež, kterou vyvracejí holá fakta o nejnavštěvovanějším národním parku Německa – Bavorském lese). Ti druzí by tu chtěli mít jen divočinu, vlky, medvědy a aktivisty, kteří místní rodáky nepustí do lesa a nedovolí jim tu, například podle jihočeského zastupitele Vlacha, normálně žít a podnikat (opět lež jako věž, již vyvrací bavorský, polský, rakouský, slovinský, krátce kterýkoli příklad národního parku v Evropě, z něhož plynou obcím nejen omezení, ale i kompenzace a další zisky, především ze služeb a turistiky). Přitom to byla právě správa našeho parku (nesnesitelně ohebná ing. Martanová aj.), kdo deset let brzdil ekologicky šetrné podnikání a soukromníkům, kteří chtěli obnovovat tradiční penziony s šetrnou, například koňskou dopravou, a tím podporovat měkkou turistiku, vnucoval jako jedině možnou formu podnikání farmu (Knížecí Pláně, Bučina aj.). Nejsou to ekologové, byli to dřevožrouti z parku, kdo na Šumavě deset let nepřáli občanské iniciativě při obnovování sítě chybějících služeb turistům a milovníkům přírody.

Životní nutnost změny myšlení

Tím vším Žlábkova správa úspěšně odváděla pozornost od tajemného mizení kmenů z nejpřísněji chráněných zón a od celkového neprůhledného byznysu se dřívím, odváženým traktory i vrtulníky z míst, kam turista nesměl. Ba co hůř, budila lživý dojem, že jediné, čím se lid šumavský může uživit, je pěstování hospodářského lesa, tj. výsadba, těžba, transport a prodej dřeva. (Zdeněk Kantořík: „Kvůli zcela zastaveným pracím v lesích NP Šumava (i v pěstební činnosti) by v soukromých firmách přišlo o práci kolem 1500 lidí.“) Z renomovaných přírodovědců akademických ústavů dělala správa, jmenovitě Žlábek a Zatloukal, v médiích v lepším případě politováníhodné neumětely, kteří se jí svou nekvalifikovanou kritikou pletou do řemesla – a v horším případě zemské škůdce.

Žalostným výsledkem takovéto „osvěty“ jsou ti představitelé obcí, kteří nadále vidí v trvale udržitelné těžbě dřeva jedinou alternativu prosperity Šumavy – a naopak v ohrožení této těžby, ať již kůrovcem, přírodovědci nebo aktivisty, zkázu regionu. Neznalí smyslu národních parků obecně a faktů ze sousedního parku konkrétně, vytrvale opakují kolovrátek o kůrovci, který jim vnutila minulá správa. (Starosta Nových Hutí Jiří Petráň: „Jsem zvědavý, co vymyslí nový ředitel převratného pro park – a jak bude bojovat s kůrovcem jinak.“ Starostka Borových Lad Stanislava Barantálová: „Stále budeme stát za tím, že je třeba zasahovat. Nechceme tady suchý les, a pokud nedorostou mladé nálety, tak šumavské lesy budou stále hospodářské. (!) Když necháme první zóny sežrat kůrovcem, tak sem nikdo z turistů nepřijde!“). Podobně neznale mluví i starostové obou Kvild, Hartmanic i Srní (naštěstí, ač by rádi, těžko mohou mluvit za celou Šumavu). Pro ně Šumava = les, les = kůrovec, kůrovec = ohrožení statisíců kubíků dřevní hmoty. Dokud se nevymaní z tohoto materialistického myšlenkového schématu, nenahlédnou ani, proč mnozí z nich nosí na rukávech i na služebních autech emblém Národního parku Šumava, v němž kromě zeleného stromu figuruje i strom uschlý. Jedno tady odjakživa podmiňuje druhé, a teprve obé dohromady tvoří estetiku a poetiku Šumavy. Šumava není jen les, ale i slatě, mrazová vrchoviště, jezera, morény, bystřiny, horské louky, pastviny, skály a kamenná moře. Z celé nesmírně rozmanité šumavské fauny a flóry však naši fachidioti už deset let popularizují, hýčkají i atakují jediného broučka. Už je čas s jeho kultem v národním parku přestat – zbytek republiky na technokratický apetit Žlábkových pohrobků snad bohatě postačí. Být ředitelem, rozbiju v prvé řadě komunisty i Žlábkem pečlivě budovanou síť asfaltek, abych co nejvíc ztížil další rabování lesů kdykoli v budoucnosti. Dokud se tu neobnoví přirozené lesní cesty, jež teprve přilákají z celého světa standardní návštěvnickou klientelu národních parků, nikoli jen cyklistické lapače kilometrů, dokud se nezmění na Šumavě myšlení lidí, nezavede základní osvěta a nevyšetří krádeže, dotud sebeosvícenější ředitel zmůže méně než nic.

Vzkaz starostce Balounové

Vrchol arogance moci a udivující legislativní negramotnosti (a dost možná pro mne i důvod k budoucímu trestnímu oznámení) představuje ovšem starostka Kašperských Hor, ing. Alena Balounová. Potěšila mě milým dopisem, jejž mi poslala, když jsem objevil v lesích, které na území Národního parku její obec spravuje, stovky metrů dlouhé a až půl metru hluboké erozní rýhy až na skálu (flagrantní porušení zákona č. 114/92 Sb., jenž za podobné přečiny v NP ukládá až milionové pokuty). Paní starostka mi považovala „za potřebné sdělit, že pobyt a působení osob, majících v úmyslu jakkoliv hodnotit a vyjadřovat se k hospodaření a činnostem na pozemcích Města Kašperské Hory, je v našich lesích možné pouze se souhlasem města – vlastníka pozemků a v doprovodu odborného lesního personálu námi zřízené společnosti Kašperskohorské městské lesy. Pro ostatní (!) návštěvníky našich lesů samozřejmě platí ustanovení § 19 lesního zákona a omezení vyplývající z režimu NPŠ.“ Vyhledal jsem si příslušný paragraf lesního zákona a zjistil, že ho paní starostka (a co je horší, i její lesní poradkyně a inspirátorka dopisu ing. Naušová) nezná. Už preambule zákona mluví o lesu nikoli jako o soukromém pašalíku, ale o „národním bohatství, tvořícím nenahraditelnou složku životního prostředí“. A hned první věta § 19 říká, že „každý“ – tedy i já – „má právo vstupovat do lesa“. A jsou tam vyjmenovány všechny okolnosti, za nichž jedině lze toto nezadatelné právo dočasně omezit (ochrana lesa, zdraví a bezpečnost občanů). Žádné „hodnocení a vyjadřování se k hospodaření“ mezi důvody zákazů vstupu do lesa nejsou. Paní starostka a její povedená lesní inženýrka dělí občany na ty, kteří "„hodnotí“ (např. já) – a na ty ostatní. Jak budou ale sami v Kašperských Horách hodnotit, kdo jim tam jde hodnotit, a kdo jde na houby? To budou mít na kraji lesa nějaké vyhodnocovací komise? Co když budu maskován košíkem? Dopis neomylně prozrazuje nečisté svědomí (co by ještě u nás mohl ten šťoura proboha objevit!). Je pro mne trvalou vstupenkou do lesa, pobídkou k hlubšímu pronikání do kašperskohorských lesů, které určitě ukrývají lecjaká tajemství. Samozřejmě, že se o ně se čtenáři podělím!

Karel Kuklík: Rozpad dřeva. Z knihy Šumava