Park za chalupou: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:23

Zdálo by se, že mít za chalupou národní park, navíc tak nádherný národní park jako je Šumava, by mělo být něčím, nač je člověk hrdý. No, řekněte, chalupníče, lidé z celé republiky a půlky Evropy se na to jezdí dívat a vy na to koukáte z okna!

Jenže to jsou jen teorie, a kdyby se o nich šumavský chalupník dozvěděl, vzal by bejkovec a hnal by mě, že bych se nestačila divit. Sotva totiž překročí práh, začne zakopávat o četná omezení, která s sebou parková ochrana přírody nese. Tu nesmí vkročit, tam taky ne. Rád by přistavěl patro pro mladé, ale nesmí. Mladí se tedy rozhodnou postavit si rodinnou farmu s okny plnými muškátů, za nimiž by se mohli ubytovat turisté, a s koňmi, na nichž by mohli jezdit. Nesmějí.

A tak, řeknete-li před Šumaváky „národní park“, většina jich zatne pěsti. Stát je totiž leckdy nespravedlivý. Chrání šumavskou přírodu, ale nechrání její lidi. Lidi, kteří v horách žili odjakživa, kteří tam pracovali a přiváděli na svět děti. Lidi, kteří tam žijí i dnes a pořád přivádějí na svět děti, a i pro ně možná Šumava bude celoživotním domovem. A všichni tihle lidi by si zasloužili, aby jim konečně někdo řekl: vím, nesmíš tohle a tohle. Ale dám ti za to něco jiného.

Tohle se na Šumavě zatím neděje. A proto se obce hádají s parkem a park s obcemi, proto mají tamní lidé ochrany přírody plné zuby. A proto nejsou na svůj národní park pyšní.