Polemicky na téma Šumava: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:23

V článku Jana Schinko o Šumavě (JDB 27. 9. pod názvem Rozhled z Boubína vyřeší až v Bruselu) bylo několik věcí, s nimiž nemohu souhlasit.

Především je skutečností, že velká část Šumavy je zvláště chráněným územím; menšina národním parkem, většina chráněnou krajinnou oblastí. Ani o jednom z ochranných režimů v článku nebyla řeč. Přitom Boubín leží hluboko uvnitř chráněné krajinné oblasti. Jako právník jsem se podílel na legislativní přípravě národního parku i zákona o ochraně přírody a krajiny počátkem 90. let. Mohu tedy s plnou znalostí situace prohlásit, že teprve od té doby začala být příroda na Šumavě skutečně pod ochranou státu (cosi jako národní zájem).

Všechny pokusy o národní park za komunistické éry byly marné. Nechtěl bych se v této věci vracet před listopad 1989. Mezinárodní režim národních parků je už takový, že příroda je v nich nespornou prioritou.

Je to opravdu především místo pro přírodu a teprve pak pro člověka. Osobně na tom nevidím nic špatného, vždyť takových míst je v celé České republice něco kolem dvou procent rozlohy.

Spor o povahu šumavského turismu

Autor článku se domnívá, že člověk se do šumavské krajiny musí vrátit. Už se stalo. Od roku 1989, kdy padla železná opona, tato místa navštívily miliony návštěvníků. Za posledních patnáct let vznikly desítky ba stovky nových hotelů, penzionů a ubytoven. Ti z nás, kteří jezdili za komunismu na Kvildu na běžky a stáli dlouhou frontu na jediné dostupné občerstvení (zelnici) v jediném hostinci čtvrté cenové třídy „U Krále Šumavy“, mohou srovnávat. Je to nepopiratelně ohromný rozvoj, kterým Kvilda prošla. A nejen ona. Nikdo nebránil z důvodů ochrany přírody stavbě nových rekreačních kapacit na Zadově, v Kašperských Horách, na levém břehu Lipna i jiných místech. Brána turistice byla otevřena dost. Nelze přece očekávat nějakou novou kolonizaci Šumavy či její dosidlování ve velkém stylu. Zájmové lobby o něco takového ostatně ani neusilují a rozhodně neplánují ekologické zemědělství nebo zakládání menších farem. Spíše jim jde o pozemky v nejatraktivnějších lokalitách v území (např. Smrčina), které chtějí obsadit hodně tvrdou a masivní turistikou. Mezi tyto záměry patří i komerčně – relaxační areál na Chlumu, jehož pořizovací náklady jsou odhadovány až na dvě miliardy korun.

Rozhledna na Boubíně

Boubínská rozhledna vedle toho vypadá jako vcelku nevinná záležitost. Je věcí podrobné argumentace orgánů ochrany přírody, proč této rozhledně nepřejí, měly by to veřejnosti jasněji vysvětlit. Sám rozhlednám fandím a mrzí mě, kolik jich v krajině ubylo. Ano, Šumavu skutečně neohrozí v dohledné době průmysl. To je tak očividný a triviální fakt, že ani nemá cenu jej odůvodňovat. Šumavu však jistě může ohrozit nerozumný a nepřiměřený rozvoj tvrdé turistiky.

Chybí respektovaný, programový dokument

Národní park není programem na léta ba ani desetiletí. Je to program na staletí. Příroda nežije (naštěstí) ve volebních cyklech. To se týká Šumavy jako celku, nejen národního parku. Každé nerespektování přírodních zákonů se nám vrací jako bumerang. Šumava nemůže být předmětem jednotlivých, nekoordinovaných záměrů připomínající vylupování rozinek z vánočky. Má­li ještě další kapacitu pro rozvoj cestovního ruchu, zemědělství nebo bydlení (a já jsem přesvědčen, že má) musí být tato kapacita definována, stejně jako stanoveny její limity. Je nejen iluzorní, ale i zbytečné vracet se k jakýmsi minulým šumavským modelům nebo usilovat o to, aby to u nás vypadalo jako na bavorské straně (proč by pak k nám turisti potom jezdili?). Jsme zavázáni k něčemu jinému – hledat novou cestu. Podle mě to není cesta rozsáhlých lyžařských areálů s hotelovými komplexy a zábavními středisky v přírodně cenných lokalitách.

JUDr. Svatomír Mlčoch