Pohromy k nezaplacení: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:24

Životní prostředí a ekologie

Přírodní katastrofy jako dobré zprávy

Každý, kdo alespoň občas listuje v novinách, musel nabýt dojmu, že se s českou přírodou v poslední době děje něco strašného: bobři kácejí jihomoravské topoly, chrousti začínají likvidovat lesní školky, kůrovec sklízí ztepilé šumavské smrky a zdivočelé řeky ničí všechno, co jim stojí v cestě. Zprávy to nejsou nikterak nadsazené. Přesto bychom je však měli považovat za ty z kategorie dobrých.

„Škůdci“ se vracejí

Kalamitní výskyt lýkožrouta smrkového v Národním parku Šumava média setrvale podávají jako ničivý útok nebezpečného škůdce na majestátní šumavské hvozdy. Každý, kdo rozumí ekologii lesa, ale ví, že je to omyl. Většina lesních ekosystémů severní polokoule, v kterých dominují jehličnany, prochází pravidelným cyklem růstu, destrukce a opětovného růstu. V jehličnatých lesích Severní Ameriky, severní Evropy i v sibiřské tajze (a přesně takový les nám předci vysázeli na Šumavě) stárnou stromy do té doby, než se na nich namnoží kůrovci a jako epidemie zlikvidují stromové patro na nedozírných plochách. Nebo se tu hromadí spadané jehličí, až je dostatek paliva pro rozsáhlé lesní požáry. V obou případech pak vždy následuje exploze růstu bylinného a křovinného patra, která jsou po několik stovek let opět postupně nahrazována jehličnany. Takzvaný Velký vývojový cyklus lesa se tím uzavírá.

Ve světle současných vědomostí je tak jasné, že ve srovnání s velikostí například sibiřských kůrovcových kalamit nebyla ta šumavská nijak zvlášť rozsáhlá a především nebyla ničím nezdravým – je to normální způsob, jak se příroda zbavuje přestárlých smrků, jak se obnovuje. Lidský život je však příliš krátký, než aby chápal staletý cyklus obnovy lesa jako přirozený. A navíc – je nám líto těch ztepilých kmenů.

Obdobný obrázek je možné vidět i na jižní Moravě. V zoufalých zbytcích kdysi majestátních lužních lesů se tam po mnoha desetiletích vzpamatovává populace bobra. Je to zvíře roztomilé a inteligentní, takže už jeho prostá přítomnost budí sympatie. Biologická hodnota bobra ovšem spočívá především v jeho tvůrčím přístupu ke svému ekosystému. A na jihomoravských lesích, kde jich v současné době operuje asi tisícovka, to začíná být vidět. Pokácené topoly a duby, spasené vrbové houští, říčky ucpané hrázemi. Nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že bobři do přírody patří; vždyť v Evropě byli dříve než člověk. Méně si už však uvědomujeme, jakou službu svým „škůdcovstvím“ dělají přírodě – kácením stromů, omezováním růstu křovin a zaplavováním půdy udržují při životě mokřady a vlhké louky. A to jsou jedny z našich zdaleka nejbohatších ekosystémů. Bobři tak, stejně jako kůrovci, udržují rozmanitost a umožňují obnovu.

Jako ekologická pohádka zní nostalgické vzpomínání starších generací na dobu, kdy se sbírali chrousti do konví a nosili jako krmení drůbeži. Kdo mladší třiceti let ale viděl brouka, který svou hojností kdysi vstoupil do přísloví a který v přirozených podmínkách slouží jako zásadní zdroj potravy celé řadě ptáků? DDT a jiné pesticidy fungovaly příliš spolehlivě, než aby se tento symbol hojnosti vyhnul hrozbě vyhubení. Během uplynulých dvou let se však asi na osmi lokalitách v republice chrousti opět začali rojit a zapomenutý fenomén, který dokázal ve skrytu přežít mnoho desetiletí technokratické arogance, vstává z mrtvých. Otázka ovšem je, zda vstane. Lesnická veřejnost totiž prostý návrat chrousta klasifikovala jako „přemnožení“ a odstartovala podrobné mapování jeho výskytu, předpovídání budoucích rizik a jiné typické příznaky hysterie. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a ministerstvo zemědělství už do boje proti „škůdci“ nasadilo helikoptéru vybavenou nádržemi s univerzálním insekticidem...

Destrukce a obnova

Jsou bohužel dva velmi pádné důvody, kvůli kterým bude ještě dlouho v případech velkolepých akcí přírody používáno slovo destrukce místo slova obnova. Prvním společným jmenovatelem problémů s kůrovcem, chrousty i bobry je, že své bohulibé aktivity provozují i v lesích, jež byly vysázeny a určeny na pilu. Máme tedy přírodní jevy chránit i tam, nebo je kůrovec opravdu škůdcem?

Je překvapivé, jak málo milovníci přírody i pěstitelé hospodářských lesů chápou, kudy vede dělící čára – kůrovec i bobr škůdci jsou i nejsou, jde o to kde. Možná by bylo užitečné uzavřít následující příměří: ochránci přírody budou respektovat, že v hospodářských lesích se zkrátka pěstuje dřevo, ne motýli a sasanky. Uznají, že hospodářské lesy jsou efektivním obnovitelným zdrojem surovin a že je tu třeba dbát na výnosy. Pokud se pěstitelé těchto lesů nevrátí k destruktivním praktikám ze 70. a 80. let, nebude jim komerční přístup a lásku ke smrkovým monokulturám nikdo vyčítat.

Na oplátku se ale lesníci musí zbavit pocitu, že právě oni jsou ti vyvolení a jediní schopní rozhodnout, co je třeba chránit v 1. zónách národních parků. Pokusí se pochopit (a vyučovat na lesnických školách), že stromy rostou za jedním účelem v hospodářském lese, a za úplně jiným účelem v lesích chráněných. V tom prvním případě je účelem prodej, v tom druhém staletý cyklus obnovy.

Při svém prosazování vzrostlého lesa jako jediné správné formy přírody i v chráněných územích se dnes lesníci chovají jako lobbisté, kteří hájí své zájmy na úkor jiných. Existuje ale řada jiných částí společnosti, a ty chtějí vidět, poznávat a jezdit na dovolenou úplně jinam: děti chtějí louky a motýly, umělci ponuré pralesy a ekologicky gramotní lidé zachovalé přírodní procesy a organismy.

Vločky, ne amarouny

Jako každá změna paradigmatu, tak i začátek pocitového preferování přirozenosti před utilitárním přístupem v chráněných územích není a nebude výsledkem logické debaty, nýbrž odchodu starší generace a nástupu nové.

Během minulých staletí i v období budovatelské demagogie jsme s přírodou bojovali. Dnes, v postindustriálním chaosu, se nám po ní začíná stýskat. Je to prostě změna v psychologickém rozpoložení společnosti odtržené od krajiny, změn počasí, doteku hlíny. A z toho plyne změna ve veřejné objednávce. Před dvaceti lety se ve sci-fi literatuře psalo, že se dnes budeme živit instantní kosmickou stravou, a my se přitom vracíme k celozrnnému chlebu a ovesným vločkám.

Je pochopitelné, že kdo má na absorpci vytouženého naturálního prožitku jen čtrnáct dní dovolené, nebude se zajímat o užitečnou, leč bezduchou monokulturu smrku, nýbrž o Boubínský prales, kde si v šeru mezi vyvrácenými kmeny může představovat stopy zubrů a mládí praotce Čecha. Navíc lze předpokládat, že nové – ekologicky čím dál vzdělanější a vstřícnější – generaci časem přestane izolovaný a kýčovitý Boubín stačit. V civilizovaných zemích se už dnes mění poměr myslivců a „birdwatcherů“ – lidí, kteří loví vzácné ptáky objektivem dalekohledu nebo fotoaparátu. A něco takového se nejlíp dělá na neužitečných zamokřených loukách, v rákosinách a rozpadlých horských smrčinách. Neužitečných, ale přirozených.

Autor studuje na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR.