Pravda je na Šumavě nevítaným hostem: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:24

Reportáž publicisty Radovana Holuba o načerno zabitých jalovicích („Kam se poděly krávy?“, 2. 12. 2002) výstižně odkrývá smutná, leč pravdivá fakta ze zákulisí našeho největšího národního parku. Ráda bych přispěla svými postřehy a zkušenostmi, které jsem získala během posledních čtyř let svého pobytu v malebném šumavském kraji.

S jídlem roste chuť

Patrně bych musela mít pořádný oční zákal, abych neviděla, že u stavení modravského starosty a lesníka parku A. Schuberta se od jara až do poloviny listopadu letošního roku pásly dvě jalovice. Pan Schubert však očividně hřeší na mlčenlivost místních obyvatel umocněnou strachem z možných nepříjemných následků:„Nikdy po revoluci jsem nevlastnil žádný hovězí dobytek“, vylhává se do tisku. Od případu se distancuje i policie. Viníci jsou ještě troufalejší, neboť s jídlem roste chuť.

Nadmírou nezdravého apetitu trpí zejména rozvětvená lesnická lobby na správě šumavského parku. Poté, co ministerstvo životního prostředí tolerantně přivřelo oči nad masovými odvozy dřeva z druhých zón, začaly mizet pěkné kmeny i z přísně chráněných zón prvních. Majitelé některých dřevařských akciovek zacházejí ještě dále. Známý „dřevařský baron“ Jan Mičánek, který si ze Šumavy vozí dřevo až do Kutné Hory, navrhuje v čerstvém výtisku svého časopisu Lesnická práce šumavský park zrušit a převést na Lesy České republiky.

Na odpůrce šikanou!

Čím méně racionálních argumentů má správa pro obhajobu své dřevorubecké politiky, tím horlivěji se snaží umlčet její kritiky. Je si přitom dobře vědoma své mocenské převahy nad domorodci. Na nezávislé kritiky, tj. zvídavé turisty, ekology nebo novináře, posílá policii, vědcům vyhrožuje odnětím povolení k vjezdu. Jednoduché to nemají ani inspektoři. Na jednoho z nich si správa parku nedávno stěžovala u ředitelství inspekce za to, že si dovolil vykonat kontrolní obhlídku šumavských lesů bez vědomí jejich správců, ačkoliv mu v tom naše zákony dávají zelenou.

Válečné tažení se šumavskými úředníky přineslo i mně několik nepříjemných zážitků. K těm nejtrapnějším patří puberťácky vypuštěné pneumatiky u auta. Vedení správy parku jde na to rafinovaněji pokutami, byť za přestupky, které jsem vůbec nespáchala. Napřed se mne páni správci pokusili zpokutovat skrze inspekci. Bezúspěšně. V květnu letošního roku přitvrdili. Předali mi obsáhlý dopis s výzvou, abych co nejdříve zaplatila tisíc korun pokuty. Prý jsem byla před půl rokem přistižena v první zóně, a to dokonce šéfem modravských policistů panem Pinkasem. Patrně mám na Šumavě nějakého dvojníka, neboť to pro mne byla velká novina. Pifku na mě má i vedoucí strážců na Modravě pan Pecánek. Nemůže mi zapomenout, že jsme ho v minulém roce přistihli s kamerou TV pořadu Nedej se, jak asistuje starostovi Modravy při nezákonné popravě mladého smrku u posedu. Když jsem si na začátku listopadu fotografovala masové polomy na Modravských slatích, nechal mě odtud násilně vyvést neurvalým modravským policistou. Myslel si snad, že mě tím zastraší? Ani náhodou! Vydala jsem se tam po dvou týdnech znovu a ejhle co nevidím: lesníci si k hromadám popadaného dřeva přikacují stojící zdravé stromy!

Žádný strom neroste až do nebe

Před měsícem se mi dostal do ruky znalecký posudek na krádeže dřeva z prvních zón, které jsme objevili s přáteli a od ledna letošního roku je šetří klatovská policie. Výsledky nejsou pro správu parku nijak lichotivé. Soudní znalec konstatuje, že v šetřených prvních zónách chybí nejméně 106 stromů a jejich odvozem došlo k ekologické újmě, neboť lesní porosty byly ochuzeny o nepostradatelné živiny. Odvoz dalších 73 stromů zůstává sporný kvůli špatně provedenému značení první zóny. Znalec dále uvádí, že dřevo zmizelo i ze dvou prvních zón, kde správa parku vůbec neměla povoleno kácet. Kritizuje přitom chaoticky vedenou evidenci dřeva, žalostný stav šumavského výzkumu, chyby ve značení I. zón v terénu a celkově špatnou spolupráci s vedením parku. Na konkrétních případech dokládá, že od správy parku dostával nesprávné podklady, a zaslání těch správných musel dokonce urgovat přes policii. Ani poté se však nedočkal všech požadovaných lejster. Roní-li tedy správa parku krokodýlí slzy nad nebohým dřevem zmizelým s dojemnou historkou, že ona za nic nemůže a naopak vyvíjí maximální snahy o dopadení pachatele, je to jako by zloděj volal: „Chyťte zloděje!“ Věřím, že současná vláda už brzy přestane tyto pseudoochranářské manýry tolerovat.