Zakázky: lukrativní a mocná zbraň: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:25

Kdo sleduje britský seriál Jistě, pane ministře, nemohlo mu uniknout nelíčené zděšení, které tam mezi úředníky vyvolává zmínka o možných změnách. Podobně působí i vystoupení Miloše Kužvarta k zákonu o Šumavě. Na počátku vzniku poslaneckého návrhu zákona o tamním národním parku stála snaha vyřešit léta obcházené problémy. Měl uklidnit rozjitřené vztahy mezi vedením správy a místními obcemi, umožnit rozvoj obcí a regionu. To vše při zajištění základních pravidel fungování národních parků nynější správou často nerespektovaných. Konečný výsledek dlouhých a složitých jednání naplňuje původní cíl jen částečně. Tím více překvapil Kužvartův útok proti návrhu parlamentního výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí. Podle návrhu by mělo dojít k nahrazení servisních služeb privátních firem službami veřejnoprávní instituce. Těžební a další práce si nyní správa parku objednává u různých lesních akciových společností. Udělování lukrativních zakázek jí dává do rukou mocnou zbraň – bohaté lesní akciovky se předhánějí ve snaze získat si její přízeň. Snaží se ji motivovat ke zvyšování těžby, zisk pochopitelně užívají pro vlastní potřebu. Skupina expertů – za účasti bývalého ministra životního prostředí Ivana Dejmala – proto připravila návrh na založení obecně prospěšné společnosti (o. p. s.). Ta by měla podle pokynů správy parku zajišťovat požadované servisní služby. Veškerý majetek by zůstal státu, o těžbě by stejně jako dnes rozhodoval plán péče (prakticky tedy správa parku). Výhoda takového modelu, který se osvědčil v USA či v Nizozemsku, spočívá právě ve větší transparentnosti a veřejné kontrole hospodaření parku. Ve správní radě o. p. s. totiž budou kromě správy parku zastoupeny také místní obce. Ty jistě dohlédnou na to, aby práci v regionu získali spíše místní lidé než třeba zahraniční námezdní síly. Nový model pomůže snížit nezaměstnanost. O. p. s. je na rozdíl od soukromých akciovek nezisková. Veškerý profit proto musí použít na veřejně prospěšný účel uvedený v jejím statutu. Správní rada pak rozhoduje o tom, zda v daném roce více podpořit provoz šumavského ekologického autobusu, či třeba informační střediska. Peníze z těžby přitom zůstávají v regionu. Většina místních obyvatel tak – podobně jako jinde ve světě – může existenci národního parku konečně začít chápat jako výhodu, a nikoliv brzdu. V důsledku tohoto opatření některé lesní akciové společnosti zřejmě přijdou o své zakázky a správa parku o část svého vlivu. To by však ministrovi životního prostředí vadit nemělo. Ten buď podstatu návrhu nepochopil, nebo pochopil a hodlá za každou cenu udržet neprůhledné vztahy správy šumavského parku s privátními firmami. Pro dobro věci i ministra samého stále doufám v první možnost.

Autor je poslancem za KDU-ČSL