Šumava, volby a věrohodnost: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:25

Masmédia, jak známo, nemají paměť. Politici většinou také ne spoléhají spíš na to, že co volič, to sklerotik. Čím víc se blíží datum voleb, tím naléhavěji bychom si proto měli připomínat, co naši politici říkali před čtyřmi (a více) lety. Vezměme si dva z „protilehlého“ spektra.

Ministrův dvojitý salchow

Dne 24. 11. 1997 tehdy ještě opoziční politik Miloš Kužvart v ČT hodnotil podezřelé poměry v šumavském národním parku takto: „Mnohokrát jsem tam viděl ty vrtulníky, jak se vznášejí nad tou Šumavou, že mám ten pocit, jakoby se tam spolu s nimi vznášel duch nebo způsob politiky bývalého ministra Bendy. MŽP nevypsalo výběrové řízení, takže nakonec se tady jede tím nejjednodušším způsobem stále masivnějších a masivnějších těžeb, kde je řada indicií, že tyto těžby jsou nejen kalamitní. A to je moment, který je nepřijatelný. Ty erozní rýhy způsobené technikou svědčí o naprosté neúctě k parku. Ten systém zacházení s parkem se začíná blížit způsobu klasického hospodářského využívání lesa. To, co se tam nyní děje, včetně těch dotací ze státního fondu, by mělo být předmětem šetření kontrolních orgánů.“ Když si tu novořeč přeložíme do normálního jazyka, dostaneme varující zprávu o poměrech v našem největším ochranářském zařízení. Ministr Benda tam dosadil bez konkursu dřevorubce z Lesprojektu, a ten místo standardní evropské ochranářské koncepce začal Šumavu přetěžovat masivními holosečemi jako v hospodářském lese, ničil půdní kryt, kryl nezákonné těžby a to vše je ještě dotováno státem. Stát přispívá na výprodej toho, co má chránit. Situace zralá na prokurátora. Co však tentýž politik udělá, když sám do korupčního vlaku naskočí? Sotva se stane ministrem odpovědným za kritizovaný rezort, udělá Kužvart překvapivý veletoč: dříve „nepřijatelné“ masivní těžby (cca 150 tisíc krychlových metrů ročně) mu najednou nevadí, ač se za jeho éry zdvojnásobily. V letech 1999 a 2000 dosáhly rekordů desetiletí: cca 300 tisíc krychlových metrů. A tyto masivní těžby jsou Kužvartem najednou chváleny: „Jsem hrdý na současné vedení NPŠ: zvládlo kůrovce!“ (Dodejme, že u nás zmizel kůrovec i se dřevem, kdežto v Bavorsku, ve srovnatelných příhraničních polohách, zmizel ještě rychleji, ale dřevo v lese zůstalo). Proti vlastnímu odbornému grémiu prosadí od r.1998 těžby dokonce i v posledních bezzásahových ostrůvcích, jež byly už tak dokola okrájeny bezohlednými těžařskými firmami. A to vše realizuje pod Kužvartem tentýž šéf, jehož praktiky předtím kritizoval. A státní dotace? Ty, které r. 97 Kužvartovi tak ležely v žaludku, se od té doby zhruba zdesetinásobily. Za Kužvarta, jak dokládají opakované nálezy inspekce ŽP, vandalství pokračuje. A přibyly jasné krádeže dřeva z 1.zón, dokonce pomocí vrtulníků tedy za peníze daňových poplatníků. Nakonec Kužvart v soukromém dopise řediteli ČT bezprecedentně žádá, výslovně jako ministr ŽP, zrušení jediného TV pořadu, který šumavský národní tunel soustavně kritizuje. Vrcholem ministrova podezřelého chování je i jeho hysterická reakce na snahy ekologických iniciativ i poslanců (Libor Ambrozek) vtělit do chystaného zákona o NP Šumava pojistku proti dosavadnímu neprůhlednému hospodaření (ve stylu: „sám si velím, sám se kontroluju, sám těžím i ochraňuju“). Tím, že ministra vytočila právě pojistka proti tunelu, stal se podezřelým mj. i dle definice svého premiéra: „Ten, kdo kryje tunel, sám je tunelář!“. Tou pojistkou je obecně prospěšná společnost, jež má nahradit dosavadní dřevařské a těžařské firmy, s nimiž správa NP čile kšeftuje: každý poctivý ministr ŽP by to uvítal. Politik, jenž tak totálně mění chování, a navíc se snaží potají umlčet mediální oponenty, se těžko zbaví podezření, že je zkorumpovaný. Navíc dělá i mezinárodní ostudu: arogantním dopisem svého náměstka v podstatě odmítá kontrolní misi IUCN na Šumavě. Kužvartovu reputaci nezachrání žádné teatrální handrkování o pár desítek metrů stávající sjezdovky na Pradědu nebo na dřevorubci rozvrtané Smrčině. Nevím, zda lyžařská sjezdovka může způsobit přírodě větší škody, než jaké činí tisícihektarovými holinami Kužvartem zaštítěný národní park, který se stal pro Evropu odstrašujícím příkladem (stanovisko WWF: „Park jen na papíře!“). Park, který pod pokutou zakazuje obyčejným turistům spatřit na vlastní oči spoušť způsobenou lidmi, nikoli kůrovcem (desítky hektarů holin v úseku Malá Mokrůvka Studená hora Medvědí hora). Nevím, jaký smysl má nová potěmkinská akce v okolí Březníku: Správa NP zde za několik milionů tedy opět za naše peníze chystá vlastní sebepropagaci, tematickou trasu „Co dokáže kůrovec“. Zato trasu na téma „Co dokáže člověk, resp. tandem Kužvart Žlábek“ pod pokutou vidět nesmíme. Vím jen jedno: z těchto všech důvodů Miloš Kužvart ztratil věrohodnost.

Proč by neměl být Klaus prezidentem

V r. 1998, před posledními parlamentními volbami, prohlásil Václav Klaus s autoritativností, jež nepřipouští pochyby: „Kategoricky prohlašuji, že jakékoli spekulace o tom, že by ODS po volbách tolerovala menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné...“ (LN, 11. 6. 1998). Jak známo, pár dní po volbách už socialistickou menšinovou vládu toleroval. Na čtyři roky tím zlikvidoval pilíř standardní parlamentní demokracie: možnost kontroly a výměny elit. Znám nazpaměť všechny protiargumenty: povolební pat, hrozba úřednické vlády, jediné možné, elegantní řešení. (Nechme stranou, že tyto pravdy stojí na malé lži: zapomíná se, že tehdy sice US pohřbila nadějné návrhy ČSSD, žádná standardní jednání ODS s pravicovými stranami se však nikdy nekonala). Jedna věc je mimo diskusi: takový veletoč (udělat po volbách přesný opak kategorického tvrzení před volbami) autora citovaných slov v očích slušných lidí zdiskreditovala. Váha kteréhokoli jeho příštího slova ve veřejném diskursu nutně poklesla: Klausovo, stejně jako Kužvartovo slovo je zkorumpováno. Dohodne-li se někdo za zády dosavadních spojenců s „nepřítelem“, proti němuž mobilizuje, musí počítat s tím, že se mu příště nebude věřit. Stává se bezděčným klaunem. I Klausovy diletantské, chruščovovské výlety do ekologie jsou brány jako pouťová šou: skandál je nejlepší reklama. Po volbách se může takto Klaus klidně stát, bude-li to výhodné, i Jihočeskou matkou. Nebo se spojí s Jorgem Haiderem (ostatně už se ho, stejně jako třeba Mečiara či Miloševiče, jednou zastával). Získal totiž, na rozdíl od svých taktiky prostých konkurentů z Koalice, kteří dopředu připustí možné protichůdné varianty povolebního chování, pověst nevypočitatelného soupeře. Nikdy však už nezíská zpět dlouhodobě nejvzácnější statek: důvěryhodnost. Ke standardní demokratické politice pojmy jako vypočitatelnost a váha daného slova neodmyslitelně patří. Příkladem věrohodnosti, získané minulými postoji a převoditelné i do vysloveně ekonomických položek, je polistopadový zahraniční kredit Václava Havla. Ten bez ohledu na jeho další činy automaticky zvýšil kredibilitu země, jíž různí populističtí hrobaři v jejím čele od té doby pohřbívají. Už z těchto ryze pragmatických důvodů je nemožné, aby na Havlovo místo usedl největší polistopadový symbol politické nevěrohodnosti. Museli bychom totiž přešít heslo na prezidentské standartě.