Miloš Kužvart: černý zelený vzadu?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:26

Pan Miloš Kužvart, o jehož členství v nové vládě se spekuluje, má mezi ministry zvláštní postavení: neutrhuje se na novináře, nezvyšuje hlas, nemá na kontě viditelné skandály. V tentýž den, kdy jej LN uvedly mezi potenciálními favority Vladimíra Špidly, zveřejnila MfD tabulku „Kdo u Špidly uspěl, a kdo ne“ – a v té nebyl ani v jedné skupině. Takové postavení nepostavení v „zemi Mezi“ zdá se pro nevýrazného ministra charakteristické. Dokázal za čtyři roky takřka nemožné: zdiskreditovat ochranu přírody jak mezi jejími ochránci (občanská sdružení, přírodovědné ústavy AVČR, evropské environmentální instituce), tak mezi nepřáteli ekologie (příznivci trhu bez přívlastků, podnikatelská lobby, sjezdaři, lanovkáři, vodní motoristé).

Proč jej nechtějí ekologové?

Nevyčítejme mu, že prohrál všechny relevantní spory, ať už s ministrem Schlingem (dálnice přes chráněné Středohoří), či s neumořitelným socialistickým plánovačem Grégrem (JETE, energetická strategie státu). Mnohem víc vadí způsob jeho proher. Zatímco všichni jeho kolegové na jih, západ i sever od nás bojují proti fosilně-jaderné lobby jako lvi, prosazují úspory, demonopolizaci energetiky, výrobu proudu i tepla z obnovitelných zdrojů, Kužvarta při jakémkoli důležitém jednání o Temelíně, ČEZ atd. nebylo vidět. Při nejrůznějších jednáních v Melku a jinde nechyběl nikdy rakouský, resp. německý zástupce resortu ŽP. Za nás vždy jednal pouze Zeman, Grégr, popřípadě Kavan. Když se ministr po sérii kritiky na adresu plundrování Šumavy ředitelem Žlábkem a jeho těžařskou lobby v létě '98 vypravil na Šumavu osobně, vyžádal si stanoviska vedoucích pracovníků parku. Ty, kteří mu je důvěřivě poskytli, vzápětí udal řediteli. Ten se kritiků brzy elegantně zbavil. A ministr, který ještě nedávno jako opoziční politik tvrdě kritizoval výši těžeb i státních dotací, otočil o 180 stupňů. Těžby zdvojnásobil, dotace zdesetinásobil a před několika dny dokonce odměnil dříve kritizovaného generalissima Žlábka řádem svatého Vintíře. Ne náhodou se oba, odměněný i odměňující, ocitli letos v první pětici Ropák roku. Teprve za Kužvarta, nikoli za Skalického či Bendy, se začalo v podstatě s ministrovým požehnáním krást dřevo z 1. zón, dokonce s pomocí vrtulníků. Podobně jako ministr Dostál si i Kužvart osvojil praxi, že zřídí odborné grémium, vyčká jeho úradku (například zákazu kácení v Trojmezenském pralese) – a poté se zachová přesně opačně. Čímž udělá ze slovutných odborníků pitomce. Není divu, že za těchto okolností je náš největší národní park ve světě považován za odstrašující příklad „parku jen na papíře“ (WWF), je škrtán ze seznamů prestižních evropských parků (PanParks) apod.

Proč jej nechtějí antiekologové?

Vždy pečlivě nalíčený a „korektní“ Miloš Kužvart má takřka nulovou schopnost komunikace s oponenty, zasazuje se dokonce interně o likvidaci nepohodlných TV pořadů. Neobstojí v debatách nejen vůči technokratům, ale ani vůči svým stranickým kolegům a vůči obcím: s těmi jedná arogantně, omezuje nesmyslně jejich přirozené podnikatelské aktivity (penziony, turismus), znemožňuje obcím přístup ke strukturálním evropským fondům. O to více se soustřeďuje na spektakulární akce. Bývalý aktivista bojuje tam, kde jej to nic nestojí a kde nepřítel není mocný. Hájí zuby nehty pár set metrů horské přírody proti stávající lanovce na Pradědu nebo plánované na Smrčině. Ministr, který se takřka nezúčastňuje strategických jednání o JETE a energetice, který nechává dřevařským akciovkám odvézt pod cenou téměř celou centrální Šumavu, se malicherně handrkuje o pár metrů lyžařské sjezdovky. Stejně směšný je i jeho zásadový boj proti motorovým člunům v okolí hausbótů a rekreačních chat. Co to je proti znehodnocenému Českému středohoří, proti pokračujícímu odvozu celých kopců? Tohoto ministra nemohou volit ani ekologové, ani antiekologové. S klidným svědomím jej mohou volit pouze masochisté.

Autor je členem občanského sdružení Obrana přírody vjust@volny.cz