Ještě jednou o kůrovci v Bavorsku: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:26

Ivona Matějková, Biologická fakulta Jihočeské univerzity

Dopisy

Sbírkou věcných chyb a nesmyslů je dopis Ivana Breziny o kůrovcové kalamitě na Šumavě, otištěný v prvním prosincovém Respektu (č. 49/2002). Brezina v něm tvrdí, že v národním parku na bavorské straně hranice „jsou každoroční objemy sanačních těžeb přepočtené na hektar vyšší“ než na českém chráněném území. Zamlčuje ale, že se kácí především v úzkém ochranném pásu podél hranice národního parku, který je široký 500 metrů až jeden kilometr a má chránit okolní soukromé, komerční lesy. A hlavně taktně mlčí o ústředním předmětu sporu: první, nejpřísněji chráněné zóně národního parku. V Německu tvoří 40 % parku ve formě souvislého území a zásadně se v ní žádné stromy neporáží. Podíl té české činí 12 %, je roztříštěna do 135 malých plošek a správci národního parku i zde, v unikátních pralesovitých porostech, soustavně kácí. Navíc Ivan Brezina tvrdí, že v Německu mají úplně odlišné podmínky díky teplým slunným svahům a jiné druhové skladbě lesů. Zdejší smíšený porost je prý proti kůrovci „mnohem odolnější“ a „představuje přirozenou bariéru proti šíření brouka“. Tento argument je doslova směšný. Chlad a vlhko jsou hlavní limitující faktory kůrovcové populace (právě proto na obou stranách hranice v posledních letech klesla). Podle Brezinovy úvahy by proto v bavorském národním parku měl mít daleko lepší podmínky než u nás – nikoli horší. Kdyby autor znal třeba jen českou odbornou literaturu, věděl by, že podle výsledků měření v německých smíšených lesích kůrovcová kalamita ve skutečnosti postupovala daleko rychleji. Zastavila se bez kácení, na mnoha místech až v čistých smrčinách.