Jistě, pane ministře: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:26

Miloš Kužvart promarnil svou příležitost

„Vycházíte asi z názoru Hnutí Duha, které mi vyčítá šumavský národní park,“ reaguje ministr životního prostředí Miloš Kužvart v rozhovoru pro Respekt (48/2001) na poznámku redaktora Marka Švehly „Ekologičtí aktivisté vás ale nevidí tak pozitivně.“ Připomeňme si tedy stručně, o co jde. Kužvartův „kvalifikovaný a správný„ postup na Šumavě vyvolal protesty více než stovky odborníků včetně ředitelů několika ústavů akademie věd. Při troše poťouchlosti by se daly připomenout i další spory. Třeba nesouhlas Dětí Země (dálnice přes České středohoří), Greenpeace (opět povolené PVC), Sdružení Calla (seškrtaný program podpory energetické efektivity a čisté energie), Společnosti pro trvale udržitelný život (vodní zákon) nebo Českého svazu ochránců přírody (souhlas se zařazením ohrožených druhů zvířat mezi mysliveckou zvěř). Skutečné výhrady k práci Miloše Kužvarta se však týkají koncepce, nikoli dílčích sporů. Ministr považuje za úspěch, že parlament přijal všechny návrhy předložené jeho úřadem. Přepracovat evropské normy do české legislativy byl nesporně náročný úkol. Kužvart ale nese podstatnou část odpovědnosti za to, že zákony sněmovnu většinou opouštějí v úplně jiné podobě, než jakou tam poslal. Mimo jiné vinou své nepříliš diplomatické politiky nedokázal mezi poslanci prosadit ani poměrně kvalitní návrhy.

Grégr na koni

Především však nenabídl žádnou ucelenou vizi ekologické politiky vlády. Její těžiště přece nemůže spočívat v zákopových válkách mezi rezorty, vágních dohodách o spolupráci s průmyslovými asociacemi a opisování bruselských zákonů. Musí se stát regulérním a důležitým prostředkem modernizace ekonomiky – vedle čistého vzduchu, zdravých potravin a pestré krajiny má přinášet také moderní technologie, efektivní průmysl a regionální rozvoj. „Vláda navíc schválila Státní program na podporu úspor energie a obnovitelných zdrojů,“ říká Kužvart. Pravda. Zapomíná ale dodat, že v čele té vlády stál Josef Tošovský a na „zeleném„ křesle seděl Martin Bursík. Kabinet, jehož je ministr Kužvart členem, pak seškrtal příspěvky státního rozpočtu pro tento program na sedminu. Miloš Kužvart dostal příležitost české politické scéně ukázat, že ekologický byznys a zelená opatření patří mezi klíče k hospodářské prosperitě. Stephen Byers, ministr obchodu a průmyslu v prvním kabinetu Tonyho Blaira, kterého česká sociální demokracie ráda označuje za svůj vzor, volá po „zelené průmyslové revoluci„. Právě s takovou vizí včetně konkrétních iniciativ mohl ministr životního prostředí přijít. Měl tři roky na ambiciózní a přitom všeobecně přijatelné návrhy, jež omezí znečištění a zároveň zvýší energetickou efektivitu, modernizují průmysl a zvýší zaměstnanost. S žádnými nepřišel. Ve vládě, které dominují politici s koncepcí Miroslava Grégra či Jana Fencla, se tím pochopitelně odsoudil do role toho, kdo blokuje, zakazuje, omezuje, v lepším případě vyhlašuje rezervace nebo organizuje montování filtrů.

Slon v porcelánu

V ekologických kruzích je Kužvart kritizován pro svůj přístup k politickému vyjednávání. Často kombinuje velmi razantní požadavky a siláckou rétoriku s ochotou kapitulovat v zásadních standardech chránících zdraví a krajinu nebo zajišťujících otevřené rozhodování. Výmluvným příkladem je plnění volebního slibu ČSSD „usilovat o návrat nehospodářských kompetencí v oblastech lesního a vodního hospodářství zpět na ministerstvo životního prostředí„. Podle tohoto závazku mělo v rezortu zemědělství zůstat hospodaření – například podniky odpovědné za vodní toky nebo státní lesy. Vydávání ekologických povolení a kontrola by se vrátily ke Kužvartovi. Kužvart ale po Janu Fenclovi požadoval rovnou také ekonomické kompetence ve využívání vod, o kterých ve volebním programu není ani zmínka. Nikoli překvapivě hlasování o svém požadavku prohrál nejprve ve vládě a posléze i v předsednictvu ČSSD. Přitom Kužvart paradoxně vůbec nenavrhl návrat odpovědnosti za ochranu lesů, ačkoli to jeho strana ve volebním programu slíbila.

Nejlepší

Některé „zásluhy„ deklarované ministrem ve zmiňovaném rozhovoru pak nesvědčí o tom, že by měl Miloš Kužvart zrovna velké ambice. Vezměme třeba tu, podle které má polovina obyvatel možnost třídit odpad. V praxi to znamená, že pár ulic od svého domu naleznou sběrné kontejnery. Ale v řadě evropských zemí jsou u každého vchodu tam, kde má našinec popelnici. Nikoli náhodou recyklujeme jen 7 % komunálního odpadu, zatímco Rakousko 48 % a Švýcarsko dokonce 52 %. Nemluvě o tom, že Kužvart – naštěstí neúspěšně – v parlamentu prosazoval zavedení jakési odpadové daně z hlavy, paušálního poplatku, který by od třídění vysloveně odrazoval. „Moje role byla plněna úspěšně,“ říká krkolomně, ale gramaticky správně Miloš Kužvart. Nic nevystihuje tři roky jeho ministrování lépe než užitý trpný rod.

Autorka pracuje v Hnutí Duha.