Nehraje se jen o kůrovce: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:26

Výzvou, aby se účastníci snažili vážit argumenty obou stran, zahájil ministr Miloš Kužvart seminář o kůrovci na Šumavě, o němž píše i v Hospodářských novinách (HN 11. 7. 2001). Bohužel, sám se této zásady nedržel a jeho argumentace směřovala k obhájení postupu vlastního resortu – kácení, dokonce i v prvních, pralesovitých zónách národního parku. Na podporu tohoto řešení však využívá i překrucování faktů a vědomé šíření nepravd. Není pravda, že se veškeré výhrady či důkazy o nesprávném počínání správy parku ukázaly jako neopodstatněné – řadu pochybení potvrdila i Česká inspekce životního prostředí (uložená pokuta 100 tisíc korun za těžbu v prvních zónách a neoprávněný odvoz dřeva z Jezerní slatě, další případy šetří policie). Ryze účelové pak je pokládat ústup kůrovce za důsledek kácení. Naprostou lží je opakované tvrzení, že podpis vědeckého pracovníka Botanického ústavu Akademie věd pod dopisem „stovky vědců„ byl manipulací organizátorů akce. Pravost podpisu nezpochybňuje ani kolega Pokorný ve vlastním prohlášení – v tom, které ministr přečetl účastníkům semináře. Jan Pokorný pouze uvádí, že změnil na celou problematiku názor, a od dopisu se distancuje. Chápu, že dlouholetý spor mezi nevládními organizacemi, výraznou většinou přírodovědců na jedné a Ministerstvem pro životní prostředí, správou parku a většinou lesníků na straně druhé, je mnohdy nepřehledný. Rozdíly v názorech na koncepci národního parku mají kořeny v přístupu k přírodním dějům. Přírodovědci mají kromě větší pokory i určitou skepsi k úplnému poznání. Odpověď na mnoho otázek nedokáže s určitostí dát ani sebevětší expert. Je však zřejmé, že na Šumavě se „salámovou„ metodou postupuje proti přírodě. Nejprve přišlo zmenšení první, nejcennější zóny (z 22 na 13 procent celkové rozlohy parku) a její praktické zrušení rozparcelováním na 135 izolovaných ostrůvků. Následovaly velkoplošné zásahy ve druhých zónách, které vedou ke vzniku holin a nakonec každoroční zásahy i v prvních zónách. Každá hra má svoje pravidla. Péče o národní park má jiná pravidla než starost o hospodářský les. Smyslem národního parku je zachování přírodních procesů – a to právě tím, že do nich člověk nebude zasahovat. Hodláme-li zasahovat, pak tomu nemůžeme říkat první zóny ani národní park. Pokud někdo hovoří o tom, že právě kácením chce přírodní poměry „nastartovat„, je to čiré nepochopení – tím spíše, že je chce startovat pilou. Zmíněná salámová metoda na Šumavě má i své pokračování. Snahy o využití tohoto cenného území se projevují třeba úmyslem postavit lyžařský areál na Smrčině či most přes Lipenskou přehradu. Impulsem pro další nápady může být i schválení špatného zákona o Národním parku Šumava, který by mohl vést k jeho zmenšení. Tady se hraje o mnohem více, než je problém kůrovce. V tomto jsou všichni, kteří jinak proti sobě stojí v kauze kůrovec, zajedno. Proto jedním z výsledků semináře bylo prohlášení, které mimo jiné uvádí nutnost ochránit Šumavu jako součást světového dědictví a zachovat národní park v jeho stávající velikosti. Většina účastníků jde ještě dál: Požadují zvýšit rozlohu prvních zón tak, aby jejich podíl na celkové rozloze národního parku činil 40 procent. Takové je jejich zastoupení v Národním parku Bavorský les (jako cílová hodnota doporučovaná IUCN je 75 procent), v dalších evropských národních parcích jsou to nejméně dvě třetiny.

Autor pracuje v Botanickém ústavu Akademie věd