Bezohledné rabování Šumavy stále bez trestu: Porovnání verzí

Verze z 13. 9. 2015, 05:27

Ať vstoupím do Šumavy kteroukoli branou, od Kvildy, Modravy, Filipovy Huti, Borových Lad či od Srní, výsledek je vždycky týž: po počátečním okouzlení přijde facka. Šok z pokračující devastace Šumavy národním parkem.

Bilance mých pochůzek je vždycky horší, než očekávám. Stovky hektarů vykácených ploch, totální krach nového zalesnění, především v polohách nad 1100 m. n. m. (okolí Studené hory, Medvědí hory, Malé Mokrůvky). Šéfové parku dobře vědí, proč právě sem pod pokutou nevpouštějí ani pěšího turistu. To vše se děje ve 2. zónách ochrany přírody, které tvoří více než 80 %porostů. Nejhorší situace je tradičně na Modravsku. Podle nedávného zjištění inspekce životního prostředí tu bylo vrtulníky přiblíženo či odvezeno – záleží na tom, z kterého úhlu se na mizející dřevo díváte – 70 %dřeva, jež mělo zůstat na místě. Viděl jsem i načerno odvezené klády z několika namátkou navštívených 1. zón. Viděl jsem neplatné značení hranic 1. zón – pro turistu platí už šest let úplně jiné hranice než pro správce parku na jejich dobře utajených mapách. Ty, jak dokázala poslední inspekční kontrola, zástupcům veřejnosti pod různými záminkami odmítají vydat. Porušují tak další zákon – o přístupu k informacím. Je to vlastně z jejich strany docela přirozené: nechtějí, aby jim veřejnost koukala na prsty. Svědomí mají temnější než zdejší rašelina. Viděl jsem čerstvé pařezy v nejcennějších partiích, v bezprostřední blízkosti mezinárodně chráněných slatí, kvůli nimž byl národní park před deseti lety založen. Rozhodně nevznikl k ochraně dřeva, jak dodnes zpozdile soudí vedení parku a ministr životního prostředí. Les byl na mnoha místech škůdcem, zvaným v odborných evropských kruzích dřevožrout šumavský, nenasytně vykácen až po okraj slatí Mezilesní, Rokytské, Jezerní, Cikánské. Chráněná lokalita nejvyšší kategorie tak ztratila přirozené nárazníkové pásmo, které tu před lety citlivá ruka lesníka vyznačila tím, že hranici bezzásahové zóny „vysunula„ pár metrů do lesa. Tím byla slať chráněna souvislou řadou smrkových velikánů. Je typické, že všechna tato vytěžená místa byla před návštěvou Ramsarské poradní mise (5.–8. června) pečlivě utajena. Asi tak, jako bylo před návštěvou Mezinárodního červeného kříže v r. 1944 utajeno pravé poslání Terezína. A bezohledné vykácení těchto nárazníkových pásem je nejhrubším porušením letošního Doporučení Ramsarského výboru o„striktní bezzásahovosti„, o tom, že právě v těchto přilehlých zónách „by neměla být používána technika, káceny ani vysazovány stromy. Na těchto plochách by se neměly kácet stromy, především pokud představují nezbytný biotop pro ohrožené druhy rostlin a živočichů... Asanační kácení kůrovcových stromů„ považuje Ramsarský výbor pouze za „dočasnou výjimku, pokud je dřevo ponecháno na místě a pokud nedojde k narušení hydrologie a struktury půdy„ (Zpráva č. 44). Ramsarská komise by měla vědět, že byla podvedena – všechna uvedená doporučení byla hrubě ignorována, jak prokázala terénní šetření. Dřívější „milosrdná„ hranice, již správci parku pravděpodobně ukazovali ještě ramsarské misi, už neplatí. Teď se tam kácí hlava nehlava. Na většině lokalit platila hranice ještě v době podání naší stížnosti, tj. vpůli srpna. Pak ministerstvo nařídilo všechny 1. zóny „upravit„ – tak, aby se načerno vykácené pařezy ocitly vždy před hraniční čarou, tj. ve 2. zóně. Tam kácet smějí. Sličné slati, takto barbarsky obnažené, je ale úplně fuk, kam si dřevožrouti malují své potěmkinské červené čáry. Čáry máry fuk – a dřevo je pryč.

UFO po česku

V 1. zóně, kam turista nesmí, si „ochránci„ přírody klidně postavili z poražených klád číhadlo (zóna č. 85). Oni říkají – posed. Pro mě je to však i nadále číhadlo a střílna – neboť pochybuji, že si ho stavějí proto, aby měli kde posedět. Čemu se tu ale divím? Žijeme přece v myslivecké republice, s fašistoidními mysliveckými zákony i s poslanci, kteří „Nejlíp relaxují, když střílejí na zvěř!„. Tak proč by právě národní park měl být výjimkou? V zakázaných místech rezervace je přece přirozené nechat si zastřílet relaxujícího poslance, Kužvartova ministerského úředníka či jiného papaláše. On pak na oplátku nad našimi kšefty se dřevem zamhouří oči. V Bavorsku musí trofeje zůstat v parku – nemohou tedy být předmětem korupce jako u nás. Ale tam zas nemají mysliveckou republiku rad. Je skoro nudnou banalitou psát, že zbezzásahových zón Národního parku Šumava mizí desítky stromů (zóna č. 61, 44, 85 aj.). Na některých „medializovaných„ místech (Ztracená slať) je dokonce loni odvezlo UFO. Blíže neidentifikovaná létající helikoptéra. O tajuplné helikoptéře neví nic ředitel Žlábek ani jeho náměstci Zatloukal a Heřman. Posledně jmenovaný Jindřich je pořadem Nedej se! usvědčený lhář, který ještě 15. března minulého roku, půl roku poté, co případ šetřil, tvrdil, že o nějakém ztraceném dřevu nic neví, že to je všechno „úplná blbost„! O ničem neví ani vedoucí lesní správy ing. Mäntel, který, pozor, sem na Modravu přišel podpořit strategii trvale udržitelné těžby rovnou z největší dřevařské firmy, kšeftující s národním parkem! Na jeho židli (posez) v téže dřevařské firmě usedl pro změnu „ochranář„ ze Žlábkovy lesní plantáže – pan Michna. Atak není divu, že se správci parku na Ztracené slati svorně řídí radou dr. Plzáka pro přistižené proutníky: zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Hůř než novodobá šlechta

Stížnost na popsané i další přestupky jsem podal (spolu s Mgr. Ivonou Matějkovou) již 25. srpna. Naléhavě jsem inspekci žádal, aby jednala neprodleně, pokud možno ještě v srpnu, než se pachatelům podaří zakamuflovat v terénu stopy. Úřady nezklamaly. Inspekce se ozvala za měsíc a teprve v dalším měsíci, tedy víc než půl druhého měsíce po podání podnětu, se konalo terénní šetření. Dříve než vám přiblížím jeho průběh, dovolte zásadní „systémovou„ připomínku. Když si u nás podáte stížnost k „nezávislé„ inspekci, stěžujete si na útvar, který obhospodařuje totéž ministerstvo jako útvar, u něhož si stěžujete. Stěžujete si vlastně u ministra na ministra a o vaší stížnosti rozhodne zase jen ministr. Odvolací instancí není nezávislý soud, ale ten, na něhož si stěžujete. I kdybyste se svou stížností nakrásně uspěli, následná pokuta je hrazena pořád z jedné – nikoli viníkovy, nýbrž poplatníkovy – kapsy. Pánové inženýři Zatloukal, Řehoř, Heřman, Mäntel, Žlábek, tiskový mluvčí Kantořík aj. to na vlastní kapse věru nepocítí. Organizaci se nepatrně sníží státní příspěvek – o to víc si „přitěží„ dřeva. Pokuta za poškození přírody tak vede k ještě většímu poškození přírody. A to ještě není všechno. Jestliže inspekce udělí za načerno vytěžených 165 stromů v 1. zóně (z toho 38 v posledních dvou letech) pokutu 100 000 Kč, což se stalo na Jezerní slati, může nadřízený odvolací orgán, tj. opět MŽP, její rozhodnutí zrušit a snížit pokutu o jeden řád. To je částka odpovídající ceně jediného odtud ukradeného stromu. Skandální rozhodnutí Kužvartova ministerstva tak přímo vybízí pachatele: kácej a odvážej si státní dřevo načerno klidně dál, porušování zákonů se u nás vyplácí! Jak pokrytecky potom znějí plačky šéfů šumavského parku na soukromníka, který blízko Churáňova nechal načerno vykácet na pět set stromů: udělá-li totéž Správa parku (Jezerní slať, Ztracená slať, Pod Ptačí nádrží aj.), nic se neděje, kamarádi úředníci z ministerstva vše „pokryjí„. V prvním případě došlo prý k„hrubému narušení přírodních procesů„, ve druhém nikoli. Není snad přírodě jedno, kácí-li v ní státní úředník, nebo soukromník? Terénní šetření trvalo dva dny, bylo vedeno korektně, vždy s pozorným vyslechnutím obou stran, jež dostaly možnost vyjádřit se i k závěrečné zprávě. Zatímco na lesní správě Srní (tzv. Weitfällenská slať, známá z Váchalovy Očarované Šumavy) se chovali správci parku kultivovaně, na ostatních správách (Modrava, Kvilda) svou mocenskou arogancí, zpupností, dětinským zatloukáním a bagatelizací kritiky rozhodně nepřipomínali služebníky veřejnosti, jimiž ve skutečnosti jsou: stát jim svěřil do správy obrovské bohatství, a oni se tváří, jako by jim patřilo. Jsou dotčeni už faktem, že veřejnost se zajímá, jak o svěřený majetek pečují. Nesnášejí, že veřejnost znepokojuje, když správcům národního parku pod rukama mizí stovky staletých stromů, jejichž odvoz pak neumějí řádně vykázat, když tu dopustí devastaci půdního krytu, zakládání ohnišť, svévolné posuny hranic, když dělají nevratné, velkoplošné, tisícihektarové zásahy (Studená hora), ač dostali mandát pouze k zásahům diferencovaným, když výkazy vedou tak, že se v nich nedohledáte prodeje nejcennějších sortimentů (rezonanční dřevo), zatímco z terénu evidentně zmizely, když stále častěji, tak jako komunisté, vyhánějí veřejnost z nejcennějších příhraničních částí, kam opět pěšák nesmí, zato tam smí traktor, protekční nimrod, auta papalášů, když si pro sebe v zakázaném pásmu restaurují stylové chaty (Roklanská hájenka), když si budují za desítky milionů našich korun honosná sídla v místech, kde už jedno středisko mají (Modrava), když dusí zdejší prastaré podnikatelské aktivity, citlivé k přírodě (soukromé ekofarmy či penziony v alpském stylu). Když se zkrátka chovají hůř než novodobá šlechta. Největším šokem není na Šumavě příroda, která tu naopak dokazuje až neuvěřitelné regenerační schopnosti, ale lidi. Takovou míru ekologické negramotnosti, jakou jsem zažil během dvoudenního šetření v terénu u pracovníků naší největší ochranářské organizace, nenajdeme snad ani na výkonném výboru ODS. „To je ta vaše samoregulace, ty vaše teorie, prej dřevo roste na dřevě, a podobné nesmysly...“ slyšeli jsme během pochůzek od odpovědných pracovníků parku. „Proč bysme tu ty kmeny nechávali, houby na nich roste. Lepší je vysazovat pěkně k pařezům a do pařezů„ (ing. Král). Na Šumavě tedy nadále platí: pařez je náš program! Jsme pro ně ekologičtí extremisté, málem teroristé, když chceme, aby národní park, jako všude ve světě, chránil přírodní procesy, aby měl souvislou jádrovou zónu, nikoli 135 malých, neživotaschopných Žlábkových mrzáčků, jejichž hranice jsou stanoveny dle pravidla: co nejde vytěžit, budiž bezzásahové. Stále s větší hrůzou zjišťuji, že ti lidé, včetně obou náměstků ředitele, netuší, k čemu na světě národní parky jsou: pletou si je s venkovskou variantou městského parku, chtějí si tu pouze pěstovat, sázet a těžit dřevní hmotu. Působí dojmem, že o zdejších vzácných, kriticky ohrožených bylinách (Bradáček srdčitý), o zdejších glaciálních rostlinných a živočišných společenstvech, citlivých na kácení a jakékoli změny vodního režimu, o jedinečné symbióze vody, nelesních i lesních porostů nemají ani potuchy. Mluví pořád jen o stromech – a o svém třídním nepříteli a konkurentovi kůrovci. Terénní šetření mi ukázalo jeden nesporný fakt: toto vedení je nereformovatelné.

Výzva k občanské neposlušnosti

Ne, nebojte se, nebudu vás ponoukat k násilí ani nenásilí, nejsem bin Ládin ani Gándhí. Jsme v Čechách, atak vám, kteří milujete Šumavu jako já, navrhuji odboj jaksi po česku: respektujte všemožně přírodu, ale nerespektujte nesmyslné zákazy byrokratů. Tam, kde vám cedulí oznamují 1. zóna národního parku, většinou žádná 1. zóna není, tam, kde vám zakazují vstup do „klidové zóny„ a vy odtamtud uslyšíte řev motorových pil a traktorů, směle pronikejte, foťte, diskutujte, dokumentujte. Chtějte informace. Správa parku, která za posledních šest let odtud vyvezla půl druhého milionu kubíků nejvzácnějšího dřeva v zemi v miliardové hodnotě, musí být pod stálou veřejnou kontrolou. Ty eventuální dvě stovky pokuty vám za to snad stojí, nebo ne? Vydáte-li se např. z „Klostermannova“Březníku vzhůru po asfaltce k Roklanské hájence, uvidíte vlevo názorně „bavorskou„ cestu (mrtvé i živé stromy, zeleň, vlhkost, divokost, rozmanitost) a vpravo cestu „českou„: tisíce pařezů, sucho, mrtvo, desítky hektarů zatravněných holin. Poznejte na vlastní oči bezohledně rabované srdce Šumavy – jedině tak zbude naděje, že je společně zachráníme.