Kůrovcová kalamita: Porovnání verzí

Verze z 13. 9. 2015, 05:28

Šumava bojuje s náporem škůdce

Když před více než 100 lety psal Karel Klosterman o největší kůrovcové kalamitě, která zasáhla Evropu, jistě netušil, že koncem 90. let našeho století bude stát Šumava opět před silným náporem tohoto škůdce. Příčinou kalamity v druhé polovině minulého století byla větrná smršť v letech 1868 a 1870, která měla za následek ztrátu přes čtyři miliony m3dřeva v lesích pralesního typu jak na české, tak na bavorské straně. Nebyl dostatek šumavského sazebního materiálu, a tak na rozsáhlých plochách Šumavy a Bavorského lesa jsou porosty, které neodpovídají původním šumavským smrkům.

Do současné doby proběhly ještě dvě kalamity, jedna ihned po druhé světové válce a druhá v letech 1982 až 1987. Tehdy bylo všude používáno klasického způsobu hubení kůrovce likvidaci napadených stromů. Zásada prof. Ratzeburgra z poloviny minulého století, že čistý les bez padlých a nemocných stromů je základem boje s kůrovcem, platila po 150 let. Platí i dnes a bude platit i v budoucnosti dokud se člověku nepovede postupně převést současné monokultury na lesy smíšené. (Avšak i v sibiřské tajze, která je zcela původní, dochází ročně ke zničení až 700 tisíc ha bourovcem sibiřským). Současná kalamita má základ v tom, že člověk „chtěl poručit větru a dešti“, chtěl vytvořit najednou z kulturního lesa v Bavorském národním parku prales. Domnívá se, že stačí vyloučit používání pily, aniž by dbal na to, že les je ovlivněn spadem těžkých kovů, kyselými dešti, kysličníky dusíku atd. Tak byl zřízen Bavorský národní park na ploše 13.000 ha, kde návštěvnici měli vidět prales od zrodu až do umírání. Zásahy nebyly původně prováděny na ploše 3.500 ha, od roku 1984 téměř na celém území. Bohužel se však pozapomnělo na kůrovce. V roce 1984 způsobila větrná smršť polomy na ploše 170 ha, z nichž ještě 90 ha bylo v jižní části odstraněno. V podhorské monokultuře smrku však byly polomy ponechány, a to byl začátek současné kůrovcové kalamity na Šumavě.

Okolní bavorské státní a soukromé lesy se obávaly přeletu kůrovce, a proto si vymohly zřízení ochranné zóny o šíři 500 – 1.000 m, kde byl kůrovec huben všemi prostředky, aby se nerozšířil do okolí. Bohužel tato ochranná zóna nebyla zřízena proti tehdejší Československé republice. Proč, to se mi zatím nepodařilo zjistit.

Kůrovec se v Bavorském lese šířil až do roku 1991, kdy rozsah zničených ploch dosáhl 260 ha. Tehdy se zdálo, že se plocha napadená kůrovcem nezvětšuje, což vedlo k názoru, že kalamita se zlomila. Bohužel se prudce rozhořela v roce 1994 a 1996, kdy z 1.500 ha stoupla na 3.000 ha. Místní obyvatelstvo protestuje proti ponechání lesů bez ochrany, ale v té době a ve dvou letech dalších nelze již na věci nic měnit. Kůrovec je omezen v jakémsi kotli na ploše 10.000 ha a problém se bere jako rozsáhlý pokus, který má ukázat, jak se bude do budoucna vyvíjet takto zasažený les. Bavorský ministr lesů Bocklet říká, že Německo je tak bohatý stát, že si může dovolit zničit tak rozsáhlou oblast. Bavorští odborníci soudí, že v místech, kde les zahynul, se během 50 až 70 let vytvoří parkovitý les, zcela odlišný od dnešního, se skupinkami smrků a jeřábů, které teprve v další generaci za 150 a více let dají vzniknout novému Bavorskému původnímu lesu.

My máme možnost pozorovat takový vývoj v Krušných horách, kde před 30 léty došlo k uhynutí smrkových porostů. Z 80letých stromů zbyly jen bílé tyčky, mezi nimiž se krčí drobné smrky v počtu 13 – 25 na jeden ha. V době, kdy na bavorské straně je napadeno 1.500 ha lesů a bavorská vláda vydává usnesení, že v nové zřízené druhé části Bavorského národního parku o rozloze 10 tisíc ha se s kůrovcem bude do roka 2017 bojovat všemi prostředky. (kromě těžké mechanizace) se u nás píše a hovoří o tom, že v Bavorsku proti kůrovci nebojují a kůrovec tam neškodí. Autoři měli zprávy, které se k nim dostaly téměř s půlročním zpožděním. Dochází ke zcela zbytečným diskuzím, při nichž někteří chtějí jen zviditelnit, či prostřednictvím kůrovce řešit osobní spory s druhou stranou.

Dnes se situace výrazné zlepšila. Bavorská hranice není již hranicí, jež rozděluje Bavorsko a ČR, ale jež obě strany spojuje. Při lesnické společnosti byla vytvořena 22členná pracovní skupina, která zpracovává vývoj Šumavy za posledních 20 let, jako základ k materiálu o „Střeše Evropy“, jež zaujímá největší lesní plochu ve střední Evropě (Šumava, Český les. Bavorský les a Hornofalcký les). Jsou v ní odbornici lesníci, ochránci přírody, pracovníci vysokých škol, Akademie věd, atd.

Na české straně se prvá ohniska kůrovce začala objevovat těsně u bavorské hranice v roce 1941. V oblastech proti bavorským státním lesům na severozápadě a jihovýchodě tomu tak nebylo. Napadení probíhá plíživě, během dvou let je zvýšení jen nízké, pak však prudce stoupá. Bohužel v letech 1990 – 1994 byla otázka boje s kůrovcem na české straně nekoncepční. V chráněné oblasti Šumava a v Národním parku Šumava se vystřídali čtyři ředitelé, kteří měli různé názory na boj s kůrovcem, který se množil dál. Pro neprovádění boje s kůrovcem byly používány tyto argumenty, jež se postupně ukázaly jako chybné.

Kůrovec se nemnoží v nadmořských výškách nad 100 m, takže nebezpečí nehrozí. Zapomnělo se však na to, že kalamita před 120 lety postihla nejvíce oblasti v nadmořských výškách 100 – 1.200 m.

Kůrovec je jakousi zdravotní policií – likviduje mrtvé a poškozené stromy. To však platí pouze ve smíšených společenstvech, jako jsou smrkobuková čí jiná společenstva, ale nikdy ne v člověkem vytvořených monokulturách.

V Bavorsku se nebojuje s kůrovcem a nepůsobí tam škody. Rozsah 3.500 ha zcela zničených porostů ukazuje pravý opak.

Kůrovec nenapadá původní porosty, ale jen nevhodné provenience, které byly z jiných oblastí Rakouska vysazeny na Šumavě. Kůrovec však na bavorské straně zničil několik desítek hektarů původních porostů smrku ve stáři 150 – 300 let, jež byly chloubou parku.Výskyt kůrovce začal na Šumavě prudce stoupat v roce 1993 a 1994 a dosáhl maxima v roce 1996, kdy bylo napadeno přes 2.600 ha. V roce 1994 rozhoduje Vědecká rada Národního parku Šumava o razantním boji s kůrovcem v takzvané druhé zóně, která tvoří ochranu přísně chráněné l. zóně. V této l. zóně leží na Šumavě většina rašelinišť, jež jsou tím nejcennějším, co na Šumavě je. Proč došlo k tak prudkému nárůstu napadených ploch? Musíme si uvědomit, že z jednoho stromu se vyvine 40 až 100 tisíc brouků, kteří z 85 procent zůstávají poblíž stromu a napadají okolní a asi 15 procent se rozlétá do okolí. Podle současných dat lze říci, že kalamita kůrovce je pod kontrolou. V roce 1984 bylo vytěženo 44.000 m3dřeva, v roce 1985 57.000 m3, v roce 1986 181.000 m3, v roce 1997 97.000 m3a letos již jen 30.000 m3. Podle pitev brouků však v populaci pod kůrou převládají ze 75 procent samice, kdežto kalamita by byla zcela na ústupu, kdyby v populaci bylo samic pod 45 procent. Bylo však teplé počasí, které umožnilo vývoj dvěma generacím tohoto škůdce.

Často se návštěvníci Šumavy domnívají, že z porostů jsou odváženy zdravé stromy. Neuvědomují si, že to jsou stromy, které jsou velmi nenápadně napadeny v korunách kůrovcem. Likvidace těchto stromů je podstatně významnější než odvoz již téměř suchých stromů, v nichž je kůrovců málo. Je lépe zlikvidovat o 10 stromů více než dát možnost dalšímu šíření. Na Šumavě probíhá intenzivní obnova zničených porostů. Používají se k tomu jeřáby, smrky, jedle a břízy. Obdiv zaslouží to, že jen v letošním roce bylo vysázeno přes 160.000 jedinců jeřábu v kontejnerech z hmoty, která se časem rozpadne. Šumava tak bude s přirozenější skladbou lesů odolnější vůči nepříznivým vlivům. Musíme vzít v úvahu, že zatím se stav na Šumavě zhoršuje, jak to ukázaly snímky z družice Landsat, které byly provedeny v roce 1986, 1992 a 1996. Imise jsou tu sice nižší než dříve, ale jejich nepříznivé důsledky se projevují i po letech. Závěrem přeji Šumavě do budoucna jen to nejlepší, aby o ní psali novináři, jako byl můj přítel ing. Velek, a aby psali tak, jak říkali naši předkové, aby mohli jednou klidně stanout před soudnou stolicí boží.