Šumava jako vadně nastavený systém: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:28

Pokus o bilanci jednoho desetiletého průšvihu

Je neklamným znakem každého vadně nastaveného systému, že i při zachování regulérních pravidel provozu plodí čím dál tím neregulérnější, grotesknější chyby. Vstupem jsou zdánlivé racionální data, výstupem zrůdy. Na Šumavě jsou to tisíce hektaru vyrubaných holin a následně větrem rozvrácených porostů, katastrofální stav „vrchnostenské“ komunikace s veřejností, mizení dřeva z I. zón, oficiálně vysvětlované jako „nepřátelská provokace“ – a další bizarní totalitní praktiky Národního parku.

Koncentrace negativní energie

Zvláště ve fázi agonie se chybně nastavený systém vyznačuje chorobnou plodivostí stále absurdnějších rozhodnutí, až dospěje k definitivnímu, pro celé okolí osvobodivému kolapsu. Přesně to se u nás stalo komunistickému systému, který kdysi začal filosofy, ekonomy a umělci – a skončil Miloušem Jakešem. Národní park Šumava začal před deseti lety vzorně ochranářsky, podle mezinárodních kritérií, experti vytyčili zonaci, na Správě parku seděli v prvých letech ekologicky osvícení lesovědci s přímým napojením na sousední bavorský park atd. Po několika letech to vše skončilo pověstným Šumavským Trautenberkem, Ivanem Žlábkem a jeho dřevorubeckou mordpartou. Co tu bylo špatně založeno, co bylo nejzávažnější systémovou chybou? Předně asi to, že od počátku nebyla zrušena závislost hospodaření parku na těžbě dřeva: NP je příspěvkovou, nikoli rozpočtovou organizací. Dostává dotaci a na zbytek si musí vydělat prodejem toho, co má chránit (honosné vily, procovská střediska, nákupy drahých automobilů prozrazují, že park rozhodně neživoří). Dokud tu seděli ekologové, systémová chyba nevadila. Posledních sedm let se však vyznačuje mimořádnou koncentrací negativní energie, jež magicky přitahuje osoby bezskrupulózního mravního založení. V žádném jiném národním parku na světě by nebylo myslitelné, aby vedoucí pracovník ochrany přírody přešel do vysokého postu sousední dřevařské akciovky (která má z definice protikladné zájmy, než je zájem ochrany přírody) – a na jeho místo recipročně nastoupil do„ochranářské“ organizace vysoký reprezentant téže akciovky (viz vzájemný pendl ing. Michna – ing. Mäntel na Modravě).

Výsledky Žlábkovy první pětiletky v NP (1995–1999) jsou patrné každému soudnému turistovi, který vystoupí na Oblík, Poledník, Malou Mokrůvku: kruhový panoramatický rozhled ukáže na hranicích s Bavorskem rozdíl dvou civilizačních úrovni. Na jedné straně lidskou rukou netknutý, vestoje důstojně umírající les a pod jeho blahodárným krytem, ve stínu, vlhku a závětří, čile se ke světu deroucí nová generace, jež spolu se starými stromy zakládá různověký prales. Na naší straně pouze příhraniční pás holin v nejvyšších polohách, pod hřebenem Smrčiny, Trojmezné, Stolového hřbetu. Stráže, Černé hory, Malé Mokrůvky, Studené hory, Tetřevu až po Oblík, Jezerní hřbet, Poledník a Ždánidla.

Bilance „Žlábkový pětiletky“ a následných let je otřesná: od roku 1995 bylo vytěženo, začachrováno dřevařským akciovkám (díky Štědrým ministerským dotacím hluboko pod cenou) a z větší části vyvezeno ze země téměř půl druhého milionu kubíků nejvzácnějšího dřeva v republice, v hodnotě mnoha miliard korun. (To vše v době, kdy pošumavské pily trpí nedostatkem dřeva.) Poslední dva roky se vyznačují rekordní těžbou desetiletí – vždy ke 300 000 m3. Nárůst holin je oproti období před založením parku téměř stoprocentní, ministerské dotace stouply o více než 500 %.

Možnost, že zdegeneruje k Milouši Jakešovi či Ivanu Žlábkovi, nese kterýkoli systém v sobě od počátku: stačí, když se přestane „učit“, registrovat poruchy, následuje odúmrť sebereflexe zpětné vazby a nezávislé kontroly.

Vyhazovy a podrazySystém Národního parku Šumava se „přestal učit“ ve chvíli, kdy vyloučil oponenty. Kromě ekologicky citlivého náměstka s výraznou manažerskou vizí (ing. František Krejčí) se Žlábkovo vedení zbavilo i významného odborníka ing. Karla Kaňáka („zrušilo“ jej i s celým oddělením „evoluce lesa“, pro lidi s dřevorubeckou mentalitou zcela nepochopitelným). Příznačné bylo, že ten, kdo jej z parku vyhazoval („Nebyl vyhozen – nebyla mu pouze prodloužena smlouva,“ hájil se ředitel typickým aparátnickým slovníkem „zastavení jihokorejského letadla v letu“), totiž Ivan Žlábek, neměl o jeho náplni práce potuchy. Argumentoval na veřejnosti, že K. Kaňák rozumí leda borovicím, což je na Šumavě bezcenné. Netušil, že jeho podřízený v parku pracuje na rozsáhlých tzv. torpédových analýzách jehlic smrku (a jejich reakcích na stresující vnější podmínky). Nedivme se, ing. Žlábek je technokrat, který nikdy neměl s vědeckým výzkumem nic společného. O to častější je ovšem jeho zakomplexovaná kritika opravdových vědců, ba celých vědeckých ústavů, pokud si dovolí jej kritizovat (celý Entomologický a Botanický ústav je pak schopen označit za „pavědce“). Vedení parku, dosazené „shora“ bez konkursu v r. 1994 nechvalně známým ministrem Bendou, ovšem umělo zatočit nejen s vědci: z parku letěli „neposlušní“ strážci, inspektoři. Nejkřiklavější je případ zkušeného lesníka Petra Ješátka ze Špičáku. Krátce po volbách 1998 využil jako naivní volič ČSSD návštěvy „svého“ novopečeného ministra Kužvarta na Šumavě a předal mu osobně – poměrně zevrubný seznam hříchů v ochraně přírody v národním parku, který se k jeho nelibosti měnil ve fabriku na dříví. Ministr mu za kritický materiál poděkoval, donesl na Špičák svou vizitku i stranickou Becherovku – a za pár dní Ješátka udal jeho nadřízeným. Namísto nápravy nedostatků letěl za čtrnáct dní ze své funkce vedoucího lesní správy sám stěžovatel. Tak se ocitl na dlažbě člověk, jehož jediným proviněním bylo, že příliš miloval Šumavu a nemohl mlčet k její plánovité likvidaci. (Jako inspektor např. odmítal, a vzápětí to i odborně zdůvodnil, značkovat v Trojmezenském pralese několikasetleté stromy ke kácení.) Tento případ je poučný zejména pro toho, kdo jako p. Ješátko naletěl na „korektní výraz“ ministra Kužvarta. Úsměv uhlazených farizejů bývá někdy mravně odpudivější než otevřené nepřátelství.

Kolaps kontrolyLíčím-li komukoli horor, který se odehrává na Šumavě, dříve nebo později zavrtí hlavou: a co kontrola, inspektoři, vyšetřovatelé, policie, nejvyšší kontrolní úřad? Uvedu pár příkladů. Popsal jsem už svou letní anabázi s načerno vykácenou 1. zónou . Za ilegální pěší vstup do této zóny (kde těsně přede mnou řádily protizákonně pily a traktory) jsem byl pokutován. Přitom inspekce životního prostředí uznala mou stížnost za oprávněnou. I uložila parku pokutu – hádejte kolik? Deset tisíc korun. Takovou cenu má zde možná jeden strom – a zmizelo jich tu 165! Ale i kdyby inspekce napařila parku milionovou pokutu (i to už se stalo), ze Žlábkový kapsy to nejde: zaplatíme to z daní my všichni. Trestní oznámení, jež jsem zároveň se stížností loni podal a po odvolání rozšířil, odstěhovalo se pouze z Borových Lad do Strážného. Dodnes nebylo vyřízeno.Mezitím objevila botanička Ivona Matějková v listopadu další nezákonné mizení stromů (Šest desítek smrků) – v 1. zóně příznačně nazvané . Tentokrát zde nebyly žádné stopy od traktoru, takže obrovité stromy musel vytahat vrtulník. Nikdo z parku však o ničem nevěděl, do kanceláře stěžovatele nevpustili: odpovědný pracovník měl již prý po pracovní době (bylo jedenáct dopoledne). Tiskový mluvčí pak celou věc v tisku označil za „provokaci“. To už je opravdu neklamný příznak jakešovské degenerace a snad i agónie systému: čtenář má uvěřit, že kdosi (třeba já nebo Jaromír Bláha z Duhy, který celou věc zdokumentoval a podal trestní oznámení) má kdesi ve slatích ukrytou vrtuli a v křoví podvozek, v noci pak lítá nepozorován nad Šumavou a krade dříví, aby zdiskreditoval vedení parku… A jak zafungovala v této kauze kontrola? Inspekce z Plzně, již vedli bývalí podřízení kontrolovaného pracovníka parku, nakonec konstatovala, že k žádné škodě na životním prostředí nedošlo. Policie, která šetří podobná podání, se v případě nezákonného použití vrtulníků ke stahování dřeva odvolává na šetření Nejvyššího kontrolního úřadu. Dotazem tamtéž zjistíte, že žádné takové šetření NKU nikdy nedělal (zjistil zato gumování, přepisování a jiné „maličkosti“ v účetnictví parku). A tak je to pořád dokola.

Národní park jen na papíře

Přirozeným nepřítelem národních parků jsou dřevařské a těžařské firmy, myslivecké lobby, technokraté. Naopak přirozeným spojencem národních parků všude na světě jsou přírodovědci, milovníci přírody, pěší turisté. Blokády ekologů za záchranu přírodních hodnot se všude jinde konají proti těžařům, nikdy proti národním parkům! Ekologové a přírodovědci (dokonce dva akademické ústavy) jsou na Šumavě už sedmým rokem nejostřejšími oponenty vedení parku, zatímco dřevorubci, akciovky a protekční nimrodi tu mají Klondike. Na nedávném zasedání vrcholné ochranářské organizace WWF ve Švýcarsku byl šumavský podvod „národního parku jen na papíře“ prezentován jako odstrašující případ pro Evropu.

Arogance k obcím vyvolává právem jednotný odpor. Ač duší ekolog, ve sporu obce – park jsem na straně obcí. Všude na světě si národní parky obce předcházejí, u nás v Kocourkově mají obce s totalitně se chovajícím parkem jenom nevýhody. Soukromopodnikatelské aktivity (malé penziony, turistické noclehárny, síť levných občerstvení) byrokraté z parku brzdí – výmluvným příkladem je léta bojkotovaný Pešlův vyhlídkový „alpský“ penzion na Bučině. Z tzv. klidových území pěšího turistu lifrují údajně kvůli tetřevu hlušci – z téhož území se ozývá řev pil, helikoptér a traktorů. Ty hlušce nestresují? Dorazíte-li s vyplazeným jazykem na rozhlednu s restaurací (Poledník) a je po zavírací hodině, máte smůlu: státní zaměstnanec vám „erár“ zavře před očima. Soukromník by tu obsluhoval do tmy, dokud jsou zákazníci – jako na bavorském Luzném.Arogance vyvrcholila projednáváním . Nejprve ministr spolu s vedením parku nechal původní návrh připomínkovat obcím, pak plán schválil bez nich. A ještě je veřejně obvinil, že byly v říjnu obeslány na seminář k projednávanému plánu, a že akci ignorovaly. Obce mají k dispozici doklad, jenž usvědčuje ministra ze lži. Oznamuje se v něm přeložení semináře k Plánu péče. „který se měl konat 24. – 26. října… Správa parku předpokládá přesun tohoto semináře na jarní měsíce roku 2001.“

Poslední věta mluví svým cynismem sama za sebe: správa parku (potažmo M. Kužvart) přece věděla, že „v jarních měsících 2001“ už bude plán dávno schválen! Nezbývá než věřit, že to, co se děje na Šumavě, není obecným modelem fungování naší demokracie. V opačném případě je to na emigraci – přinejmenším do Böhmer- či Bayerischerwaldu.