Pravdy a mýty o Šumavě: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:28

Šestnáct let po sametové revoluci Šumava stále hledá svou vlastní tvář

Na jedné straně luxusní hotely a penziony, drahé stavební pozemky, na druhé straně oprýskané bytovky pro dělníky, plné nezaměstnaných, a ruiny, které nikdo neopravuje. Tak vypadá Šumava šestnáct let po sametové revoluci.

Je květnový večer a dvojice asi osmnáctiletých mladíků, oblečených v montérkách, pokuřuje na lavičce na návsi v šumavském Srní. Mladíci chvíli klábosí a popíjejí z láhve neznámého obsahu jen deset metrů od místa, kde stojí pomníček věnovaný slavnému spisovateli Šumavy Karlu Klostermannovi. Náhle se ze zatáčky vynoří jakýsi černý terénní vůz, stejně jako všechna auta turistů veze na střeše kola.

„Pražáci,“ sykne jeden z mladíků a s pohrdavým výrazem doplní směrem k mizejícímu vozu jeden velmi peprný a nelichotivý výraz. I když mluví potichu, je nadávka slyšet hodně daleko. Pak se mladící zvednou a kráčejí pryč z návsi. Jakoby se na tu náves ani nehodili... z nedalekého hotelu právě vychází na večerní procházku tříčlenná „úhledná“ rodinka, zatímco skupina cyklistů, na Šumavě pro pestrobarevnost svých úborů zvaných papoušci, dojíždí před hotelový vestibul. Mladíci z lavičky se ještě jednou ohlédnou, to když před hotel vyběhne pět smějících se dívek přivítat své „papoušky“. Pak už ale rychle odcházejí směrem, kde stojí klasické „bytovky“, postavené někdy v sedmdesátých letech pro lesní a zemědělské dělníky.

Jsme na Šumavě šestnáct let po sametové revoluci. Po staletích válek a masových přesunů obyvatelstva by Šumava měla žít v relativním klidu. Dobrodružství skončilo. Dávno zapomenuté jsou časy pašeráků, kteří pod vedením slavného „Tabákového Petra“ přes zdejší českobavorskou hranici pašovali brazilský tabák, stejně jako přestřelky mezi hajnými a pytláky, kteří lovili v revírech vrchnosti i přes hrozbu tvrdých trestů. Poslední šumavský medvěd byl zastřelen v roce 1856 a v lese kromě cyklistů nehrozí žádné nebezpečí. Zmizela železná opona i pohraničníci, střežící za komunismu hranici s kapitalistickým Bavorskem a Rakouskem před „narušiteli“. S odsunutými Němci, kteří před válkou tvořili až devadesát procent zdejších obyvatel, zmizely i staré šumavské legendy, včetně pověsti o zlém skřetu Stilzelovi, přepadávajícím pocestné. Stilzel už v lese nestraší, nebo o tom alespoň Češi nevědí.

Přesto právě v době tohoto relativního klidu Šumava připomíná bojiště. O žádných jiných českých horách se nepíše a nemluví tak intenzivně: starostové bojují s ochránci přírody o to, jakým způsobem má být veden národní park, založený v roce 1991. Politici, komunální i celostátní, přicházejí s návrhy, jak řešit zdejší, údajně příliš vysokou nezaměstnanost. Projektanti za velké politické podpory, ale přes odpor ekologů přicházejí s plány na sjezdovku, která by na hoře Smrčině v první zóně národního parku údajně mohla dát práci mnoha lidem, kteří zůstávají v zimě na podpoře.

„Nechápu, proč na jedné straně kopce může stát sjezdovka a na druhé nikoli,“ prohlásil například známý příznivec lyžování, prezident Václav Klaus. Jedno z hlavních politických hesel, hojně využívaných zejména jihočeskými politiky, přitom zní: „Šumava pro lidi“. Ochranáři přírody by údajně nikdy neměli jít tak daleko, aby dávali rostlinám a zvířatům přednost před lidmi, kteří zde žijí. Kdo jsou ale ti lidé, za jejichž lepší osud politici bojují? Možná jsou to právě ti dva mladíci, sedící na lavičce na návsi v Srní. Možná právě oni druhý den půjdou pro peníze na úřad práce. Státní statky, kvůli nimž se kdysi na Šumavu stěhovaly stovky lidí, se rozpadly – stejně jako mnohé pily nebo lesní závody. A kde sehnat práci, když nemáte podnikavého ducha, peníze na koupi penzionu nebo chuť mýt nádobí v kuchyni u nějakého přivandrovalce?

Šumava Šumavanům!

„Zaměstnávám celkem 55 lidí, ale jen deset z nich je místních,“ říká Václav Sklenář, spolumajitel a ředitel dvou velkých hotelů v Srní. I když sehnat celoroční práci může být podle něj v některých koutech Šumavy opravdu problém, ten, kdo si chce vydělat v letní sezoně, prý zaměstnání vždycky najde. Jenže zdaleka ne všichni údajně chtějí pracovat. „Když v hospodě řeknu, že potřebuju posekat zahradu nebo naštípat dřevo a nabízím i 200 korun za hodinu, smějí se mi někteří nezaměstnaní do očí,“ stěžuje si Sklenář. A ani se moc nediví, že místo místních lidí dnes v nekvalifikovaných profesích v zemědělství nebo při údržbě hotelů a penzionů pracují Ukrajinci nebo Bělorusové. Podobné je to s prací v lese. Zatímco řada místních starousedlíků vzpomíná na zlaté časy masivní těžby dřeva, které skončily se založením národního parku, dřevařské firmy dnes nacházejí v šumavských obcích jen minimum zaměstnanců. Práce ve druhých i třetích zónách rezervace, kde se stromy kácejí, je přitom stále dost.

„Když jsme se nedávno na úřadu práce poptávali na chlapy, kteří umějí s pilou, přihlásil se nám jediný člověk,“ říká ředitel Správy Národního parku Šumava Alois Pavlíčko. Podle lesníků to ale není jenom tím, že by lidé na Šumavě nechtěli pracovat. „Dřevařské firmy si dnes pečlivě vybírají a nezaměstnají úplně každého, kdo se jim přihlásí,“ říká lesní správce a zároveň místostarosta Srní Jiří Kec. Na Šumavu tak kromě řady zahraničních dělníků jezdí pracovat dřevorubci až ze severních Čech či z Moravy. Rozhodně se tak podle Kece nedá počítat s nějakým výrazným poklesem nezaměstnanosti, kdyby se například začalo kvůli likvidaci kůrovce kácet i v nejpřísněji chráněných rezervacích: „Kůrovec ani málo atrakcí v zimní sezoně určitě nejsou hlavní problémy, které je tady třeba řešit,“ tvrdí.

Řada obyvatel Šumavy, dříve pracujících v lese nebo na státním statku, jen těžko odvyká časům socialismu, kdy všechno bylo na Šumavě „služební“. Od bytů v bytovkách, autobusů svážejících dělníky až po služební traktor, využitelný i na stavbu vlastního domu. „Pro mnoho lidí byl určitě takový život bezstarostnější a pohodlnější,“ říká Kec. Zároveň přiznává, že někteří z místních obyvatel se právě proto dívají s averzí jak na turisty, tak na podnikatele, které považují za přivandrovalce.

Sametová revoluce způsobila ve vztazích na Šumavě radikální změnu – ani za posledních několik století tady totiž nevznikly tak velké sociální rozdíly. Na jedné straně luxusní penziony ve starošumavském stylu, dokonale opravené rekreační chalupy bohatých lidí a celebrit, na druhé straně omšelé „bytovky“ a paneláky, postavené kdysi pro lesní či zemědělské dělníky. Turista může poobědvat na Modravě v Klostermannově chatě, která si stejně jako mnoho dalších šumavských hotelů vzhledem i úrovní služeb nijak nezadá s nejlepšími bavorskými hotely. Jen pár desítek metrů od této chaty si staví svůj luxusní, i když údajně ekologický dům miliardář Zdeněk Bakala.

Pak turista přejede do nedalekého Rejštejna a několik kilometrů za touto obcí narazí na zbořeniště bývalé pily a dřevařské továrny, které by mohlo sloužit jako kulisa filmu Bitva u Stalingradu. Továrna, kdysi pobočka závodu Solo Sušice, připomíná po patnácti letech od uzavření rozbombardované město. Podobných disproporcí lze najít na Šumavě celou řadu. Stejně jako návrhů, jak tyto kontrasty v krajině i mezilidských vztazích zmírnit.

„Já osobně se domnívám, že na Šumavu by se měli vrátit lidé a spravovat s citem krajinu tak, jako to dokázali Šumavané za první republiky,“ řekl už před pěti lety náruživý turista, znalec Šumavy, bývalý ministr a dnešní ředitel Jihočeského krajského úřadu Jan Stráský. V roce 1910 bylo na šumavské Kvildě a okolních samotách hlášeno 1146 obyvatel, z toho 1135 Němců a 11 Čechů. Dnes žije na stejném území trvale pouze 172 osob. Podobný, často až desateronásobný úbytek obyvatelstva zaznamenaly v porovnání s časy první republiky i další šumavské obce. Řada z nich – zejména blízko hranic – úplně zmizela z mapy. Hluboké rozdíly v podobě dnešní a tehdejší Šumavy jsou snad nejlépe vidět na fotografiích slavného českokrumlovského fotografa Josefa Seidela. Hustota zalidnění je nesrovnatelná.

Budoucnost není v kácení

Někteří politici si přitom představují, že Šumava by se měla vrátit alespoň zčásti do prvorepublikové podoby. Na Šumavu by údajně měli přijít znovu mladí schopní lidé, kteří tady budou vychovávat děti a srostou s krajinou podobně jako generace dřívějších německých obyvatel. Problém je ale v tom, že přes zimu na Šumavě není práce, a proto je třeba stavět lyžařské areály a zmírnit pravidla ochrany přírody.

„Jenže ani samotný fakt, že dnes někdo sežene v některé ze šumavských obcí práci a chtěl by tady také bydlet, zdaleka neznamená, že se mu jeho přání splní. Důvodem ovšem není ani přísná ochrana přírody, ani nedostatek pracovních příležitostí. I ti mladí lidé, kteří dnes dojíždějí na Šumavě za dobře placenou prací v turistických službách, si tady totiž jen těžko mohou například postavit rodinný domek. Ceny stavebních pozemků se dnes na mnoha místech Šumavy pohybují od 1500 korun za metr čtvereční, což jsou hodnoty obvyklé v nejlukrativnějších částech republiky.

Tam, kde je možné stavět, se staví rekreační chalupy a domy bohatých lidí, kteří je chtějí využívat nikoliv k trvalému bydlení, ale především k rekreaci. I v tomto směru ale poptávka vysoce převyšuje nabídku. „Další stavební parcely nemáme a ani nestojíme o to, aby u nás někdo další stavěl,“ říká starosta Horské Kvildy a jeden z mála opravdových šumavských starousedlíků Eduard Hones. Důvod je podle něj jednoduchý: Horská Kvilda, která patří k turisticky nejatraktivnějším místům na Šumavě, by s přibývající zástavbou mohla ztratit své kouzlo. Před šesti lety obec rozprodala čtrnáct parcel blízko silnice a s další výstavbou už nepočítá, i kdyby získala souhlas ochranářů přírody. „Nabízejí nám i 1700 korun za metr, ale už mají smůlu,“ tvrdí Hones.

Podobně pragmaticky přistupují k výstavbě nových domů i představitelé dalších šumavských obcí. A ani lidé, kteří získali chalupu v lůně nedotčené přírody, si teď nepřejí, aby jim někdo koukal do oken. Poptávka po šumavských chalupách a rekreačních objektech je přitom tak silná, že ovlivňuje i snahu obcí vyjít při prodeji pozemků či bytů vstříc místním. Například v Srní obec prodala za výhodnou cenu byty v panelácích lidem, kteří v nich žili. A výsledek? „Zhruba dvě třetiny těchto bytů lidé okamžitě prodali za mnohem vyšší cenu,“ říká srnínský místostarosta Kec. Byty tak získali zájemci z Prahy či Českých Budějovic, ovšem nikoliv k trvalému bydlení, ale k rekreaci. Pokud právě nejsou na dovolené, byt v paneláku úspěšně pronajímají.

Kde tedy mají bydlet ti mladí „zachránci“ Šumavy, kteří by měli v horách zapustit kořeny? Hoteliér Sklenář vidí jediné východisko. „Nerad to říkám, ale pokud chtějí obce na Šumavu přilákat mladé lidi, kteří tady budou pracovat, musí se zachovat jako v dobách socialismu. Tedy postavit pro ně znovu obecní byty.“ Práce je podle něj na Šumavě dost. „Jen si prostě musíme uvědomit, že budoucnost spočívá v turistickém ruchu, a ne v kácení stromů,“ tvrdí hoteliér.

Oba hotely má celoročně naplněné ze sedmdesáti procent, ačkoliv prakticky jedinou okolní atrakcí je nádherná příroda. Sklenář dokonce necítí velké obavy ani z toho, že by kvůli ponechání prvních zón národního parku bez lidských zásahů mohl na některých místech, napadených kůrovcem, dočasně opadnout zájem turistů. „Dělal jsem si mezi hosty průzkum, nakolik je od další návštěvy Šumavy odrazují třeba suché lesy na Březníku. A velká většina dotázaných uvedla, že jim takový les nevadí,“ říká Sklenář, který je zároveň předsedou Společnosti Karla Klostermanna.

„A bude eště hůř!“

Zdaleka ne všichni obyvatelé, podnikatelé a politici na Šumavě mají ale na navrhovanou koncepci ochrany přírody stejný názor jako hoteliér ze Srní. Právě naopak. Starostové se obávají, že suchý les odradí turisty a kůrovec doslova sežere Šumavu. Mnozí ze starostů ale zároveň připouštějí, že kromě náletů lýkožrouta nebo údajného nedostatku turistických atrakcí v zimní sezoně se na Šumavě dlouhodobě neřeší řada dalších problémů.

Takzvaný „rozvoj“ šumavských obcí například údajně naráží na fakt, že stovky hektarů pozemků dostali v rámci náhradních restitucí nejrůznější spekulanti. Po Šumavě se vyprávějí zkazky o tom, která louka neprávem náleží jakému vysokému politikovi. Přesvědčivé důkazy zatím scházejí. Pravdou ale každopádně zůstává, že pokud si chce dnes obec postavit novou kanalizaci či vodovod, případně byty, může narazit na problémy. A to nikoliv kvůli ochranářům přírody, ale kvůli pozemkovým spekulantům. „Chtěli jsme dvě stě čtyřicet metrů čtverečních pozemku pro stavbu infocentra přímo u kostela. Začali jsme zpracovávat územní plán a Pozemkový fond mezitím půdu vydal soukromníkovi, který pak na úřad přišel, že nám to vymění za tisíc metrů čtverečních stavební parcely,“ uvedl starosta Chrobol Oldřich Valouch pro jihočeské vydání MFD. Protože se obec s podnikatelem na výměně za několikanásobně větší stavební parcelu nedomluvila, leží dodnes pozemek ladem. Podobné zkušenosti mají i další šumavské obce.

„Jakmile dáme najevo, že pozemek chceme zhodnotit, Pozemkový fond jej vydá soukromníkům,“ stěžuje si starostka Stožce Zdeňka Lelková. Problém ale čeká i soukromé zemědělce, kteří by se chtěli na Šumavu přestěhovat a hospodařit. Louky, na kterých se pasou krávy nebo se na nich jen občas seká tráva, totiž z velké části nepatří místním lidem, ale podnikatelům, kteří doufají, že se jednou obyčejná louka změní ve zlatý důl. „Vztah k půdě nemá nikdo z nich. Berou jen dotace za to, že si najmou člověka, aby jim na louky vyháněl dobytek, nebo se nestarají vůbec o nic,“ tvrdí sedlák Petr Hájek, který hospodařil dva roky na pronajatých pozemcích právě na Šumavě. Kvůli neshodám s majiteli se ale raději přestěhoval do Novohradských hor.

Nejrůznějších plány na rozvojové projekty na Šumavě tak prakticky vždy vyvolávají mezi ekology i některými obyvateli kraje – možná zbytečné – podezření, že hlavním cílem projektu je zhodnocení pozemku, který někdo získal za padesát haléřů za čtvereční metr a nyní by ho mohl prodat za tisíc korun. Stačí málo. Například vyjmout pozemek z určitého pásma ochrany přírody a udělat z něj stavební parcelu.

Problém vlastnických vztahů představuje jeden ze základních rozdílů mezi způsobem života Šumavanů v Rakousku, Česku a Bavorsku. Ten je patrný hned, jakmile člověk překročí hranice a ocitne se v rakouské části hor. Místní podnikatelé, ať už jsou to majitelé penzionů nebo hotelů, v naprosté většině v kraji také bydlí. A to už po několikátou generaci.

„První gasthaus na tomhle místě postavili moji předci už v šestnáctém století. A každá generace něco přistavěla,“ říká hrdě Johann Hehenberger, majitel čtyřhvězdičkového hotelu v rakouském Guglwaldu. Většina zdejších penzionů funguje jako rodinný podnik, v němž rodina pracuje i žije. Investorů, kteří by přišli odjinud, je na rakouské Šumavě minimum. Na české straně je to přesně naopak.

Stejně rozdílná zůstává i snaha místních zlákat turisty na takzvané domácí produkty. V Rakousku představuje prodej potravin od místních sedláků přímo ze dvora výnosný byznys, na Šumavě se zatím podobný druh podnikání jen pomalu rozbíhá. „Já bych tady třeba také rád nabídl turistům k snídani místní sýr či marmeládu. Protože ho ale ve vsi nikdo nevyrábí, nakupuji v běžném obchodě,“ říká srnínský hoteliér Sklenář.

I když se ale na rakouské straně Šumavy střídá jeden úhledný penzionek za druhým, chybějí zbořeniště i oprýskané bytovky a v každé chalupě dostane turista domácí sýr, na dojmy a zážitky je bohatší česká strana. Jeden takový zážitek nabízejí štamgasti na terase Chaty Povydří nedaleko Čeňkovy Pily, když připomínají zdejšímu silničáři, zvanému Sosák, jeho zimní jízdy po šumavských silnicích. „Je pravda, že jsi starostovi na Modravě serval radlicí z chalupy obložení i se satelitem?“ Sosák se smíchem přikyvuje. Starosta se prý zlobil, ale jen trochu.

Do smíchu nebylo ani lyžařce, které si Sosák na cestě nevšiml, nabral ji na radlici a vezl několik set metrů. „Pak jsem uslyšel někoho pískat, tak zastavím a ona se skulila do příkopu. Ani lyže si nezlomila,“ vypráví silničář poněkolikáté příhodu, která už mezi štamgasty zlidověla. Jeden ze štamgastů se přestane smát a Sosáka brání. „To víte, on když v zimě jede a chumelí, tak vidí jenom tyče u cesty. Lyžaři musí dávat pozor,“ říká vážně. I taková je Šumava.

Kouzlo Šumavy, které představuje na jedné straně unikátní přírodní bohatství a na druhé straně rázovitost některých místních obyvatel, se zkrátka neztratilo ani v jedenadvacátém století. A to i přes neustálé spory o to, jakým směrem by se Šumava vlastně měla ubírat. Při čtení některých děl šumavských lidových básníků, která sesbíral a z němčiny přeložil českobudějovický regionalista a znalec šumavské literatury Jan Mareš, přitom musí i ti největší skeptici uznat, že se na Šumavě život změnil k lepšímu. Někteří básníci totiž svému rodnému kraji prorokovali mnohem horší budoucnost. Takto například viděl Šumavu v roce 1930 Pius Kubitschek, dřevorubec a příležitostný poeta, který skládal texty k písním a sám je pak zpíval po šumavských hospodách:

V Šumavě u hranic, tam kde stojí muj dům, se po celičkej rok nedaří vobchodum, ať sebevíc se dřem tam všickni zas a zas, nijakej zisk z toho nedojde nás.

V Šumavě u hranic, jářku nevzroste nic, tam stojí sto zlatejch cent mouky ze pšenic, je bída, mrzuto, nic radost nejde mít a bude eště hůř pro všecken lid.

Autor je jihočeský zpravodaj LN

V roce 1910 bylo na šumavské Kvildě a okolních samotách hlášeno 1146 obyvatel, z toho 1135 Němců a 11 Čechů. Dnes žije na stejném území trvale pouze 172 osob. Podobný úbytek lidí zaznamenaly i další šumavské obce.

Vztah k půdě nemá nikdo z těch „podnikatelů“, kteří doufají, že se jednou jejich louky zhodnotí. Berou jen dotace za to, že si najmou člověka, aby jim na louky vyháněl dobytek, nebo se nestarají vůbec o nic. Petr Hájek sedlák

Já bych tady třeba také rád nabídl turistům k snídani místní sýr či marmeládu jako v Rakousku. Protože ho ale ve vsi nikdo nevyrábí, nakupuji v běžném obchodě. Václav Sklenář hoteliér

Když v hospodě řeknu, že potřebuju posekat zahradu nebo naštípat dřevo a nabízím i dvě stě korun za hodinu, smějí se mi někteří nezaměstnaní do očí Václav Sklenář hoteliér v Srní.