Šumavská „Hlava XXII“: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:28

Spor / Zůstane-li „stabilita“ nosným heslem českého ekologického zákonodárství a rozhodování o chráněných územích na lesní půdě v rukou jediné zájmové skupiny, situace v lesních rezervacích se bude rozcházet se současnými poznatky ochranářské biologie.

Stručně řečeno, stabilita společenstva jako taková vlastně neexistuje. Jde o vlastnost, která se mění v závislosti na typu sledovaného společenstva a povaze jeho narušení. (Begon, Harper a Townsend 1997, Ekologie – jedinci, populace, společenstva).

Ochrana systémů ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ: jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. (Zákon 114/91 Sb. O ochraně přírody a krajiny 4 odst 1.)

Prvý citát charakterizuje stav ekologické vědy někdy od 70. let, druhý dobré úmysly českých legislativců let devadesátých. Navzájem si oba protiřečí.

V ekologickém zákonodárství se najde spousta věcí, které si protiřečí se stavem poznání své doby, aniž by se nad tím někdo pohoršoval. Problémy nastanou, jakmile se zastaralé vědecké koncepce začnou užívat k prosazení činností, jež nemají s původním záměrem zákonodárce pranic společného. Nezneužívají je pochopitelně ti, kdo je v dobré víře do zákonů prosadili, ale pevně semknuté zájmové skupiny jejich odpůrců. Pikantní a současně smutné je, že ekologičtí normotvůrci se ve chvíli, kdy jim jejich protivníci kradou zamilovaná hesla a koncepce, nedovedou bránit. Museli by se totiž vzdát myšlenkového světa, v němž vyrůstali, a přiznat si nepoučenost a naivitu. Pak nastávají důvěrně známé situace: znesvářené zájmové skupiny nazývají různé věci stejnými jmény, tutlají své sváry před veřejností i samy před sebou a všeobecně mlží. Během krizí se ovšem rozhoduje dle přání mocnější a méně naivní strany, jež na problémech okolo životního prostředí pouze parazituje a sama před sebou se za to nestydí.

Jednou z takových zastaralých koncepcí je v diskusích o životním prostředí i pojem „ekologické stability“. Pokusím se ukázat, že se jedná o termín, který se bytostně nehodí k podepření zákonné ochrany životního prostředí, tím spíše ne ochrany přírody. A že není náhoda, když se jím ohánějí zájmové skupiny, jimž spíše než o přírodu jde o finanční a mocenské zisky. Jako příklad mi poslouží současný (faktický) zánik šumavského národního parku.

Stabilita

Na jakousi stabilitu, či neměnnost aktuálního (či projektovaného) stavu přírody a světa, věřil již Platón; souvisela s jeho systémem idejí. I mnozí přírodomilci dávných časů by jistě přísahali na existenci „rovnováhy v přírodě“. J. J. Rousseau, G. White, C. Linné nebo H. D. Thoreau měli přírodu rádi a ať v ní hledali obraz Božího díla, nebo dokonalý model společnosti, viděli ji takovou, jakou si ji vidět přáli, tj. vznešenou, stálou a neměnnou. Tento estetizující pohled přetrval mezi přírodovědci navzdory ráně, kterou mu zasadila Darwinova evoluční teorie; lidé velice lpí na svých emocích.

Prvým ekologům byla rovnováha v přírodě natolik svatá, že ji povýšili na axiom dalších bádání. Přitom se jednalo o představu dost kontroverzní: jak mohou být společenstva organismů dlouhodobě stabilní, jestliže organismy samy bez ustání bojují o přežití a v tomto boji některé druhy občas vyhynou, odstěhují se, nebo změní svou ekologickou niku? Tento rozpor se neomezoval jen na ekologii. Hlavně v německém (a tedy i českém) prostředí byl svého času oblíben biologický idealismus, mnohomluvná syntéza dobové metafyziky a romantické fascinace přírodou, který si liboval v hledání, popisování a škatulkování archetypálních forem živého světa. A populární výklad evoluce jako procesu v zásadě progresivního se s biologickým idealismem dobře snesl. Ne náhodou byl takový Ernst Haeckel současně propagátorem Darwinovy teorie, hledačem archetypálních prazvířat, vynálezcem pojmu ekologie, ctitelem německé venkovské krajiny a zapáleným eugenikem. Rovněž ne náhodou vzniklo právě v prostředí německé idealistické přírodovědy jak evropské lesnictví, jehož cílem je mj. pěstování a ochrana ideálních lesů, tak kontinentální fytocenologie, nauka o neměnných a ideálních „společenstvech“. Ideální tvary živého světa, plavý árijec coby vrchol evoluce a stabilní „společenstvo“ coby vrchol ekologické sukcese, to vše patří k myšlenkovému světu přírodovědy minulého století.

Láska ke stabilitě měla v ekologii dlouhý dech. Bezprostředně s ní souvisí klimaxová teorie, tedy kdysi populární představa, že nebýt lidské činnosti, společenstva organismů by se sama zorganizovala do – co do diverzity a efektivity – nejdokonalejší možné podoby. Teorie se záhy rozmělnila, neboť ekosystémy, jež by se podle ní chovaly (byly by druhově bohaté, dlouhověké a neměnné) nemohl nikdo najít. Matematicky orientovaní ekologové 40. – 50. let přišli se svou troškou do mlýna hypotézou o větší stabilitě druhově bohatých společenstev. Klimaxová teorie a „diverzita – stabilita“, dva zbožné sny ekologických teoretiků, pak splynuly s „termodynamickou“ ekologií 60. let, kterou čeští čtenáři znají z kdysi oblíbené Odumovy učebnice (nebo ze středoškolských učebnic, kam s třicetiletým zpožděním pronikla). Sepětí diverzity a stability bylo sympatické rodícímu se hnutí za ochranu životního prostředí: nabízelo mu snadno pochopitelné, a přitom skoro „vědecké“ zdůvodnění jeho existence. Není divu, že se stalo jeho kánonem a že proniklo i do (nejen českých) zákonů o ochraně přírody.

Šumava

O tom, že „ekologická stabilita“ je věcí veskrze mysteriózní, se mezi řádky píše v každé lesnické učebnici. Ví to i Vladimír Zatloukal, náměstek ředitele šumavského „etiketního parku“, jehož studie o současné kůrovcové kalamitě byla jedním z podkladů – nyní již historického – rozhodnutí ministra Kužvarta pokračovat v asanaci kůrovcové kalamity a rozšířit těžbu i do prvních zón parku. Zatloukal správně píše, že středoevropské lesy prodělávají „malý vývojový cyklus“, který „nevede k destrukci horních stromových pater na velkých plochách“. Současně však jak Zatloukal, tak např. Česká lesnická společnost ve svém „Prohlášení ke kůrovcové kalamitě“, přiznávají, že existují „určité odchylky v lesích severských“. Tam bývá růst lesa zhusta přerušen katastrofickým narušením na velké ploše. Může je způsobit vítr, klimatické výkyvy, požáry, nebo právě hmyzí škůdci. Po katastrofách nastupují „slunné dřeviny s melioračními a zpevňujícími účinky“, postupně dorůstající les tyto dřeviny časem nahradí. Až sem správně. Nyní si připomeňme, že letos schválené a prováděné „asanace“ v prvních zónách se týkaly nejvyšších poloh Šumavy, tedy horských lesů. Aby je prosadil, neváhal Zatloukal spáchat klasický příklad chybné dedukce. „Velkoplošné kolapsy závěrečných vývojových stadií vyskytující se v severských lesích... nebyly ani v přírodních horských lesích střední Evropy běžné,“ napsal ve své studii. Přitom šumavské horské lesy sdílejí s lesy severní Evropy téměř vše, počtem mrazových dní počínaje a druhovým složením konče. Takže: zatímco severské jehličnaté lesy stabilní nejsou a středoevropské listnaté stabilní jsou, horské lesy střední Evropy stabilní – mají být. V opačném případě nemají nárok na zařazení do I. zón parku a zasluhují si „stabilizovat“ všemi prostředky, nejlépe ovšem vykácet!

Trumfem, kterým se Zatloukal & spol. ohánějí, kdykoli argumentují ve prospěch kůrovcových těžeb, je „zkušenost lesníka“. Nic jiného jim ani nezbývá. O vývoji lesních ekosystémů mírného pásu, ať pralesů, nebo lesů ponechaných přírodnímu vývoji, totiž prakticky nic nevíme. Ač to možná zní překvapivě, evropské lesy se dosud vzpamatovávají z posledního zalednění, takže ani netušíme, jaký by mohl být jejich „cílový stav“. Přirozená narušení různé intenzity postihují lesy mírného pásu průměrně jednou za 70 let, což jim nutně brání dosáhnout jakkoli definované „autoregulace“. O lesích Šumavy víme přinejmenším to, že k jejich velkoplošným narušením docházelo již ve 12. století (!), tedy od nepaměti. První kalamita, kterou zaručeně zavinil kůrovec, se odehrála ve 20. letech 18. století. Ty dřívější neměl kdo zaznamenat, v pohraničních hvozdech mnoho kronikářů nežilo a těch pár, kteří se našli, jako na potvoru nestudovalo lesnickou entomologii. Díky čemuž může Zatloukal s klidným svědomím označovat i větrné kalamity za „antropicky podmíněné“. Předtím se ale – v souladu s duchem doby – zmíní o „globálním oteplování“ a zaštítí se „principem předběžné opatrnosti“.

V jeho zmatečné argumentaci „zkušeného lesníka“ lze vysledovat dvě obsedantní myšlenky: středoevropskou lásku ke korporativnímu státu, v němž se každý stará o to, čemu rozumí (a ostatním do toho nic není), jakož i německo-romantický obraz ideálního lesa, kterému rozumí (jak jinak) právě lesník. Čímž jsme se dostali zpátky k přírodní rovnováze a Platónovi. Lesníci, kteří podle středoevropské tradice jako jediní „rozumí“ lesům, neváhají kádrovat porosty v národních parcích, poněkud svévolně je dělí na lesy schopné a neschopné „autoregulace“ a operují s protimluvy typu „aktivní přeměna stávajících porostů na přirozený les“.

Stručně řečeno, ze všeho, co o kůrovcové kalamitě tvrdí současné vedení parku a jeho ministerští zastánci, čiší pevná víra, že jedině oni, lesní inženýři, dokáží onu „autoregulaci“, „přirozenost“ a „stabilitu“ – zkrátka dokonalý ideál – ohlídat. Jejich víra je stejně totalitní, jako každý technokratický idealismus zavedený do praxe. A jako všem idealistům jim téměř lze věřit, že jim v „boji s kůrovcem“ nejde o plnometry dřeva a ekonomický zisk, nýbrž o svatou věc. S tou se ovšem pojí udržení mocenských pozic, které jako „odborníci na les“ v tomto státě zaujímají. Jak známo, hajný je lesa pán a hajní jako celek fakticky vládnou nad třetinou Česka. A není divu, že se z podílu na lesovládě snaží vyloučit jakoukoli konkurenční zájmovou skupinu.

Průšvih, a co s ním

Po událostech letošního léta a podzimu snad ani není třeba rekapitulovat rozsah šumavského průšvihu. Stačí snad poznamenat, že kácení různého rozsahu postihlo – nebo mělo postihnout a nepostihlo jen díky osobní obětavosti hrstky mladých lidí označovaných vedením parku za extremisty – plných 69 % nynější první zóny včetně Javoří, Rokytské a Roklanské slatě, Smrčiny a Trojmezné. Žlábkovi lesní inženýři nastolili, namísto rozšiřování a zaokrouhlování „bezzásahových zón“, kurs vedoucí k likvidaci i těch kousků divočiny, jejichž ochranu vyhlásily dávno zesnulé generace. Navíc se nehrálo jen o Šumavu. Ta posloužila jako vítaný precedens pro probíhající či připravované „asanace“ nejcennějších rezervací v Jeseníkách (tam se nyní kácí i v rezervacích Praděd a Šerák – Keprník, tedy na místech chráněných od počátku století), na Králickém Sněžníku, v Beskydech i jinde. Všechny tyto akce se ohánějí snahou o „obnovu samoregulace“ a ke všem daly souhlas orgány ochrany přírody, prostoupené ovšem zástupci lesnické lobby.

Zůstane-li „stabilita“ nosným heslem českého ekologického zákonodárství a zůstane-li rozhodování o chráněných územích na lesní půdě v rukou jediné, vnitřně disciplinované a navenek totalitní zájmové skupiny, situace v lesních rezervacích se bude rozcházet se současnými poznatky ochranářské biologie. Sebelépe míněné hospodaření v lesích se z definice nemůže smířit s nehospodařením na rozsáhlých plochách. Přitom právě absence hospodaření je podmínkou opravdu přirozeného vývoje lesních rezervací (za „rezervaci“ označuji každé území, jehož prvořadým účelem je ochrana přírody, tedy i I. zóny národních parků). Jen v takových rezervacích lze sledovat vývoj ekosystémů, jejich regeneraci, dynamiku, případně i zánik, jen v nich mohou ohrožené a vzácné lesní organismy najít podmínky pro svou nerušenou existenci, jen zde může les bez lidských zásahů přirozeně interagovat s mozaikou mokřadů a dalších prostředí. Přiznejme si tedy, že smyslem existence a ochrany lesních rezervací nemusí ani nemůže být jakýsi „stabilní“ stav, ať ho nazveme klimaxem, přirozeným lesem nebo jinak. Smyslem jejich ochrany by naopak mělo být ponechání co největšího prostoru dynamicky probíhajícím ekologickým procesům. Ty mohou klidně začít od „nestabilního“ hospodářského lesa – příroda si s ním snadno poradí – a měly by mít šanci působit „děj se co děj“ – i kdyby nám občas nějakou tu horu sežrali kůrovci. To si často neuvědomují ani biologicky vzdělaní ochranáři. Například J. Bláha, vedoucí programu Lesy Hnutí Duha, hovoří o „mnohem vyšší ekologické stabilitě“ původních společenstev. Nezbývá než dodat, že víra ve stabilitu je zvlášť legrační, pokud uvěříme na „globální klimatickou změnu“, které se tolik bojí jak aktivisté z Duhy, tak lesničtí „odborníci“.

Velké a souvislé plochy bezzásahových lesů jsme v šumavském parku mohli mít. Díky vychytralosti lesáků, kteří si po svém interpretovali třicet let staré učebnicové poučky, je nemáme. Otázkou je, zda to vadí. Budějovický zoolog J. Zrzavý shrnul lapidárně: „Buď budeme mít na Šumavě národní park s divokou přírodou, nebo tam budeme mít hezký les. Je to o lidovém hlasování.“ Nezbývá než si tuto volbu ze dvou alternativ poctivě přiznat. Ten, kdo chce divokou přírodu, nechť si svou touhu po ní legitimuje jinak než pseudovědeckými frázemi o stabilitách, autoregulacích a rovnováhách, neboť ty vposledku sehrají úlohu Hlavy XXII: jakmile se ukáže, že stabilita není, lze jakoukoli ochranu přírody lehce torpédovat. (Kdyby někomu vadily rezervace jinde než ve smrčinách, nepotřebuje kůrovce: na duby se najde tracheomykóza, na buky nějaký ten bukovec.) Nechť se připraví, že divoká příroda bude v mnohém jiná, než jakou si ji vysnili přírodomilci minulých staletí. A konečně nechť pochopí, že „lesní odborníci“ zastávají zájmy, jež s ochranou přírody nemusí mít nic společného. Nemusí je proto odmítat coby legitimní partnery, musí je však pokládat nejprve za zástupce těžařských společností a až potom za ochránce lesa.

Současně musí každý, kdo stojí o šumavskou (či jinou) divočinu, nést důsledky před veřejností, pakliže se ukáže, že ta žádnou divočinu nechce. V tom případě totiž není nic snazšího, než národní park, třeba ten šumavský, zrušit. Aspoň se tak odlišíme od zemí, které svou přírodu chrání jen na papíře a kterých je mezi banánovými republikami třetího světa dost.

(Autor je pracovníkem katedry zoologie Jihočeské univerzity.)