Šumava, blokáda a média: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:28

Salon

K věci

„Jak napjaté sukno bez jediného záhybu leží tu měkce mezi tvrdými skalisky, temné a vážné,“ píše před 160 lety o Plešném jezeře Adalbert Stifter: „Když jsem sedával na těchto březích, často mě napadala jedna a táž myšlenka: že se tu na mne dívá strašidelné oko přírody – černé jako havran – nad ním se klene čelo a obočí skal...“

Leckterý z pralesních mohykánů, který učaroval Stifterovi, tam dodnes stojí (horským smrkům je tu 200, 300 i více let). V těchto dnech je však oko přírody svědkem podívané, o jaké se Stifterovi nesnilo: nenásilné blokády Trojmezenského pralesa. Léčit prales motorovou pilou je možné, ale po takové kůře už to nebude prales, nýbrž hospodářský les, kdy po pile a holině přijde nová výsadba. Trojmezenský prales byl ovšem vyhlášen chráněnou rezervací už v r. 1933. Přežil Schwarzenbergy, přežil nacisty i komunisty. Přežije klausovsko-zemanovský kapitalismus?

Podle toho, jak o celé akci referují média (zejména TV a „centrální“ tisk), to dopadne nejen s ním, ale i se Smrčinou a dalšími romantickými scenériemi bledě. Kdo chce mít budoucnost Šumavy v rukou současného managementu jako na dlani, toho zvu na výlet na nedávno vyholenou Malou Mokrůvku (1330 m) či právě holenou Studenou horu (1300 m), obě dostupné pěšky i na kole z Filipovy Huti či z Modravy.

Nejčastější mediální pověry, kterými je opřádán Národní park Šumava, jsou tyto:

Pověra č. 1 – Na Šumavě jde o kůrovce, smyslem existence NP se stal boj proti němu.

Management parku chytře převedl veřejný diskurz na tuto slepou kolej. Nikoli třeba na to, že z hospodářských důvodů, aby si na sebe vydělal, si sám plánuje roční těžbu cca 160 000 kubíků dřeva ročně, kůrovec nekůrovec: snad proto letos přikročil i k těžbě hospodářsky dobře využitelných souší, z kterých už kůrovec vylétal, takže nejsou pro okolí nebezpečné. Management – a po něm většina novinářů – vyhrožuje uschlým lesem, aniž by se zmínil o tom, co se děje pod ním: zmlazení ve stínu uschlých ale na místě ponechaných stromů překvapilo např. v Bavorsku i největší optimisty a teprve pochůzky na místě a „pohled dolů“ (nikoli poplašné hlášky médií) přiměly premiéra Stoibera, že tomuto „velkolepému divadlu přírody“ dal na 75 % území parku stoprocentně zelenou. Na postup proti kůrovci, dí dále mýtus, jsou dva názory: zasahovat (lesáci) a nezasahovat (ekologové). Ekologové jsou ve skutečnosti pro diferencované zásahy – nikoli holiny – ve 2. zónách (tj. na 80 % parku).

Pověra č. 2: Zatímco odborná přírodovědecká veřejnost je rozpolcena, u Plešného jezera proti sobě stojí lesní hospodáři a mladiství radikálové, přičemž oběma jde o dobro Šumavy.

Tento mýtus je oblíben i u médií tzv. seriózních, např. Lidových novin (M. Kerles) a České televize (R. Prorok). Obě média netuší, že opět přejímají strategii mluvčího Parku. Např. LN o 1. zónách: Kvůli likvidaci kůrovce Správa rozdělila tato nejvíce chráněná území do tří skupin a zasahuje jen ve třetí. Skutečnost: Třetinu 1. zón tvoří slatě, mokřady a louky, a vynecháme-li uschlé části, Správa zasahuje všude tam, kde je ještě zdravé dřevo. Mýtus o rozpolcenosti vědců stvrzují např. i někteří novináři z LN či ČT tím, že si vyberou jediného odpůrce kácení (Karel Spitzer) a ještě u něho vynechají tituly, funkce a instituce. Totéž se týká mluvčího blokády RNDr. Mojmíra Vlašína. Demonstrující vědec nebo protestující vedoucí Oddělení teristrické ekologie Entomologického ústavu AV ČR komplikují příběh o zkušených lesácích a naivních copánkářích zavěšených po stromech.

Pověra č. 3: Parku nejde o zisk, vždyť pokácené stromy zůstanou v lese!

Skutečnost: Kdyby Parku nešlo o zisk až v prvé řadě, nechával by ležet stromy i ve 2. zónách. Loňská říjnová vichřice, která složila stromy převážně jen na naší straně (ač udeřila do Bavor s mnohem větší silou), vlastně ukázala parku cestu, jak lacino přijít ke dřevu – porážela totiž hlavně ty porosty, jejichž labilní okraje již byly zásluhou parku rozvrtané (holiny, propojující se „kruhy“, kilometry dlouhé erozní rýhy). Porazila je zdarma, bezpracně. Byly rozřezány na tzv. lapáky a pak vyvezeny z lesa a zpeněženy. Nelze vyloučit, že tutéž strategii chce nyní management použít i pro prvé zóny.

Nekompetentnost a tvorbu pověr předvedla veřejnoprávní TV v nedělní debatě V pravé poledne: Ač má k dispozici seriál Nedej se, mapující problém s pomocí přírodovědců už nejméně šest let, použila kýčovité ilustrativní záběry semenáčků a motýlků z propagačního dokumentu J. Krausové. A pozvala si redaktora Respektu Petra Holuba, který o Šumavě, pokud vím, nepíše (říkal „Já se v tom nevyznám, ale...“), ačkoli existuje jiný Holub – Radovan, rovněž novinář, který už nejméně sedm let mj. i v Respektu o šumavské kauze publikuje. Kdyby byl moderátor znalý, musel by uvést:

a) Zatímco na postup proti kůrovci jsou názory rozpolcené, o režimu bezzásahovosti v 1. zónách NP není mezi přírodovědci spor;

b) Smyslem NP je ochrana přírodních procesů (tedy i s kůrovcem), nikoli ochrana před přírodními procesy. Proti zásahu v pralese se svorně postavili ředitelé, vědecké rady či vedoucí pracovníci všech významnějších přírodovědeckých institucí v zemi (Botanický a Entomologický ústav AV ČR, Ústav ŽP Přírodovědecké fakulty UK, Katedra zoologie Masarykovy univerzity, Ústav ekologie krajiny aj.). Nevím o jediné přírodovědné instituci či vědecké radě, která by doporučila kácení původního pralesa chráněného už sedmé desetiletí. Dokonce i ministrovo odborné Grémium pro Národní parky řeklo své jasné NE;

c) K blokádě nevyzvali žádní aktivisté, ale pět renomovaných lesovědců, mezi nimi i emeritní profesor Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity dr. ing. Dalibor Povolný a dva vědci ze zmíněného Grémia ministra ŽP pro Národní parky – ing. Igor Míchal, CSc. a ing. Leo Košťál. Výzva, kterou nám média zapřela, se jmenuje Zachraňme zbytky šumavských pralesů („Zatímco po žíru kůrovce zůstává prales pralesem, motorové pily jej zničí navždy... Přesto se Správa NP rozhodla pomoci zbytkům pralesovitých porostů motorovou pilou. Je to jako kdybychom Karlštejn chtěli zachránit tím, že jej srovnáme se zemí a vystavíme na jeho místě nový – panelový... Tam, kde technokratické myšlení a politická řešení vítězí nad odbornými argumenty, může přírodě pomoci jedině občanská angažovanost. Vyzýváme proto k mírumilovné blokádě...“).

V médiích zatím vše probíhá dle osvědčené strategie NPŠ: Řeči se vedou (o kůrovci) a stromy se kácí (kůrovec nekůrovec). Tlachá se o dvou soupeřících stranách, ale jedna má v ruce pero a druhá pilu. Tím prvým se Šumava zničit nedá. Tím druhým se během pěti let podařilo ze Šumavy vyvézt a prodat víc než tři čtvrtě miliónu kubíků dřeva (které mohlo zůstat, tak jako v Bavorsku, v ekosystému). Těžbu (vrtulníky) dotuje stát, zisk (cca 1300 Kč za kubík) zůstává Parku.

Je třeba něco dodávat? Snad jen to, že na situaci nejvíce prodělávají „postižené“ obce – mají z toho jen různá omezení. Jejich hlavní klient, turista stresovaný randálem těžby, nesmí tam, kam smí traktor a lesák. Kdyby byl NPŠ standardním západním parkem – s dobrým vztahem k základnímu výzkumu, k přírodovědecké obci a otevřený k veřejnosti – dostávaly by i obce jako kompenzaci dotace z evropských environmentálních projektů. Do etiketního podvodu však z Evropy obcím nepoteče nic. Ale nejde o finance. Podle umělce a mága Josefa Váchala krajina je otiskem naší duše: Kdo vidí svět přes kubík, motorovou pilu v pralese uvítá, kdo vidí v Trojmezné kulturní statek, který nám v podobě zbytku neporušené přírody odkázali předkové, bude jej chránit.